Gabriela Vlková

O 2. neděli v mezidobí zazní jako první čtení úryvek z knihy proroka Izajáše. Začátek šedesáté druhé kapitoly této knihy svědčí o prorokově zaujetí pro Jeruzalém. Zaujetí vyplývá z lásky samotného Hospodina: Bůh si zamiloval a vyvolil Sión; oddaný prorok sdílí se svým Bohem stejný cit. Dnes nevíme, kdo byl tímto prorokem, “lidským autorem” inspirovaných slov. Zřejmě někdo, kdo žil v době kolem konce babylonského exilu a mluví o obnovení Jeruzaléma. Slova jeho proroctví však navazují na dřívější proroctví Izajáše a jeho žáků. Nerozlučně k nim patří, jsou psána ve stejném duchu. Celá kniha Izajáš se totiž vyznačuje nápadným zájmem o osud Božího města. Zdůrazňuje, že Bohu na něm záleží a není jedno, jaký Jeruzalém je. Má v něm vládnout spravedlnost. I slova, která čteme o druhé neděli v mezidobí v prvním čtení, jsou vyjádřením této touhy.

Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu… S odhodláním nemlčet se setkáme už ve čtyřicáté druhé kapitole. Její čtrnáctý verš ohlašuje Hospodinovo rozhodnutí déle už “nemlčet”. Mlčení souviselo s dobou, kdy Bůh na svůj lid zdánlivě zapomněl, neozýval se mu – a národ se cítil v babylonském exilu opuštěn. I slova o úmyslu nemlčet na začátku našeho úryvku by teoreticky mohla patřit Hospodinu, připomínajícímu své odhodlání dát lidu zakusit Svou přítomnost. Ale okolní verše tomu příliš nenasvědčují. Zdá se, že se tu spíš ozývá prorok, který si je vědom své povinnosti nemlčet. Stejný motiv se totiž vrací hned v šestém verši téže kapitoly, kde slyšíme o ustanovení strážců na hradbách Jeruzaléma: Po celý den a celou noc nemají mlčet ti, kdo připomínají Hospodina. Zároveň tito strážci nemají dopřát klid ani Hospodinu, dokud znovu neupevní Jeruzalém. Ukazuje se tu dvojí stránka prorockého úkolu: jednak připomínat lidu Hospodinova slova, ale také Bohu připomínat lid a stále se za něj přimlouvat. I slova na začátku kapitoly: “Kvůli Siónu nebudu zticha…”, zřejmě souvisí s tímto dvojím úkolem. Kvůli prospěchu Božího města nemůže prorok mlčet, bude lidu připomínat Hospodina a zároveň Hospodina prosit za lid.

…dokud jeho spravedlnost nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jako pochodeň. V druhé části verše slyšíme o “spravedlnosti”, “záři” a “spáse”. Tyto pojmy se v knize Izajáš objevují často a navzájem spolu souvisí. O spravedlnosti slyšíme v souvislosti s Jeruzalémem hned v první kapitole. Jsme svědky nářku nad tím, že věrné město, ve kterém kdysi přebývala spravedlnost, se stalo doslova „nevěstkou” – je plné násilí a útisku. To Bůh nemůže tolerovat. Závěr kapitoly proto předvídá „přetavení” lidu, odloučení „strusky”, soud, skrze nějž bude Sión „vykoupen”, aby se znovu stal spravedlivým. Motiv očistného soudu se pak vrací i ve čtvrté kapitole. Je zajímavé všimnout si, že vize Jeruzaléma zbaveného poskvrny je zde spojena s obrazem “záře” – podobně jako v úryvku, o jehož výklad nám jde. Hospodin totiž ve čtvrté kapitole slibuje stvořit nad Jeruzalémem “zář ohně” spolu s oblakem. Připomíná to oblačný a ohnivý sloup, který doprovázel lid při odchodu z Egypta a nedovoloval nepřátelům přiblížit se. I podle čtvrté kapitoly knihy Izajáš má zář ohně a oblak chránit město před “přívalem deště”, což je obraz použitý na jiných místech knihy pro nepřátelské, asyrské vojsko. Oheň však chrání nejen před cizími, ale i před nespravedlivými lidmi z vlastních řad. Spálí totiž vše nečisté a obstojí jen to, co je ryzí. Vždyť je zde doslova řečeno, že “duch soudu – duch žhoucí” odplaví z Jeruzaléma krev, a souběžně slyšíme, že Hospodin smyje špínu jeruzalémských dcer. Vybaví se přitom již zmíněný obraz “přetavení” a vyloučení strusky z první kapitoly.

Motiv “spravedlnosti” se v knize vrací vícekrát, pro nás však bude zajímavé všimnout si především padesáté osmé až šedesáté kapitoly, kde se objeví v souvislosti se “spásou” a “světlem”. V padesáté osmé kapitole lid naříká, že Hospodin je netečný k projevům zbožnosti a postům. Boží odpověď však nabádá, že je třeba všímat si potřeb bližních, prokazovat milosrdenství. Pokud se tak stane, Hospodin odpoví okamžitě a lidu vzejde “světlo”. Padesátá devátá kapitola pak jasně prohlašuje, že nepravost a hříchy tvoří bariéru, která oddělila lid od Boha. Proto lid chodí jako “ve tmě”, marně čeká na právo a spravedlnost. Lid vyznává, že tomu tak je, ale nemá sílu cokoliv změnit. Hospodin sám proto na konci kapitoly slibuje, že zasáhne. Jako bohatýr v plné zbroji – s pancířem “spravedlnosti” a s přilbou “spásy” – se postaví proti nepřátelům svého lidu. Je nazván vykupitelem Siónu, přesněji těch z Jákoba, kdo se odvrátí od nevěrnosti. Šedesátá kapitola vzápětí líčí invazi světla do Jeruzaléma. V devatenáctém verši máme dokonce obraz slunce, které nezapadá, měsíce, který neubývá. Sám Hospodin totiž bude městu věčným světlem. Tato stálost je dána i tím, že synové Siónu budou spravedlivými, proto mohou navěky vlastnit zemi. O tom všem je na konci šedesáté kapitoly řečeno, že Hospodin s tím “pospíší ve svůj čas”. Tento čas je jakými “milostivým létem”, dobou záchrany a vykoupení zajatců, jak to naznačuje začátek následující, šedesáté první kapitoly.

Tušíme, že vše se točí kolem návratu z vyhnanství a kolem obnovení Jeruzaléma a chrámu. Právě vyhnanství znamenalo očistný soud, předvídaný od samého začátku knihy. Do této situace zaznívají slova našeho úryvku o “spravedlnosti” a “spáse”, která má vyjít jako zář. Dokud se plně neuskuteční, prorok nebude mlčet.

Tu národy uvidí tvou spravedlnost a všichni králové tvou slávu… Spravedlnost a sláva Siónu upoutá pozornost pohanů. Jedná se o tutéž slávu, plnou světla, o níž byla řeč na začátku šedesáté kapitoly: Jeruzalému vzešlo “světlo” a “Hospodinova sláva”, ale národy jsou ve tmě. Proto přijdou k záři Božího města. Uskuteční se tak proroctví, které zaznělo v knize již ve čtyřicáté druhé a čtyřicáté deváté kapitole, kde bylo Hospodinovu služebníku určeno stát se “světlem národů”. Podle sedmého verše čtyřicáté deváté kapitoly měli i před tímto služebníkem povstat králové a knížata, klanět se kvůli Hospodinu. Obraz “Hospodinova služebníka” je mnohoznačný, nelze jej plně vyložit jedním způsobem. Přesto lze pozorovat, že tento “služebník” se v mnohém podobá Siónu – tedy těm, kteří se po vyhnanství vrátili, aby znovu budovali Jeruzalém a chrám. Obnovení kultovního centra, často v Písmu spojovaného s pojmem “sláva”, je pro pohany důkazem o Hospodinově nepokořené moci. Ale to ještě není vše. Z vyhnanství se národ vrací se Zákonem svého Boha v ruce, jak o tom čteme v sedmé kapitole knihy Ezdráš. Právě Zákon vzbuzuje obdiv pohanů. Čtvrtá kapitola Páté knihy Mojžíšovy tvrdí o zákonodárství Izraele: “To je vaše moudrost a rozumnost před očima národů, které uslyší všechna tato ustanovení a řeknou: Jak moudrý a rozumný je tento velký národ … Což má jiný velký národ ustanovení a soudy spravedlivé, jako je celý tento Zákon…?” I na začátku knihy Izajáš, ve vidění druhé kapitoly o putování národů k hoře Hospodinova domu slyšíme: “Ze Siónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.” I zde zmíněný “zákon” souvisí se “spásou”, vždyť je tu popsána vize míru, kdy už národ proti národu nepozvedne meč. Tento “zákon” souvisí se “spravedlností” Izraele. Naznačují to slova, která vidění uzavírají: “Dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!”

…obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa… V závěru druhého verše nedělního čtení slyšíme o novém jméně. I na začátku čtyřicáté třetí kapitoly nazývá Hospodin svůj lid “jménem”, říká mu: “Jsi můj.” Sám lid si ve čtyřicáté čtvrté kapitole dává jméno “Patřící Hospodinu”. Nové jméno souvisí s Hospodinovou blízkostí a požehnáním. I v šedesáté páté kapitole knihy Izajáš je zmínka o Hospodinových služebnících, kteří obdrží “jméno”, a toto jméno je postaveno do kontrastu se “jménem” nevěrných, připomínaném jen v souvislosti s kletbou.

Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha… Podle tohoto verše má být město čímsi vzácným. Obraz Hospodinovy ruky a dlaně navíc ujišťuje o ochraně. Už ve čtyřicáté deváté kapitole bylo město ubezpečeno o tom, že Bůh je vede zcela zvláštním způsobem v patrnosti: vyryl si je do dlaní. Na začátku téže kapitoly se podobné ochraně těší i “služebník”, ukrytý ve stínu Hospodinovy ruky. Hospodinova ruka stojí při Božích “služebnících” i ve čtrnáctém verši poslední, šedesáté šesté kapitoly knihy Izajáš.

Nebudeš se již nazývat “Opuštěná” a tvá zem “Osamělá”. Tvým jménem bude “Mé zalíbení je v ní” a jméno tvé země “V manželství daná”, neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. Další verš našeho úryvku se vrací k novému jménu. Sión už není nevěstkou, ale milovanou manželkou. Je to jedna z mnoha útěch, které město od Boha slyší. V padesáté čtvrté kapitole zaznělo: “Jako ženu opuštěnou a na duchu ztrápenou tě Hospodin povolal, ženu mladosti, jež byla zavržena … Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě ve velkém slitování.” Potom, v šedesáté kapitole: “Místo toho, abys byla opuštěná, nenáviděná a bez poutníka, dám ti důstojnost navěky a veselí po všechna pokolení.” I později, ve dvanáctém verši šedesáté druhé kapitoly uslyší Jeruzalém, že se bude nazývat “Vyhledávané Město, ne-opuštěné”.

Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe. Závěrečný verš nedělního čtení rozvíjí dál metaforu manželství. Synové Siónu jsou přirovnáni k ženichovi. Zmínka o radujících se “synech” připomene i jiná místa, na kterých byli Siónu slíbeni četní potomci: Opět čtyřicátou devátou kapitolu, která slibuje příchod synů, jichž se město ve svém vdovství a opuštěnosti ani nenadálo. Podobné obrazy o vracejících se synech se objevují i na začátku padesáté čtvrté a šedesáté kapitoly. Ve druhé půlce verše, jímž se nyní zabýváme, je ale k ženichovi přirovnán Bůh! Tématem verše je radost, typická pro lásku dvojice – ženicha a nevěsty. Hlavní postavy jsou však tři: Bůh, Jeruzalém a synové města. Na určitou nevyjasněnost, či spíše “mnohoznačnost” rolí narazíme v závěrečných kapitolách knihy vícekrát. Bezprostředně před naším úryvkem, v závěru šedesáté první kapitoly, se město raduje, že je Bůh je oděl skvostným rouchem spásy a spravedlnosti, cítí se jako “nevěsta”, ale také jako “ženich”. Podle osmnáctého verše šedesáté páté kapitoly tvoří Bůh k jásotu i Jeruzalém, i jeho lid. Radost Boží i radost synů Siónu nad městem je stejná. Stejně tak jako se Bůh raduje nad Jeruzalémem, raduje se i nad jeho obyvateli. V závěru knihy, v desátém verši šedesáté šesté kapitoly, se téma radosti a lásky znovu vrací ve výzvě: “Radujte se s Jeruzalémem a jásejte v ní, všichni kdo ji milujete”. Vzápětí jsou tito radující se přirovnáni k synům, utěšovaným na klíně matky-Jeruzaléma, i mateřkou péčí samotného Boha. Celé toto “prolínání rolí” naznačuje, že jeden mocný proud lásky spojuje dohromady Boha, milované město i jeho obyvatele.

V křesťanské tradici je Jeruzalém symbolem Církve. Církev je nevěstou Kristovou a nevěstou Boží. I Církev vykazuje známky nevěry, a prochází proto zkouškami. Zdánlivé ztráty jsou znamením toho, že Bůh si Církev očišťuje, aby byla v pravém slova smyslu znamením spásy a aby v ní přebývala spravedlnost. Dokud její spravedlnost nevzejde jako zář, nejlepší synové Církve nebudou mlčet. Jako neúnavní strážci na hradbách budou připomínat Církvi Hospodina, jako neúnavní strážci budou orodovat u Boha za Církev.

V Církvi je také živé vědomí toho, že přes všechnu lidskou slabost a opakovaná selhání lze vnímat dějiny i z takového hlediska, které dává prostor pro radost: Totiž z perspektivy Janova Zjevení, v níž vystoupí výrazně do popředí skutečnost, že Bůh tvoří “nový Jeruzalém” – k věčné a neutuchající radosti. Radosti Své i těch, kdo Beránkovu nevěstu milují.