Kalendář akcí

<< Červen 2022 >>
PÚSČPSN
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

J 14,23-29

Josef Kaše

 

O 6. neděli velikonoční uslyšíme úryvek ze 14. kapitoly Janova evangelia. Hovoří se v něm o třech velkých Ježíšových darech učedníkům. Jde o dar Ježíšova slova, dar Ducha a dar pokoje. Uvedené dary nestojí vedle sebe nahodile, ale jeden vyrůstá z druhého.

Víme, že Ježíšova přítomnost na tomto světě byla jen dočasná. Ostatně, jsme na tom stejně. I naše přítomnost na světě je pouze dočasná. Proto řada skutečností, které souvisejí s naším textem – např. přebývání u Otce, spása, Boží království – znamená přechod z omezenosti do stavu bez mezí, z dočasnosti do trvalého, definitivního společenství s Bohem. Všimněme si, že je to právě dar Ježíšova slova, které nás na tuto cestu k definitivní skutečnosti uvádí. Obdarováni Duchem můžeme pak jít po této cestě v jeho síle. A pokoj je v plnosti tam, kde jsme plně s Bohem.

Přijměte nejprve několik vysvětlujících poznámek k lepšímu porozumění tomuto úryvku evangelia.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k něm a učiníme si u něho příbytek.

Sám Ježíš je slovo podle úvodu Janova evangelia (J 1). „Zachovávat jeho slovo“ neznamená spokojit se s vyplněním litery, která podle apoštola Pavla zabíjí (2 K 3,6). Pouze ten, kdo Ježíše miluje, zachovává jeho slovo. Takové zachovávání je spojeno se zaslíbením. Člověk, zachovávající Ježíšovo slovo, se stává příbytkem živého Boha, Otce i jeho syna Ježíše.

Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.

Syn vychází od Otce jako Slovo s velkým „s.“ Přichází k záchraně člověka, k tomu, abychom „měli život a měli jsme jej v hojnosti“ (J 10,10).

To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.

Duch svatý pokračuje v Ježíšově díle. Víra se nemůže opírat o pouhé Písmo. To je vždy odkázané na výklad. Nauka o tradici jako dalším zdroji Božího zjevení navazuje na Ježíšův příslib: Duch svatý vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.

Slova o pokoji jsou srozumitelná, když si uvědomíme rozsah hebrejského pojmu „šálóm.“ Není to klid, ale „souhrn všech Božích darů.“ Zdůrazněme: jde o Boží dar, nikoli o něco, co by vycházelo z možností tohoto světa.

Slyšeli jste, že jsem vám řekl: „Odcházím“ a „zase k vám přijdu.“ Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já.

Přídavné jméno „větší“ nelze brát ve větě – Otec je větší než já – tak, jak mu dnes rozumíme při běžném vyjadřování. V souvislosti Janova evangelia je tomu jinak: Ježíš a Otec jsou jedno, sám Ježíš nepředstavuje všechno. Cílem Ježíšovy cesty je setkání s Otcem: nejprve jde o Ježíšovo setkání s Otcem – říká: „jdu k Otci“ – potom o naše setkání s Bohem Otcem. Jinak řečeno: nelze ulpět na setkání s Ježíšem během jeho pozemského života, je třeba dojít s ním až ke zdroji všeho – k Otci.

Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.

Možná jsme slyšeli otázku: Co se vlastně Ježíšovým činem před dvěma tisíci roky ve světě změnilo? Život běží dál. Přicházejí války, neštěstí. Někteří lidé jsou dobří, o jiných se to dost dobře říci nedá; někteří jsou poctiví, a přitom chudí, jiní nepoctiví, a daří se jim dobře. Umírají nejen staří, ale i mladí, i když se vzájemný poměr obou věkových kategorií oproti dřívějším časům podstatně změnil. Řada problémů a starostí se vyřešila, ale jiné přibyly: zákeřné nemoci, terorismus, zbraně hromadného ničení, ekologické katastrofy. Někdy stačí strach z „neproduktivního“ stáří, ztráta naděje. Skutečně, náš pohled do budoucnosti je někdy pesimističtější než dříve. Zdá se, že vidíme jen očima – nikoli srdcem – a zkoumáme jen svým rozumem.

Ostatně ani v Ježíšově době to nebylo příliš jiné. On sám se setkal s relativně malým počtem lidí, z nichž zase jen malá část mu uvěřila. On sám nevbíhal do domů, aby lákal nebo se podbízel lidem, nýbrž čekal na pozvání. Nevyhrožoval, nestrašil, zato miloval až k smrti – i své nepřátele. Přesto se mnoho lidí bezprostředně neobrátilo, římská okupační armáda neodešla, většina lidí si žila dál po svém. Podobně jako dnes: člověk prožije otřes, vzpamatuje se, a jde životem dál, jako by se nic nestalo. Že to vypadá příliš pesimisticky? Jistě, jde o první pohled – očima, nikoli srdcem. V našem úryvku evangelia mluví Ježíš hned o třech darech, které dává svým učedníkům. Dává jim své slovo, svého Ducha a svůj pokoj. Takto obdarováni vycházejí pak do světa ti, kdo mu uvěřili a kdo tyto dary přijali. Podívejme se blíže na tyto Ježíšovy dary. Především je zde Ježíšovo slovo. Je to slovo osvobozující, slovo o Boží lásce a věrnosti, které vede na cestu následování Ježíše. Protože to není jen a pouze slovo lidské, ale protože je to slovo Boží v lidské podobě, je to slovo mocné. Platí o něm to, co říká Bůh skrze proroka Izaiáše: „Mé slovo se ke mně nevrátí bez užitku… vykoná vše, k čemu jsme je poslal“ (srov. Iz 55,11). Není to tedy slovo, kterým bychom se mohli chlubit jako ojedinělým poznáním. Je to slovo „plné života a síly“, „ostřejší než každý dvojsečný meč“, ale – je to především slovo, které nás může osvěcovat, proměňovat a tak zachránit. Slovo věčného života, jak vyznal Petr (Jan 6,68).

Další dar, který dává vzkříšený Ježíš, je pokoj. Pokoj, kterým zahrnuje své učedníky, ty, kteří mu nerozuměli, kteří ho opustili ve chvíli ukřižování, kteří se zdráhali uvěřit tomu, co říkaly ženy, když se setkaly se vzkříšeným Pánem. Pokoj, který znamená odpuštění i požehnání. Pokoj, který, jak říká evangelium, svět dát nemůže. Tento pokoj není klidem chvíle, ve které nás nikdo nevyrušuje. To je pokoj s Bohem skrze Krista, chvíle, kdy víme, že jsme Bohem milováni a že jsme u něho v bezpečí. Boží dar, který – právě proto, že je Boží – svět dát nemůže. Tento pokoj přináší každé setkání se vzkříšeným Kristem: v jeho slově, ve svátostech, ve společenství křesťanů, v modlitbě.

A konečně je tu vrcholný dar, který vzkříšený Kristus dává: Duch svatý. Duch, který nás uvede do celé pravdy, kterého posílá Otec, který nám připomene všechno, co Ježíš učil. Tento dar Ducha není člověkem ovlivnitelný, nemůžeme ho uchopit jako předmět, ale přece je to dar, který můžeme s vděčností přijmout a který v nás může mocně působit. Jinak totiž budeme bezmocní, i kdybychom mnoho znali a uměli. Znovu a znovu totiž uvidíme, jak jsme bez této Boží výbavy slabí vůči zlu ve světě, vůči moci lidské omezenosti a hlouposti, vůči tomu, co se zdá být nad lidské síly.

Láska k Ježíšovi se musí projevovat skutky. Jejím základem je víra v Ježíše, kterého Bůh Otec poslal na tuto zem, aby zvěstoval všechno, co od něho uslyšel (v. 24b; srov.15,15). Kdo uvěří a poslušně přijme Boží slovo, stává se Božím příbytkem (v. 23) a v Duchu svatém poznává společenství, které pojí Otce se Synem.

Na učedníky přichází těžká hodina, ale nesmějí propadnout strachu, že by je Ježíš nechal osamělé. Otec jim pošle Ducha svatého, který bude jejich vůdcem v poslední době. Ježíšovým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním se definitivně dovršuje dílo spásy. Nyní je třeba, aby je každý člověk přijal a nechal se zachránit. A to je úkolem Ducha svatého: otevřít srdce lidí, aby pochopili Boží tajemství, a vést je k obrácení. Působením Ducha svatého zůstává Kristus současníkem všech lidí, kteří se rodí na tento svět, a Písmo svaté se jako živé slovo obrací k srdci každého člověka.

Posláním Ducha svatého je „učit“ a „připomínat“ všechno, co Ježíš řekl a udělal v průběhu svého pozemského života. Toto vyučování a připomínání nevede však člověka do hluboké minulosti, ale uschopňuje ho správně vidět současnost, protože právě v současnosti je v Ježíšovi Bůh s námi. On sám to potvrdil, když k příslibu Ducha svatého připojil také dar pokoje: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám.“ Tímto pokojem není nic jiného než sám Ježíš. Proto je Ježíšův pokoj jiný než ten, který nám nabízí svět. Je to osoba, věčný život, láska. Vracíme se tak na samý začátek: Ježíš přebývá v srdci člověka, aby jej uschopnil milovat. Když člověk miluje, otevírá se stále více Bohu, stává se jeho spolupracovníkem na díle spásy a šíří kolem sebe pokoj, který je prorockou předzvěstí nebe.

Pokoj, který dává Ježíš, není nějaké vytržení, ale nová odvaha žít lásku.Otevřeme-li mu brány svého srdce, mohou do něj vstoupit všichni naši bližní – dokonce se vším, co nám na nich vadí.