Pavel Zahradníček

V úryvku evangelia pro 3. neděli postní uslyšíme o Mojžíšově setkání s Bohem v hořícím keři u Boží hory Chorébu. Zkusme se tedy v dnešním pořadu hlouběji zamyslet nad významy, které mají hory v textech Starého i Nového zákona.

Jedno ze starobylých hebrejských jmen pro Boha Izraele znělo: El Šadaj. Jaký byl původní význam tohoto jména? El je starý semitský výraz pro Boha. Slovo Šadaj je příbuzné s akadským výrazem „šadú“, který znamená „hora“. El Šadaj by tedy mělo původně význam „Bůh hor“. Pod tímto jménem ctili Boha již praotci Abraham, Izák a Jakub. Tak tomu bylo, než Bůh dal na hoře Choréb poznat Mojžíšovi své pravé jméno – Jahve.

Označení El Šadaj, „Bůh hor“ souviselo snad se skutečností, že Bůh vyvedl dle biblické tradice Abrahama z mezopotámské nížiny do kopcovitých a hornatých oblastí Kanánu a tuto zemi slíbil Abrahamovu potomstvu. Do této hornaté země přivádí později znovu prostřednictvím Mojžíše svůj lid, který otročil v Egyptě.

Za „Boha hor“ považovali Boha Izraele i nepřátelé, jak ukazuje text z 20. kapitoly První knihy královské, ve kterém se aramejský král chystá znovu napadnout izraelského krále Achaba – po předchozím neúspěšném boji:

Aramejskému králi služebníci řekli: „Jejich Bůh je Bohem hor, proto nás přemohli. Ale budeme-li s nimi bojovat na rovině, jistě přemůžeme my je. Učiň tuto věc: …pořiď si vojsko, jako bylo to, co padlo, rovněž koně za koně a vozy za vozy, a budeme bojovat proti Izraelitům na rovině a jistě je přemůžeme.“ I uposlechl je a učinil tak“ (1Kr 20,23nn.).

Bůh však ukazuje svou moc a všeobecné působení: je nejen Bohem hor, ale také Bohem dolin, rovin – zkrátka Bohem všeho:

Tu přistoupil muž Boží a řekl izraelskému králi: „Toto praví Hospodin: Protože Aramejci řekli: »Hospodin je Bohem hor a nikoli Bohem dolin«, dám celý tento veliký hlučící dav do tvých rukou a poznáte, že já jsem Hospodin.“ I tábořili jedni proti druhým sedm dní. Sedmého dne došlo k boji a Izraelité Aramejce pobili…“ (1 Kr 20,28).

Zcela jistá je příbuznost mezi izraelskou představou o významu hor a jejich vztahu k Bohu a obdobnými představami, rozšířenými ve starověku mezi mnoha dalšími národy: hora byla místem, kde se nebe stýká se zemí. Posvátné hory byly v mnoha zemích a byly považovány za sídla bohů. Bible tyto představy převzala a postupně očistila. S jejich pomocí vyjadřuje víru v jediného Boha.

I pro izraelský národ je hora místem setkání s Bohem. Takovou funkci má zpočátku především hora Sinaj, nazývaná též Choreb. Zde se setkává s Bohem v hořícím keři Mojžíš, zde je dáno Desatero a Zákon. Bůh tu také později rozmlouvá s prorokem Eliášem. Hora Sinaj bývá dnes ztotožňována s horou Džebel Musa. Název znamená v arabštině Mojžíšova hora. Nachází se v jižní části Sinajského poloostrova a její vrchol dosahuje výše 2285 m nad mořem. Protože leží uprostřed rozpálené hornaté pouště, poutníci i turisté na ni v dnešní době vystupují většinou za nočního chladu, aby pak nad ránem pozorovali z vrcholu východ slunce. Džebel Musa – Mojžíšova hora není nejvyšším vrcholem Sinajského poloostrova. Ještě výše, až do 2637 m sahá Džebel Katerin – hora svaté Kateřiny, která se nachází v její těsné blízkosti. Někteří v tom vidí určitou symboliku: podobně jako Mojžíšova hora – Sinaj – není nejvyšším vrcholem, ani Desatero, které bylo na této hoře dáno, není absolutním vrcholem. Skutečný vrchol představuje dvojí přikázání lásky k Bohu a bližnímu. V něm je obsažen celý Zákon a proroci, jak později řekne sám Ježíš.

Po Sinaji získává výjimečné postavení mezi všemi horami a kopci Sión – chrámová hora v Jeruzalémě. Na tomto nevysokém horském výběžku v nadmořské výšce asi 700 m stál jeruzalémský chrám od doby krále Šalomouna, který vládl nad Izraelem v 10. století před Kristem. Podle tradice jde o stejnou horu, která byla v době patriarchů nazývána Moria a na které měl Abraham obětovat Izáka. Chrámová hora, Sión, se stává sídlem Božím, jak říká 132. žalm:

„Hospodin si totiž zvolil Sión, zatoužil jej mít za sídlo:
„To je místo mého odpočinku navždy, usídlím se tady, neboť po něm toužím“ (Ž 132,13n).

Podobně mluví o Jeruzalému a chrámové hoře Siónu 48. žalm. V citátu z tohoto žalmu se vyskytuje záhadná, ale jak za chvíli uvidíme, velmi významná zmínka o tom, že siónská hora je nejzazším severem:

„Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný ve městě našeho Boha, na své svaté hoře.
Krásně se vypíná k potěše celé země siónská hora, ten nejzazší Sever, sídlo velkého Krále“(Ž 48,2n).

Při pohledu na mapu není jasné, proč by měla být siónská hora nejzašším Severem. Jeruzalém s chámovou horou Siónem se nenachází na severu země. Z pohledu Izraelitů byl uprostřed, nebo spíš na jihu jejich území.

Hluboký význam tohoto verše objasňují teprve archeologické nálezy starých textů. Na středomořském pobřeží Sýrie, v místě zvaném Tell Rás-šamra, odhalili archeologové v minulém století zbytky starověkého města Ugaritu. Texty, které zde byly objeveny, dávají poznat náboženské představy rozšířené v druhém tisíciletí před Kristem v oblasti Sýrie a Palestiny. Některé z nich mluví o hoře daleko na severu, takzvaném Zyponu, která je sídlem Boha nebo bohů.

Tvrzení 48. žalmu, že hora Sión je nejzazším severem, nemá tedy zeměpisný význam, ale je souhrnem hluboké teologie: Bohy a jejich přebývání nehledejte již na žádných horách daleko na severu ani kdekoli jinde. Pravý Bůh přebývá uprostřed Izraele. Zde je ten nejzazší Sever. Zde je místo jeho přebývání. V tomto verši je vyjádřen nejen jedinečný význam chrámové hory Siónu, ale především jedinečný význam Boha Izraele. Ostatní bohové i jejich hory či návrší jsou již naprosto nicotné. O těch, kteří by se chtěli vyvyšovat nad Boha Izraele, platí slova 14. kapitoly z knihy proroka Izaiáše. Je zajímavé, že také Izaiáš používá obrazu, převzatého z představ okolních národů o hoře na nejzazším severu:

„Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli národů! A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.“ Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!“ (Iz 14,12-15).

Vedle Sinaje a Siónu hrají ve Starém zákoně roli ještě jiné hory, například Karmel, kde se odehrává vítězství Eliáše a jeho Boha nad čtyřmi sty bálovými proroky. Zápornou roli mají v dějinách Izraele různá návrší, která jsou místem modloslužby.

V Novém zákoně ustupuje význam hor do pozadí. Sám Pán Ježíš o Siónu prakticky nemluví. Když vystupuje na hory, aby se modlil, jedná tak spíš kvůli samotě, než proto, že by to bylo nějaké zvláštní místo pro setkání s Bohem. Samařské ženě říká ve 4. kapitole Janova evangelia, že přichází hodina, kdy opravdoví Boží ctitelé nebudou Boha uctívat na té či oné hoře, ale v duchu a v pravdě.

Přesto se z jakéhosi tajuplného důvodu odehrávají četné důležité události Ježíšova života na vrcholech: horské kázání, proměnění na hoře Tábor, smrt na Golgotě i nanebevstoupení na Olivové hoře. Jako by těmito událostmi Kristova života, odehrávajícími se na vrcholech, měla být naznačena určitá spojitost s velkými činy dějin spásy, které Bůh pro svůj lid vykonal již v době Starého zákona. Vždyť i ten byl dán na vrcholu hory, na Sinaji…

Podle starozákonního podání bude vše, co Bůh pro člověka připravil, dovršeno rovněž na hoře. Na Siónu se Bůh ujme své definitivní vlády. Tento eschatologický obraz konce času, související s horou Sión a Božím panováním na ní, použil prorok Izaiáš ve své apokalypse (ve 24.-27. kapitole knihy Izaiáš), která má být určitým zjevením budoucích věcí:

„Zardí se bledá luna, zastydí se žárné slunko, až se Hospodin zástupů ujme kralování na hoře Siónu a v Jeruzalémě před svými staršími v slávě“ (Iz 24,23).

Hora Sión bude podle Izaiáše nejen místem Božího panování, ale i místem radosti, štěstí a poznání Boha:

„Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné… Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy… …V onen den se bude říkat: „Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil“(Iz 25,6-9).

Byli jsme svědky toho, že starozákonní texty používají pohanských představ o horách a bozích, postupně je očišťují a s jejich pomocí vyjadřují pravdu o jediném pravém Bohu Izraele, který je „nade všemi bohy“ a jeho hora je skutečně „nejzazším Severem“. Podobně i Nový zákon očišťuje starozákonní představu Božího přebývání mezi lidmi na hoře Siónu. Vychází z ní, ale nezůstává u ní.

Podobně dovršuje Nový zákon starozákonní apokalyptické představy, související s horou Sión. Janovo Zjevení líčí sice obrazným způsobem Beránka, jak stojí na konci času na vrcholu hory Siónu:

„A viděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na čele napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce“(Zj 14,1).

Přesto však Sión není již tím místem, na kterém stojí podle čtyřicáté kapitoly z knihy proroka Ezechiela svaté Boží město budoucnosti. Podle 21. kapitoly Janova Zjevení je hora nanejvýš místem, odkud lze sestupující nebeské město spatřit:

„Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál“ (Zj 21,10n).

Hora je pro svou mohutnost zejména ve starozákonní době působivým symbolem Božího majestátu a jeho přítomnosti. Žádný symbol však nedokáže vyjádřit skutečnou velikost toho, čím Bůh opravdu je, i toho, co pro nás lidi ve své moci a dobrotě připravil. Platí to také o symbolu hory, který byl odedávna velmi působivý.