Kalendář akcí

<< Květen 2023 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

J 8,1-11

Jindřich Fencl

 

O páté neděli postní uslyšíme úryvek z 8. kapitoly Janova evangelia. Podívejme se napřed na tento úryvek jako na celek, na jeho začlenění do kontextu Janova evangelia, pak si jej probereme podrobněji a nakonec se pokusíme společně zamyslet nad tím, co si z něj můžeme odnést do svého života.

Tento úryvek patří mezi nejznámější a nejpůsobivější texty Janova evangelia. Přesto však může pozorný čtenář zjistit, že toto vyprávění obsahuje jen málo z toho, co je typické pro ostatní texty tohoto evangelia. Tento úryvek by mohl být součástí jiných – synoptických – evangelií, například Lukášova. Při pohledu na nejbližší texty evangelia si můžeme všimnout, že se tento příběh moc nehodí do oddílu, tvořeného 5. až 8. kapitolou, který zahrnuje dlouhé Ježíšovy řeči a teologické spory s farizei a Židy. Tento příběh zřejmě původně nepatřil k Janovu evangeliu. Známkou jeho druhotného charakteru je skutečnost, že jeho umístění v různých starých rukopisech kolísá, v některých je dokonce přiřazen k evangeliu Lukášovu.

Nicméně opusťme složitou historii našeho textu a podívejme se na jeho obsah. Vyprávění má dvě části se dvěma vrcholy: Ježíšův střet se zákoníky a farizei (verše 1 – 9 s vrcholem v Ježíšových slovech v 7. verši a Ježíšovo setkání se ženou (verše 10 – 11), které končí osvobozujícím výrokem pro ženu v 11. verši.

V první části začíná vyprávění rozchodem všech, kteří byli na Slavnosti stánků v Jeruzalémě svědky Ježíšova střetu s farizei. Ježíš odchází na Olivovou horu – na své oblíbené místo modlitby, stráví tam noc a na úsvitě přichází opět do chrámu a učí lid. A v této situaci k němu zákoníci a farizeové – takto spolu jsou uvedeni pouze na tomto místě Janova evangelia, což je další důvod k pochybnostem o Janově autorství – přivádějí ženu přistiženou při cizoložství. Podle předpisu Mojžíšova Zákona se cizoložství trestalo ukamenováním. Ježíšovi protivníci se v této chvíli chápou příležitosti nastražit mu léčku, chtějí jej zahnat do úzkých. Když se ho ptají na jeho názor, nejde jim o ženu, nechtějí mít jasno o jejím dalším osudu, ale chtějí Ježíše podrobit zkoušce, aby ho mohli obžalovat (srov. Ježíšův spor s farizei o daň císaři v Mk 12,13-17). Pokud by se Ježíš rozhodl pro mírnější postup, postaví se proti Zákonu, pokud by se rozhodl pro striktní dodržení Zákona, dostane se do rozporu se svým stěžejním poselstvím o bezpodmínečné a slitovné Boží lásce.

Ježíš ovšem jejich úmysl prohlédl a nepřistupuje na učenou diskusi o Zákonu. Pro něj – na rozdíl od zákoníků a farizeů – je nejdůležitější cizoložná žena. Tváří v tvář dotěrným tazatelům reaguje uvolněně a suverénně: píše „prstem po zemi“. Někteří při tom myslí na verše z proroka Jeremiáše ze sedmnácté kapitoly: „jsou zapsáni v zemi stínů, protože opustili zdroj živých vod, Hospodina“ (Jer 17, 13n); jiní uvažují o tom, že Ježíš vepisoval do prachu hříchy shromážděných zákoníků a farizeů, které si pak oni sami mohli přečíst; další vysvětlují, že Ježíšovo záhadné psaní do písku může být chápáno jako snaha ukázat odpůrcům jejich slepotu: ignorují cizoložnou ženu a Ježíš tedy nedbá na ně! Co Ježíš opravdu psal, není však důležité.

Důležitá je jeho odpověď, kterou odvrací pozornost tazatelů od obžalované ženy a konfrontuje žalobce s nimi samotnými. Nutí je tím uznat vlastní hříšnost a přiznat, že jako hříšníci vlastně nemají právo soudit druhé. Reakce tazatelů ukazuje, že pochopili a že jejich morální svědomí a cit pro právo je stále ještě v pořádku. Jako první odcházejí starší jakožto zkušenější a moudřejší, což vlastně mluví v jejich prospěch.

Nyní stojí před Ježíšem cizoložnice sama (verš 9) a slyší z jeho úst osvobozující slova odpuštění. Ani jediné odsuzující slovo, ani kázání o morálce, ani zmínka o hříšné minulosti. Ježíš spíše otevírá novou cestu do budoucnosti: „Jdi, a už nehřeš!“ (verš 11). Žena dostává šanci nového začátku. Ježíš se zde chová podobně jako otec v Lukášově podobenství o „milosrdném otci a jeho dvou synech“ (Lk 15, 11-32). Z bezvýhradné podpory a odpuštění získává žena sílu začít nový život. O tom je Ježíš přesvědčen.

Ježíš zde poukazuje na to, s čím máme mnohdy problém, co neumíme nebo čeho se bojíme: umí oddělit hřích od hříšníka a dát mu najevo své přijetí, které vede k nalezení odhodlání vydat se znovu na cestu.

Můžeme si zde připomenout podobný text o odpuštění jiné hříšnici v domě farizeově, která umyla Ježíšovi nohy svými slzami (viz Lk 7,36-50). „Komu se málo odpouští, málo miluje“, říká Ježíš farizeovi (Lk 7,47), který se pohoršuje nad tím, že Ježíš přijímá chování hříšnice. Tato Ježíšova slova můžeme obrátit a říci, že ten, kdo zažil nebo zažívá velké Boží odpuštění, je mnohem více „motivován“ k tomu, aby opustil své staré cesty, aby zkusil začít znovu, aby miloval.

To pro nás může být východiskem pro poslední část našeho zamyšlení:

Zkusme se vžít do situace cizoložné ženy. Byla přistižena při hříchu, její hřích se stal veřejným, „všichni“ o něm věděli, čelila psychóze zdivočelého davu. Zcela jednoznačně měl následovat jasný a všeobecně známý trest. Žena si toho všeho musela být vědoma, možná i ve svém srdci litovala. A přichází naprosto nečekané řešení situace. Žalobci a budoucí vykonavatelé trestu odcházejí po setkání s Ježíšem a Ježíš sám vyslovuje svůj osvobozující rozsudek.

Podobnou situaci zažívá každý z nás. A nejde teď o jeden konkrétní hřích, ale o kterýkoli náš vnitřní postoj proti Bohu. I my jsme hříšníci, stejně tak i naše hříchy jasně narušují naše vztahy k Bohu či lidem a jsou hodny potrestání. Často jsme také přistiženi při činu – a není rozhodující, zda naším svědomím nebo zda byl náš hřích hříchem veřejným. Jsme si vědomi své hříšnosti, smrtících důsledků svých hříchů. Má následovat jasný trest a přichází lidsky naprosto nepochopitelné Boží odpuštění. To je zkušenost našeho setkání s Bohem, Božího odpuštění, každé naší svátosti smíření.

Představte si, že by během naší zpovědi byli ve zpovědnici i ti, kteří by na nás žalovali a obviňovali nás z našich hříchů – a vlastně právem, protože by to byli ti, proti kterým jsme se provinili. Přesto je nám odpuštěno, i když naše provinění nejsou zpochybněna a jsou zřejmá. Tento zážitek pravidelně se opakujícího odpuštění by pro nás měl být a zůstat jednou ze základních zkušeností života, která nás uvádí do pravdy o nás. Jsme pak schopni vidět reálně svůj život, moc si o sobě nemyslet a vidět velikost Boží spásy – daru, který jsme obdrželi skrze Ježíšovu smrt a vzkříšení. Vědomí naší hříšnosti nás však zároveň nemá vést k pocitu méněcennosti a pasivitě – to by byla druhá krajnost přehnané domýšlivosti a spokojenosti se sebou. Je třeba vědět také o Božím kroku k nám – o odpuštění hříchů a uzdravení našich duší. A možná je třeba ještě více – nejen o této skutečnosti vědět, ale opravdu odpuštění v našem životě zakusit.

Zároveň by tato zkušenost naší vlastní hříšnosti a odpuštění měla pro nás být důležitá v situacích, kdy se dostáváme do role zákoníků a farizeů. Abychom nebyli pokoušeni stavět se do role spravedlivých, kteří jsou pohoršeni a rozzlobeni nad člověkem, který vykonal hroznou věc. Samozřejmě, můžeme a máme být pohoršeni a rozzlobeni nad hříchem, máme ho i nenávidět. Vždycky bychom však měli mít ve svém srdci soucit a „pochopení“ pro člověka, který hřeší.

Čím více víme o vlastní hříšnosti a o tom, jak moc nám bylo odpuštěno, tím více jsme schopni rozumět i druhému člověku, jeho křehkosti a porušenosti – a jsme schopni mu projevit milosrdnou lásku. Tak se můžeme dostávat z pozice zákoníků a farizeů do role Ježíše, který neschvaluje hřích, ale miluje, odpouští a přijímá člověka v jeho jedinečnosti a konkrétní situaci takového, jaký je. Bezpodmínečné přijetí člověka je tím, co vede k odhodlání začít znovu, opustit staré cesty a následovat Ježíše.

O to můžeme prosit, aby naše srdce dokázala milosrdně milovat hříšníka, abychom uměli druhým zprostředkovat Boží přijetí, které dává odvahu k novému začátku a opuštění starého života.