Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

J 13,31-35

Josef Kaše

 

Úryvek z Janova evangelia pro 5. neděli velikonoční obsahuje Ježíšovo přikázání: „Milujte se navzájem.“

Z Ježíšových slov není snad nic méně plněno a zachováváno, než právě tento příkaz. Zdá se nám, že jsme málo milováni svými nejbližšími. Ale i nevěřící poukazují na to, že mezi námi, křesťany, je málo lásky.

Jádro problému spočívá v představě, že máme milovat bližní jen pro to krásné a dobré, co v nich objevíme. Druhé nebezpečí spočívá v tom, že lidé, kteří se takto „objeví“, našli se, padli si do noty, vnímají pak ostatní jako cizí, jako nepřátele, které nemusí milovat, ba myslí si, že mají právo je nenávidět.

Snad je zde někde původ slov: „Nenávidět budeš svého nepřítele“. S těmito slovy Ježíš nesouhlasí. On sám dal jiný příklad ve svém pojetí Boha jako milosrdného Otce, s nímž prožíval hluboký vztah- i když nebyl v tomto vztahu k Bohu pochopen, byl nenáviděn a pronásledován- přesto však neoplácel nenávistí a pronásledováním. Proč? Protože miloval do krajnosti, vzal naši spásu do svých rukou bez ohledu na naše zásluhy, neohlížel se, co to bude stát. Ježíš nemiloval nechápavost a nenávist svých nepřátel, ale byl přesvědčen, že právě tyto postoje lze změnit jedině láskou.

O této jeho lásce má svědčit církev. Už v jejích počátcích jsme svědky úžasné radosti z otevření spásy pohanům. Je to příkladná aplikace nového přikázání a výzva pro nás, abychom zápasili o lásku, dokud jsme na cestě k ní.

Když Jidáš odešel, Ježíš řekl: Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě, a hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“

Úryvek ze 13. kapitoly Janova evangelia nás uvádí do tématiky takzvané řeči na rozloučenou. Hlavními prvky jsou v našem úryvku Ježíšův odchod a jeho oslavení. Hned na začátku textu se nám dostává vysvětlení, jak máme rozumět Ježíšovu odchodu – to znamená- jeho smrti: jako oslavení Otce a Syna.

První verš úryvku shrnuje události kolem Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání jako vzájemné oslavení Otce skrze Syna a Syna skrze Otce. Právě v tomto dění se věřícímu ukazuje jednota Otce a Syna. Otec byl oslaven už působením pozemského Ježíše, protože v něm se Otec stále znovu ukazoval jako nejzazší důvod a příčina Ježíšových skutků. Současně však byl v nich oslaven i Ježíš, protože v jeho působení se zjevila jeho jednota s Otcem. Tento způsob oslavení se nyní spolu s dobou Ježíšova pozemského působení chýlí ke konci. Bude ale novým způsobem pokračovat po vylití Ducha, až bude oslavený Ježíš skrze Ducha a v síle tohoto Ducha činit ještě větší díla skrze věřící. V úryvku se překvapivě objevuje Ježíšovo „nové přikázaní“ vzájemné lásky. Snad bylo doplněno později, ale přesto má právě umístění nového přikázání do této části hluboký význam. Tak se totiž hned na začátku řeči na rozloučenou zdůrazní láska jako centrální Ježíšův odkaz a jako jediná směrodatná norma pro učedníky během Ježíšovy nepřítomnosti. Co bylo symbolicky vyjádřeno předcházejícím mytím nohou (viz J 13, 1-20) a bylo učedníkům uloženo jako závazek, to se zde představuje jako přikázání odcházejícího Pána.

Janovo evangelium hovoří pouze o vzájemné lásce učedníků, nikoli o lásce k bližním jako ostatní evangelisté – o lásce k nepřátelům nemluvě. Proto můžeme dovodit, že obec věřících má přesvědčovat především svou prožívanou láskou! Vzájemná láska má být jejím poznávacím znamením a znakem kvality.

„Novým“ se přikázání nenazývá pro svou odlišnost od Starého zákona, který přece příkaz lásky k bližnímu znal, či pro odlišnost od ostatních náboženství, nýbrž proto, že je založeno na Ježíšově novém jednání s lidmi a na jeho smrti – také proto, že v obojím má své měřítko. Učedníci a věřící vůbec se mají navzájem milovat, jako je miloval Ježíš. Jsou toho ale schopni jen díky tomu, že On je tak miloval. Ježíšova bezmezná láska, dotvrzená obětováním života, je základem, na kterém lze stavět vzájemnou lásku. Toto „nové přikázání“ je jediným konkrétním etickým požadavkem v Janově evangeliu. Jako dvě ohniska jedné elipsy tvoří v Janově evangeliu „věřit“ a „milovat“ dva body, ke kterým je zaměřen křesťanský život, popřípadě ze kterých vychází a které jej spojují v celek.

Na rozdíl od nejrůznějšího pozdějšího zpracování, zejména výtvarným uměním, ale i nejčastějšího dnešního chápání, nepodává Janovo evangelium závěr Ježíšova života jako tragédii, ale jako oslavení – oslavu Otce a oslavu Syna. V našem úryvku je to dokonce řečeno v okamžiku, kdy se začala uskutečňovat Jidášova zrada. Ježíšova oslava Boha je jinou oslavou než jakákoliv lidská sláva. Je to oslava skrze činnou lásku: Ježíš se odevzdává ve svém utrpení a smrti do Otcových rukou (Lk 23, 46) a Otec ho nenechává v područí smrti (viz Sk 2, 24).

Ježíšovo „nové přikázání“ znamená vlastně přikázání pokračovat v jeho stylu života a v jeho činnosti. Sám dodává: „jak jsem já miloval vás“. Tento ideál je velmi náročný a nelze ho naplňovat, nedá-li člověk zcela sám sebe k dispozici.

Poznávací znamení je jednoduché, ale náročné. Kdo však poznal Kristovu lásku, kdo z ní žije, chápe, proč Ježíš toto přikázání dává. Takový člověk může také tento požadavek lépe naplňovat. O lásce, o potřebě milovat a být milován, se může mnoho mluvit. To samo ještě nevede k zážitku lásky. Čteme-li pozorně evangelia, můžeme si všimnout, že Ježíš nejprve přiváděl lidi k zážitku Boží lásky – a sám dal svůj život z lásky. Nemluvil jen o tom, že je třeba se navzájem milovat. Víme ostatně, že lásku k druhým nelze jednoduše nacvičit na základě dobře míněných výzev. Důležitou roli hraje přitom osobnostní zralost člověka, která může růst jen z osobního poznávání Boží lásky k nám. Láska podle evangelia není zamilovaností, která „nevidí a neslyší“, ale souvisí s poznáním. Láska v Ježíšově stylu stojí na jasném postoji: Ježíš je zde pro své bližní, a to i za cenu své smrti. Miluje i v případě, kdy jeho láska není chápána ani opětována. Plná láska, jak ji prožíval Ježíš, je vlastně chudobou podle evangelia.

Víme dobře, že se máme navzájem milovat! Není třeba, aby nám to někdo stále opakoval. Jak je ovšem těžké milovat bližní! Vždyť jsou zcela jiní než my nebo jiní, než by měli být – a hlavně jiní, než bychom je chtěli mít podle našich představ. S tím mají jistě bohaté zkušenosti všichni, kdo žijí v manželství, v rodině. Myslíme si, že kdyby všichni byli podle našich představ, nedělalo by nám potíže milovat je. Jenže když to tak není a nebude, co s tím?

Východisko naznačuje náš úryvek evangelia. Jakmile Jidáš vyšel ven z večeřadla, aby zradil Ježíše, mluví Ježíš o nutnosti vzájemné lásky. Místo oprávněné kritiky Jidášova jednání slyšíme něco úplně jiného, totiž – jak lze Ježíše následovat! Jak to vlastně myslí, aby nevznikaly pochybnosti, ukazuje svým jednáním. Sám jde ve své lásce až do krajnosti: ve službě otroka nejen umývá nohy, ale umírá jako trpící a věrný Boží služebník za hříchy všech. Možná si řekneme: „To je ideál, to je prostě Ježíš. Já jsem někdo úplně jiný a hříšný, to já takhle nemohu, to se mě netýká“. Ale evangelium je pro život, právě pro ten můj, počítá se mnou, „dobrá zpráva míří ke mně.“ Milovat bývá problematické. Konkrétně: láska k lidem, s nimiž nemůžeme souhlasit. K těm, o kterých jsme dokonce přesvědčeni, že kazí Kristovo dílo. K těm, kteří jdou jen za svými sobeckými zájmy… A přece slyšíme znovu: „milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ Snad rozumíme dobře: z toho posledního slova už není úniku. Máme se milovat tak, jak nás Ježíš miloval? Milovat tedy i za cenu ztráty života, milovat až na kříž? Není to příliš? To po nás přece Bůh nemůže chtít! Jinak: milovat navzdory pomluvám, bez pocitu křivdy a touhy po odplatě; milovat, přestože zraňující bolest nám vhání slzy do očí; milovat, přestože náš rozum říká: je to nesmysl … Asi každý z nás si tady může leccos dosadit ze svého života a svých zkušeností. Přesto zůstává otázka: Není to příliš, co po nás Ježíš žádá? Je! Na lidské poměry je to příliš, podle nás lidí je něco takového přehnané, snad i zbytečné. Navíc se to v dnešním, na úspěch zaměřeném světě, nenosí. Nikdo po nás nemůže chtít, abychom svévolně ničili sami sebe, abychom si sami vybírali cestu vedoucí k sebezničení. Bůh chce po nás něco úplně jiného. Máme se pokoušet znovu a znovu o plnou, ideální lásku, o lásku na Boží úrovni uprostřed světa, který zdaleka není ideální. Bůh po nás chce, abychom na zničující moc zla ve světě neodpovídali ničením, agresí či zlobou, ale naopak. Chce po nás, abychom odpovídali něčím, co tvoří nové věci, dává nové příležitosti, je nadějí – abychom odpovídali tvůrčí láskou, která vychází z Boha.

Může se to zdát nadnesené, neskutečné, unikající z reality života do krásné, ale jen ideální představy. Byla by to zřejmě pravda, kdyby apoštol Pavel nepsal v listu Římanům:

„Boží láska je rozlita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Tato láska není naším výtvorem, je to oživující Boží dar. Láska vycházející z darovaného Božího Ducha, z Ducha, který Krista vzkřísil z mrtvých a který vzkřísí i nás (srov. Řím 8,11). Naše uvažování nad textem evangelia se nevznáší v ideálních vizích či vzduchoprázdnu. Svědčí o tom svědectví mnoha křesťanů, kteří žili před námi nebo jsou našimi současníky.

Možná si teď říkáte: už máme návod, víme, jak na to – tak začneme. Může se ale stát, že už při prvním setkání, třeba s nejbližšími, selžeme a prohrajeme. Jistě, může se to stát, že selžeme v lásce. Je tím všemu konec nebo se potvrzuje, že Ježíšův příkaz opravdu nelze uskutečnit?

Žijeme uprostřed světa, kde většina lidí bedlivě pozoruje své bližní a hodnotí je, jací jsou – podle úspěšnosti, vlivu a podobně. Podle toho se rozhodují, jestli jim za to stojí, mít je rádi nebo ne. To je zmýlené a podobně zmýlené je obdivovat vlastní „dokonalost“ na pozadí životů bližních. Křesťan se má stále znovu a znovu dívat nejprve sám na sebe, ne proto, aby obdivoval svou dokonalost, ale aby objevil Boží lásku vylitou skrze Ducha svatého ve svém nitru. Pak může objevit obrovské bohatství, které Bůh bez našich zásluh a často navzdory naší křehkosti dává do našeho nitra. Pokud se nám tento pohled na sebe a do našeho nitra podaří, zjistíme, že svět opravdu není ideální, ale ideální je Duch svatý, který v nás přebývá a touží skrze nás působit. V tu chvíli není naše předchozí selhání tím nejdůležitějším a rozhodujícím, protože Bůh je větší než naše srdce. Možná se nám už nebude zdát Ježíšův požadavek „milujte se navzájem…“ tak nedosažitelný. Možná zjistíme, že můžeme víc, než si myslíme, než od sebe očekáváme. Bůh je totiž věrný. Slíbil, že vylije svého Ducha, který je prvním a největším darem oslaveného Krista, na všechny lidi. To udělal a dělá stále znovu a znovu, na všechny, kdo Kristu uvěří, obrátí se, dají se pokřtít… Mezi takto obdarované patřím i já. Nemusím se tedy bát neúspěchů, když jsem Duchem svatým veden k tomu, abych miloval ve stylu Ježíšova „nového přikázání“.