Gabriela Vlková

O 14. neděli v liturgickém mezidobí je první čtení vybráno ze závěrečné kapitoly knihy proroka Izaiáše. Všechny verše tohoto úryvku se soustředí na Jeruzalém, jejich hlavním tématem je radost. Pokusme se v dnešní úvaze zamyslet nad důvodem radosti, jíž vrcholí kniha Izaiáš.

Než přistoupíme k samotnému rozboru veršů, bude užitečné uvědomit si, jaký je vztah mezi Izaiášem a Jeruzalémem.

Na Jeruzalém se soustředí pozornost knihy od začátku do konce. V tomto městě prorok Izaiáš působil v 8. století před Kristem. Jeruzalém byl tehdy sídlem judských králů, náboženským a politickým centrem země. Často se zde rozhodovalo o osudu celého království. Izaiáš rozhodně nebyl někým, komu by byl tento osud lhostejný, zvláště když v jeho době bylo Judsko ohrožováno nepřáteli z různých stran: nejprve to byli Aramejci, kteří se spikli spolu se sousedními Izraelci proti judskému králi Achazovi a chtěli ho sesadit; později to byli mnohem nebezpečnější Asyřané, kteří za vlády Achazova nástupce Chizkijáše dobyli aramejské a izraelské království, vyplenili Judsko a oblehli Jeruzalém. Izaiáš připomínal v každé situaci všem, že záchrana města i celé země od nepřátel závisí především na víře a na věrnosti Bohu. Vybízel vyvolený lid a jeho krále, aby se v nesnadných situacích a rozhodování spoléhali více na Hospodinovu moc než na svůj diplomatický um. Ti, kteří mu uvěřili, se pak skutečně dočkali podivuhodné záchrany: Například v době obléhání Jeruzaléma asyrským vojskem, kdy bylo město zásluhou víry a modlitby zbožného krále Chizkijáše zázračně vysvobozeno. Úryvek z poslední kapitoly prorocké knihy není však textem, s kterým by přímo souvisel prorok Izaiáš z 8. století. Je dílem jiného autora, který působil v době po babylónském vyhnanství. Přesto patří tento text ke knize, protože spolu s mnoha jinými proroctvími navazuje na Izaiášovy přísliby před vyhnanstvím a opět hlásá spásu Jeruzaléma. Mnoho textů v druhé části knihy ohlašuje záchranu, která souvisí s obnovením města po návratu z babylónského vyhnanství na konci 6. století. Tato záchrana byla stejně nečekaná jako dávné vysvobození z asyrského obležení. Přišla totiž skrze perského krále Kýra – tedy způsobem, jakého se vyvolený lid opět ani nenadál. Text nedělního čtení však naznačuje ještě jinou spásu – definitivní a trvalou. Navazuje totiž na proroctví předposlední kapitoly, ve které Hospodin ohlásil stvoření nových nebes a nové země – a prohlásil, že – doslova – tvoří Jeruzalém jásotem. Představa Jeruzaléma přetvořeného v jásot může sice být částečně inspirovaná obnovou města po vyhnanství, ale zároveň se jedná o pohled do budoucnosti, který překračuje pozorovatelné dějiny. Spása Jeruzaléma, jak minulá, tak i toužebně očekávaná, je tématem, které prostupuje celou knihu Izaiáš a spojuje ji v jeden celek.

Pro výklad našeho úryvku je užitečné všimnout si bezprostřední souvislosti. Předchozích pět veršů je adresováno lidem, kteří mají bázeň před Hospodinem, kteří se doslova “třesou při jeho slovu”, ale zároveň jsou “nenáviděni svými bratry”, kteří Hospodinem pohrdají. Těm slibuje Hospodin odplatu. Vzápětí je popsán obraz Siónu jako rodičky, která náhle a bezbolestně porodí. Na tento obraz navazuje nedělní čtení výzvou:

Plesejte s Jeruzalémem, jásejte nad ním, všichni, kdo ho milujete, radujte se s ním, radujte se, všichni, kdo jste nad ním naříkali.

Čeho si můžeme všimnout na první pohled? Nejspíš kontrastu: byl důvod naříkat, avšak situace se změnila, nyní je důvod radovat se. Vzhledem k předcházejícímu textu je zřejmé, že radostný jásot oslavuje mateřství Jeruzaléma a minulý nářek souvisel s jeho bezdětností. Připomeňme si, že Jeruzalém je v hebrejštině ženského rodu. Každé město je totiž považováno za “matku svých obyvatel”. Pro připomínku dřívějšího nářku nad Jeruzalémem je v našem verši použito sloveso, které bývá ve Starém zákoně často spojeno s oplakáváním mrtvých. Jeruzalém je tedy přirovnán k matce, která v minulosti přišla o své děti.

V knize Izaiáš se setkáme s podobným obrazem vícekrát. Například poslední verš 3. kapitoly mluví o siónských branách, které “naříkají” kvůli jeruzalémským mužům, padlým v boji. Tato situace byla zaviněna tím, že zločiny jeruzalémských obyvatel přivolaly na město Boží hněv v podobě asyrského vojska. Nicméně obraz truchlících siónských bran je velice rychle vystřídán povzbudivější scénou. Ve čtvrtém a pátém verši následující kapitoly slyšíme:

Panovník zajisté smyje špínu dcer siónských a odplaví krev ze středu Jeruzaléma … A nad každým místem hory siónské i nad každým jejím shromážděním stvoří Hospodin oblak ve dne, kouř a plameny ohnivé záře v noci – to bude baldachýn nad veškerou slávou.

Je to obraz ochrany a spásy inspirovaný nečekaným vysvobozením z asyrského obležení.

Texty, ve kterých smutek vystřídá náhlá radost, najdeme také v té části knihy, která ohlašuje konec babylónského vyhnanství. Například druhá polovina 49. kapitoly představuje, podobně jako nedělní čtení, Sión jako matku, která se cítí opuštěná a bez dětí. Nicméně Hospodin ohlašuje změnu. Město má pozorovat své syny, kteří přicházejí zdaleka, zatímco ti, kdo je bořili, odtáhli pryč. Od devatenáctého verše této kapitoly je Sión ujišťován:

Tvé trosky a tvá zpustošená města, tvá pobořená země ti teď budou příliš těsné pro množství obyvatel, až odtáhnou ti, kdo tě hubili … V srdci si řekneš: Kdo mi zplodil tyto syny? Byla jsem bez dětí, bez manžela, přestěhovaná a zapuzená. Kdo je vychoval? Zůstala jsem zcela sama, kde se tito vzali?

Ke stejným obrazům se vrací 60. kapitola, která rovněž popisuje Jeruzalém jako matku, pozorující nenadálý příchod svých synů. Dvacátý verš této kapitoly ji ujišťuje:

Dny tvého smutku skončily.

Náš verš z nedělního čtení však není adresován bezprostředně Jeruzalému, nýbrž těm, kdo ho milují a kdo nad ním dříve naříkali. O koho jde? Další verš připojuje za výzvu k radosti slova:

Abyste sáli do sytosti z prsu, který utěšuje, abyste pili s rozkoší ze zdroje jeho slávy.

Ti, jimž jsou určeny předchozí výzvy k radosti, jsou tedy dětmi Jeruzaléma. Jeruzalém zde není ženou, která má být potěšena, ale která sama jako matka těší své děti.

Útěcha přirozeně souvisí se zažehnáním smutku. V knize Izaiáš se o ní zmiňuje výslovně začátek 12. kapitoly, text, který završuje první část knihy a je narážkou na vysvobození Jeruzaléma od Asyřanů. Prorok vyznává jménem celého lidu:

Chválím tě Hospodine, neboť ses na mne rozhněval, tvůj hněv se však odvrátil a potěšil jsi mě.

Téma útěchy se dále objevuje v textech, které ohlašují konec vyhnanství. Na začátku 40. kapitoly čteme: “Těšte, těšte můj lid … Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, čas jeho služby se naplnil”; a ve třetím verši 51. kapitoly zase stojí: “Hospodin potěší Sión, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách … Bude v něm veselí a radost.” V devátém verši následující kapitoly čteme podobně: “Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém.” Co však naše nedělní čtení z poslední kapitoly knihy Izaiáš zdůrazňuje, je plnost útěchy. Vždyť obyvatelé Jeruzaléma budou sát do sytosti z prsu, který utěšuje.

Sytost vyvolá představu blahobytu. Druhá část verše rozvíjí tento obraz, když mluví o rozkoši, se kterou budou děti Jeruzaléma pít ze zdroje slávy. Sláva je výrazným tématem knihy Izaiáš. Setkali jsme se s ní již ve výše zmíněném úryvku o překonání nářku ve 4. kapitole, kde Hospodin stvořil pro Jeruzalém oblak na ochranu před nepřáteli – jako “baldachýn nad veškerou slávou”. Nejvýrazněji však zazní téma slávy v textu 60. kapitoly. Jeruzalém je v ní vyzván, aby povstal a svítil, protože nad ním vzešla Hospodinova sláva, zatímco jiné národy halí temnota. Tato sláva v sobě zahrnuje i blahobyt, vždyť v této kapitole přinášejí národy do Jeruzaléma rozmanité dary, aby uctily Hospodina a jeho město. V šestnáctém verši najdeme dokonce podobný obraz, jaký se objevuje v nedělním čtení. Jeruzalém slyší:

Budeš sát mléko národů, budeš sát z královských prsů.

Jeruzalém bude nasycen blahobytem, aby z něj později mohl sytit své děti.

Také náš nedělní úryvek naznačuje příliv bohatství do Jeruzaléma slovy dalšího verše:

Neboť tak praví Hospodin: Hle, přivalím na něj blaho jako řeku, jako rozvodněný potok slávu národů.

Obraz valící se vzedmuté řeky a slávy byl na začátku knihy Izaiáš čímsi děsivým. Sedmý verš 8. kapitoly se vyjadřuje o vpádu asyrského vojska takto: “Hle, Panovník na ně uvede vody řeky, dravé a mohutné, krále asyrského s celou jeho slávou.” V nedělním čtení znamená však obraz rozvodněné řeky pravý opak válečného ohrožení. Liturgický text mluví o tom, že Hospodin přivalí jako rozvodněný potok “blaho” – v hebrejštině se zde nachází slovo “šálóm”, které označuje zadostiučinění, mír a pokoj. Národy se pohrnou k Jeruzalému, nikoli však proto, aby jej dobývaly, ale aby sem pokojně přinášely dary Hospodinu.

Ještě na jednom místě v knize Izaiáš je pokoj přirovnán k řece. V osmnáctém verši 48. kapitoly praví Hospodin svému lidu: “Kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny.” Tušíme, že všechny obrazy, které slibují plnost útěchy obyvatelům Jeruzaléma, předpokládají jejich oddanost Hospodinu. Nelze přitom nevzpomenout na devátý verš 11. kapitoly, ve kterém čteme: “Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.” Není náhodou, že první část tohoto verše – “nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře” – jsou připomenuta na konci předposlední kapitoly knihy Izaiáš, stojí tedy poměrně blízko úryvku, jímž se zabýváme. Poznání Hospodina stejně jako pokoj, zaplaví Jeruzalém. Právem můžeme říci, že zaslíbení nedělního úryvku v závěru knihy Izaiáš se týká těch, kdo patří Hospodinu, kdo ho poznali a věří jeho slovům.

Nedělní čtení pokračuje:

Budete sát, ponesou vás na zádech a na klíně vás budou laskat. Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, v Jeruzalémě najdete útěchu.

Nechat se utěšit v Jeruzalémě znamená nechat se těšit samotným Bohem. On sám se projevuje vůči lidu jako něžná matka, která hýčká své děti v náručí. Uskutečňuje se to pokojem a blahobytem, které jsou viditelným znamením požehnání.

Ani obraz nesení v náručí není v knize něčím úplně novým. Ve 40. kapitole, ohlašující návrat vyhnanců z Babylónu, byl Hospodin přirovnán k pastýři, který nese své ovečky: “Hospodin jako pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí.” Ve 49. kapitole nesou vyvolený lid cizí národy, ovšem na Hospodinův pokyn: “Hle, pokynu rukou národům … v náručí přinesou tvé syny, tvé dcery budou neseny na rameni. Králové budou tvými pěstouny a jejich kněžny tvými chůvami.” V této kapitole nás ale může zaujmout, že Hospodin přirovnává svůj vztah k Jeruzalému k mateřskému citu, když utěšuje Sión slovy: “Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.”

Již několikrát zmíněná 60. kapitola je inspirována 49. kapitolou a používá podobné obrazy. Jeruzalém znovu slyší: “Rozhlédni se kolem a viz, tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě; zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé budou v náručí chovány.”

Nicméně platí, že hýčkání potomků Jeruzaléma ze strany národů je ve svém nejzazším důsledku projevem Hospodinovy péče.

Nedělní čtení vrcholí veršem:

Uvidíte to a vaše srdce se zaraduje, jako tráva vypučí vaše kosti. Hospodinova ruka se ukáže na jeho služebnících.

Srovnatelnou reakci srdce zakusil Jeruzalém v 60. kapitole. V pátém verši stojí: “Až to spatříš, rozzáříš se, tvé srdce se zachvěje a rozšíří, neboť hučící moře tě zavalí svými dary, přijde k tobě bohatství národů.”

Posilnění kostí slibuje v knize Izaiáš 58. kapitola ve svém jedenáctém verši: “Hospodin tě bude sytit … zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zavlažovaná zahrada.” Tento příslib je ovšem spojen s podmínkou, uskuteční se, až si lidé budou navzájem projevovat milosrdenství. Právě takovým, kteří dbají na Hospodinovo slovo, je určeno i zaslíbení nedělního čtení. Jedná se totiž o Hospodinovy služebníky, na nichž se projeví Hospodinova ruka.

Služebníci jsou v poslední části knihy Izaiáš postavení do protikladu vůči těm, kdo zklamali. Už jsme slyšeli, že ti, jimž je toto slovo určeno, jsou nenáviděni svými bratry, tedy nevěřícími Izraelity. Hospodinovým služebníkem se člověk nestává automatický pro svou příslušnost k vyvolenému lidu. Na konci vyhnanství dostal sice národ tuto šanci, protože přísliby proroků působících ve vyhnanství se obracejí k celému národu a nazývají jej “služebníkem”. Čas ovšem ukázal, že někteří na tuto svou roli rezignovali. Možná se přizpůsobili mentalitě okolního světa. Ti, kdo nepřestali věřit v opravdové uskutečnění Hospodinových slibů, se stali terčem jejich posměchu. “Ať se Hospodin oslaví, ať vidíme vaši radost!” – tato posměšná slova zazní v knize krátce před textem nedělního úryvku a jsou nápadně podobná slovům těch, kdo se nevěřícně posmívali proroku Izaiášovi v 8. století.

Až budeme při mši svaté naslouchat prvnímu čtení, můžeme se ptát sami sebe, na kterou stranu patříme. Jsme služebníky, kteří opravdu věří Hospodinovu slovu? Věříme v Hospodinovu spásu a v jeho péči?

Celá kniha Izaiáš je svědectvím o tom, že jen ti, kteří se na Hospodina s vírou spolehnou, jsou schopni vytušit spásu na pozadí svých vlastních dějin a jednou ji také zakusí v plné míře.