Kalendář akcí

<< Duben 2023 >>
PÚSČPSN
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Gn 18,1-10

Petr Chalupa

 

O šestnácté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z osmnácté kapitoly První knihy Mojžíšovy. Vyprávění je částí delšího úseku, který tvoří osmnáctá a devatenáctá kapitola. Oznamuje přesnou dobu narození syna. V osmnácté kapitole se toto zaslíbení opakuje pro zdůraznění. Tento text však už ve čtení neuslyšíme, podobně jako Abrahamovu a Sářinu reakci, které vyjadřují spíše pochybnosti než radost. Neuslyšíme ani o Sářině chování, o tom, že naslouchá a směje se. Prvních osm veršů osmnácté kapitoly je úvodem k úseku, který bychom mohli nadepsat: “Tři muži u Abrahama.” Důvod a cíl příběhu je uveden těsně před koncem. Je jím Abrahamova a Sářina bezdětnost a zvěst o narození syna. Jeden z badatelů hovoří o dvou vyprávěních, která byla sestavena do jediného. Jedno z nich se zabývalo zaslíbením dítěte bezdětnému manželskému páru a druhé návštěvou Božích poslů, kteří odměňují přijetí a pohostinnost – v tomto případě zaslíbením dítěte.

Obvyklé uspořádání biblické látky se projevuje tím, že bezdětnost způsobuje nouzi, narození dítěte vede k záchraně. Bůh, přijatý jako návštěva, slibuje dítě. Napínavost vyprávění se projevuje v tom, že normální projev lidské pohostinnosti otevírá prostor Božímu působení. O narození se už nedozvídáme, snad proto, že následující text přisuzuje Božím poslům jinou roli – jdou zjišťovat stav věcí v Sodomě a Gomoře.

Náš úryvek patří k vyprávěním o Božím poslovi. Připomíná, že nelze mluvit přímo o zjevení Boha. Děj je zasazen do každodenního života kočovníků. Typickým znakem tohoto druhu vyprávění je zvěst o záchraně, popřípadě o narození zachránce. Takové texty začínají většinou pozdravem. Zde ovšem není pozdrav zachycen. Namísto toho Abraham zve a jeho pozvání je přijato. Většina vykladatelů datuje tento text do doby praotců. Odůvodňují tento přístup zaslíbením syna. Podobné myšlenky nacházíme v sumerských bájích. O Enkiduovi se říká, že navštívil město Ur a potom šel do Meluhy, kde požehnal obyvatelům i jejich polím a stádům. Příchod návštěvy je tedy spojován s požehnáním. Ještě donedávna se říkalo: “Host do domu, Bůh do domu”.

Věnujme se nyní vybranému úryvku:

Hospodin se zjevil Abrahamovi v Mamreově doubravě, když seděl za největšího denního parna u vchodu do stanu.

Původní hebrejský text neuvádí Abrahama jménem. Předpokládá tedy souvislost s předcházejícími Abrahamovými příběhy. Zřídka kdy se objevují ve vyprávění o praotcích časové údaje. V našem úryvku takový údaj nacházíme: “za největšího denního parna”. V této době hledá poutník stín a odpočinek.

Když totiž zdvihl své oči a podíval se, hle – stáli před ním tři muži. Sotva je spatřil, běžel jim vstříc od vchodu do stanu, poklonil se až k zemi,

Cizinci se zastavují před stanem. V Orientu to znamená naše zaklepání. Objevují se najednou, Abraham nezpozoruje, že by se blížili. Tak překvapivě přichází Bůh.

Abraham “běžel jim vstříc od vchodu do stanu”. To je pozoruhodné, protože jinak se ve vyprávění o praotcích nikdy nepospíchá. Zde je však spěch ve službě druhým: spatřil, běžel, poklonil se, řekl. Službou je pozvání, přijetí a pohoštění. To jsou prvky tehdejší kultury. Od našeho pojetí kultury, která bývá zaměřena na předměty kulturní hodnoty, je zaměřena na člověka. Kultura se rozvíjí v rámci mezilidských vztahů. Pohostinnosti se dostane tomu, kdo ji potřebuje. Skloněním chce Abraham uznat vznešenost cizinců.

a řekl: Můj pane, jestliže jsem nalezl přízeň v tvých očích, nepřecházej kolem svého služebníka.

Abraham oslovuje tři poutníky stejně jako oslovuje Boha “můj pane”. Jeho pozvání je uctivé – hovoří o sobě ve třetí osobě jednotného čísla, neříká “já” – zároveň však naléhavé. V textu zůstává utajeno, jak dokázal poznat Boha ve svých návštěvnících.

Připraví se trochu vody, abyste si umyli nohy, a odpočinete si pod stromem.

Obřad mytí zaprášených nohou hostovi patří dodnes k projevům pohostinnosti ze strany kočovníků.

Přinesu kousek chleba, posílíte se a pak můžete jít dál, neboť proč byste jinak šli kolem svého služebníka? Odpověděli: Nuže, udělej, jak jsi řekl”!

K projevům slušnosti patří v Orientu občerstvení jídlem. Rozsáhlé přípravy přesahují však dalece Abrahamovu skromnou nabídku. Zdá se, že jsou do pohybu uvedeni všichni obyvatelé tábora.

Abraham pospíšil do stanu k Sáře a pravil: “Honem vezmi tři měřice mouky, té nejjemnější, zadělej ji a upeč placky!” Potom Abraham běžel ke stádu, vzal mladé krmné tele a dal ho služebníkovi, aby ho rychle upravil. Pak vzal kyselé i sladké mléko, tele již upravené a předložil jim to. Obsluhoval je pod stromem, zatímco jedli.

Tyto verše popisují mistrovsky hostinu u kočovníka. Mletí mouky a pečení bylo záležitostí žen, příprava masa záležitostí mužů. Nejde však především o výčet jídel, ale o tak živou událost, že pořadí jednotlivých jídel takřka nevnímáme. Rozhodující je spíš pohyb, který začíná Abrahamovým spěchem, zapojuje ženu a služebníka a vyúsťuje v odpočinek nabídnutý hostitelem. Naprosto svobodně popisuje vypravěč, jak nebešťané požívají pozemský pokrm. Pro křesťanského vykladatele může zde být náznak budoucího vtělení. Boží Syn Ježíš jedl, pil i odpočíval během svého pozemského života.

Zeptali se: “Kde je tvá žena Sára?” Odpověděl: “Tady ve stanu.”

Otázkou po Sáře se přechází k vlastnímu účelu návštěvy.

Hospodin řekl: “Vrátím se k tobě napřesrok v tento čas a tvá žena Sára bude mít syna.”

Zaslíbení syna je charakteristické nejen pro vyprávění o Abrahamovi, ale jde o jeden z hlavních biblických motivů, který se objevuje stále znovu. Zvěst o narození se obrací – podobně jako na jiných místech – k ženě. V dalším textu První knihy Mojžíšovy, který už v neděli neuslyšíme, reaguje sice Sára odmítavě. Je pouze pobavena nádhernou nemožností. Ale právě tak se vyprávění dostává ke svému vrcholu ve větě: “Je to snad pro Hospodina nějaký div?” Příběh se stává svědectvím o všemohoucí Boží touze po spáse. Jistě bude užitečné, když si několik dalších veršů poslechneme:

Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. Zasmála se v duchu a řekla si: “Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec. Tu Hospodin Abrahamovi řekl: “Pročpak se Sára směje a říká: “Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?” Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.” Sára však zapírala: “Nesmála jsem se”, protože se bála. On však řekl: “Ale ano, smála ses.”

Služba je tématem biblických čtení o šestnácté neděli mezidobí. Ve druhém čtení, v úryvku z listu Kolosanům (Kol 1, 24-28) se zabývá apoštol Pavel službou Ježíši Kristu a jeho slovu. Apoštol sám doplňuje ve svém pozemském životě, co ještě schází utrpení Kristovu. Něco takového nedokáže sám, ale jen proto, že mu Bůh uložil takové poslání. Ve službě církve hlásá tedy neúnavně: “Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu.”

V úryvku z Lukášova evangelia (L 10, 38 – 42) se setkáváme s Marií a Martou, u kterých býval Ježíš hostem. Také zde je hlavním motivem služba, ale v jiném smyslu. Marta slouží Pánu vší silou. Chce mu co nejvíce zpříjemnit pobyt ve svém domě. Marta se cítí opuštěna svou sestrou Marií, která se jednoduše posadí a naslouchá hostovu vyprávění. Marie chápe službu jinak než její sestra. Vidí svůj úkol v naslouchání, přijetí a pochopení Božího slova. Ježíš ji za to chválí: “Marie si vybrala nejlepší úděl.”

Ve srovnání s tím se starozákonní čtení ubírá jiným směrem. Příběh o Abrahamovi ovládá setkání s Bohem a pohostinnost. Přesto však lze službu cizinci chápat jako službu lásky, která může být také službou Bohu.

Šestnáctá neděle v mezidobí spadá do prázdninového měsíce července. Je doba dovolených. Mnozí se už vracejí se zážitky a zkušenostmi z dovolených, jiní očekávají nejkrásnější dobu celého roku. Také k našemu cestování patří mnoho zvyklostí. Zejména je třeba odpočinout si na cestě. Odpočinek ovšem potřebuje také naše cesta všedním životem. Je třeba abychom si odpočinuli a uvažovali o minulosti a připravili se na budoucnost. Zážitky na této cestě umožňují vyjití, rozhovor, setkání a nové kontakty. Během odpočinku můžeme načerpat sílu, kterou potřebujeme pro život na tomto světě. Kdo odpočívá, čerpá síly, kdo odpočinek nabízí podporuje život, kdo dává možnost odpočinout jinému, obdaruje samotného Boha.

Téma služby navozuje už vstupní modlitba mše svaté. Prosíme v ní, aby nám Bůh daroval schopnost správně mu sloužit: “Bože, buď stále s námi, a když nás voláš, abychom ti celým svým životem sloužili, rozmnož v nás víru, naději a lásku, abychom věrně plnili tvá přikázání.”