Petr Chalupa

O sedmnácté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení opět úryvek z osmnácté kapitoly První knihy Mojžíšovy. Jde o rozhovor mezi Hospodinem a Abrahamem. Úsek patří do širší souvislosti osmnácté a devatenácté kapitoly. V těchto kapitolách se dozvídáme o vystupujících osobách, o době a místech. Vyprávění tvoří osudy Abrahama a Lota, které začínají už ve třinácté kapitole První knihy Mojžíšovy. Jejich jádrem je vyprávění o zániku Sodomy a záchraně Lota. Rozhovor mezi Hospodinem a Abrahamem má ukázat, že zničení Sodomy bylo zaslouženým Božím trestem.

Abrahamův rozhovor s Hospodinem, který ospravedlňuje Hospodinovo odsouzení města, byl zřejmě velmi aktuální po zániku Jeruzaléma v r. 587 př. Kristem.

Úryvek začíná Hospodinovou řečí, adresovanou Abrahamovi. Není tedy osloven nikdo menší, než Hospodinův důvěrník a nositel Božích zaslíbení.

Hospodin řekl: Nářek na Sodomu a Gomoru je velký, jejich hřích je velmi těžký. Chci sestoupit a podívat se, zda doopravdy dělají všechno, co odpovídá stížnosti, která ke mně přichází, nebo ne. Chci to vědět!”

Hospodinův monolog se zmiňuje o stavu obou měst, a to způsobem, který je známý spíš u básnických textů: tentýž obsah je vzápětí zopakován v poněkud změněné podobě: Nářek na Sodomu a Gomoru je velký, jejich hřích je velmi těžký. Zvěst o odsouzení Sodomy a Gomory vychází tedy z “nářku” nad těmito městy. Takový nářek je voláním o pomoc, kterým člověk upozorňuje, že někdo násilně zasáhl do jeho práv. Každý, kdo zaslechne takové volání je povinen zasáhnout a zastat se práva. Tato povinnost vychází z přesvědčení o sounáležitosti všech lidí. Každý, kdo zaslechne projev bolesti druhého člověka, má mu samozřejmě přispěchat na pomoc. Na počátku dějin Hospodinova lidu je to právě Bůh, který slyšel nářek otroků v Egyptě a vysvobodil je. Díky této nejdůležitější zkušenosti Izraele prostupuje souvislost mezi nářkem a jeho vyslyšením celé dějiny národa, prožívané ve společenství v Bohem.

Co znamená tvrzení, že hřích sodomských obyvatel je velmi těžký? Jde blíže neurčené narušení společenství. Takové jednání se obrací proti Bohu a vylučuje lidskou solidaritu. Nemůže proto zůstat nepotrestáno.

V textu našeho úryvku následuje zmínka o Hospodinově rozhodnutí: Bůh chce jednat. Pojem “stížnost” navozuje představu o zásahu soudce, který chce nejprve ověřit, zda jde o pravdivou obžalobu.

Hebrejské sloveso “vědět” vyjadřuje však také Boží péči o lidi. Věta – chci to vědět – říká pak také: chci se postarat, ujmout se. Hospodin se tedy chce ujmout záležitosti, která je mu předložena nářkem.

Přezkoumání na místě provedou tři muži, které známe z předcházejícího textu jako Abrahamovy hosty. Jednají jako Hospodinovi zástupci.

Tři mužové se vydali odtamtud na cestu a šli do Sodomy, zatímco Abraham stále ještě stál před Hospodinem.

Abrahamův postoj vystihuje situaci, ve které se odehrává následující rozhovor. Ten začíná Abrahamovým přiblížením k Bohu.

Abraham přistoupil a pravil: “Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem?

Dialog začíná Abrahamovou otázkou, která uvádí téma, jež se pak dále rozvíjí a posiluje: Boží trest nemůže přece postihnout nevinné zároveň s provinilci.

Snad je v městě padesát spravedlivých; chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm?

Slovo “snad” uvozuje další otázku, která má zabránit Hospodinovu jednání.

Vzdal od sebe takovou myšlenku, že bys mohl takhle jednat: usmrtit spravedlivého spolu s viníkem. To by se vedlo spravedlivému stejně jako viníkovi. Vzdal od sebe takovou myšlenku! Copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?”

Důsledkem nespravedlivého Hospodinova rozhodnutí by bylo zpochybnění důsledků, které přináší lidské jednání. Provokativní otázka – copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě? – je výrazem Abrahamova citového vzplanutí.

Hospodin řekl: “Najdu-li v Sodomě padesát spravedlivých ve městě, odpustím kvůli nim celému tomu místu.”

Hospodin přebírá Abrahamovu hypotézu o padesáti spravedlivých jako předpoklad svého dalšího jednání. Z možností, předložených Abrahamem, volí odpuštění, nikoli záhubu.

Zde by mohl rozhovor skončit, kdyby šlo skutečně pouze o jediný případ, tedy o padesát spravedlivých ve městě. Abraham však pokračuje a rozvíjí problematiku záhuby spravedlivých spolu s hříšníky.

Abraham se ujal slova a řekl: “Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu, já, který jsem prach a popel. Snad bude scházet pět z padesáti, zahubíš kvůli tě pěti celé město?” Hospodin odpověděl: “Nezahubím, jestliže jich tam najdu čtyřicet pět.”

V druhé části rozhovoru se Abraham celkem pětkrát pokouší vrátit k projednávané věci. Obává se, aby Hospodin neukončil dialog předčasně. Používá proto způsobu vyjadřování, který má vyvolat zvláštní pozornost partnera. Zároveň se před Bohem pokořuje: jsem prach a popel.

Abraham pokračoval v rozmluvě s ním: “Snad jich tam najdeš jen čtyřicet.” Odpověděl: “Neudělám to kvůli čtyřiceti.” Abraham řekl: “Nechť se můj Pán nezlobí a dovolí mně mluvit: Snad se jich tam najde jen třicet.” Odpověděl: “Neudělám to, najdu-li jich třicet.”

Abraham řekl: “Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu. Snad se jich tam najde dvacet.” Odpověděl: “Nezahubím kvůli dvaceti.” Abraham řekl: “Nechť se nezlobí můj Pán a dovolí mi mluvit ještě tentokrát. Snad se jich tam najde jen deset.” Pravil: “Nezahubím kvůli deseti.”

Abrahamovi scházejí argumenty, po stránce obsahové opakuje vlastně stále totéž. Pouze počet spravedlivých se postupně snižuje z výchozích padesáti na konečných deset. Dostáváme se takto k Abrahamově pohnutce: chce zachránit svého synovce Lota a jeho rodinu. Celé “smlouvání” s Hospodinem není však modlitbou, ani projevem právního vyjednávání. Jde o teologickou úvahu nad Hospodinovým jednáním v dějinách. Zničení Sodomy je pouze příkladem Hospodinova soudu, který může nastat kdekoli a v kterékoli době. Sodoma je pro Abrahama vzorem lidského společenství, k němuž se obrací Hospodinův soud. Abrahamovi jde také o něco mnohem důležitějšího, než je záchrana Lota nebo zvláštní ochrana nevinných lidí. Pro Abrahama není problémem záchrana spravedlivého člověka před Božím odsouzením, jako tomu bylo v případě Noeho (Gn 6-9). Jeho rozhovor se zabývá spíš tématem: Může Bůh – je-li skutečně Bohem a ne svévolným tyranem – zničit celé město? Může se “vést spravedlivému stejně jako viníkovi?” Abraham neupírá Bohu právo zahubit, ale chce znát souvislost odsouzení s rozlišením na “spravedlivé” a “viníky”, které je základem lidského soužití.

Autor textu je přesvědčen, že by se Boží spravedlnost měla projevit odlišným jednáním se “spravedlivými” a “viníky.” Proto Abraham vychází ve svém rozhovoru z možnosti, že se ve městě nachází menšina “spravedlivých” – a táže se, jak jejich přítomnost ovlivní Boží jednání. Přítomnost padesáti spravedlivých má být pohnutkou k odpuštění městu. Menšina spravedlivých určuje Boží jednání s celým společenstvím. Takové Hospodinovo jednání se neřídí pravidlem těsné souvislosti mezi činem a jeho důsledky. Uplatňuje nové zákonitosti. Odpuštění je svobodným Božím darem. Může být vyprošeno, má se za ně děkovat. Je tedy jasné, že menšina “spravedlivých”, jimž má Bůh pomoci, znamená víc než většina “viníků.” Proč je výchozím počtem právě padesát? Souvisí to s členěním lidu na kmeny, rody a rodiny, což bylo také základem vojenské organizace v případě války. Padesát lidí představuje menšinu, která znatelnou součástí celku. Proč se Abraham dostává až k deseti? Skupina deseti je nejmenším počtem, který lze mezi obyvateli považovat ještě za skupinu. Nižší počet znamená už roztroušené jednotlivce, kteří nemají vliv na osud společenství. Cílem Abrahamova rozhovoru je tedy uchování celého města kvůli záchraně menšiny.

I když se Abrahamovi nepodařilo zabránit zničení Sodomy, neboť se ve městě nenašlo ani deset spravedlivých, přesto nabízí svým potomkům něco velmi důležitého na cestu dějinami. Zejména v době vyhnanství a v rozptýlení mezi pohany mělo být útěchou: Najde-li se na některém místě deset lidí, kteří jednají spravedlivě, zastává se jich Boží spravedlnost – tito lidé se nemusí obávat, že by takové místo postihl osud Sodomy.

První čtení nás může vést k úvahám nad tajemstvím Božího jednání se spravedlivými a hříšníky. Nebo se můžeme důkladněji zamyslet nad tím, jak Bůh raději zachraňuje, než trestá. Významnou myšlenkou jsou také možnosti jednotlivce nebo menšiny ve vztahu k celému společenství.

Základním motivem biblických textů sedmnácté neděle v mezidobí je radostné poselství o spásonosném Božím jednání, které se ukazuje v odpuštění.