Kalendář akcí

<< Květen 2022 >>
PÚSČPSN
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Jan Křtitel

Jarmila Dostálková

 

Matka Jana Křtitele Alžběta přivedla svého syna na svět ve vesnici Ain-Karim – asi 7 km západně od Jeruzaléma. Alžběta a Zachariáš byli už v té době starší manželé. Zachariáš byl kněz, jeho žena byla neplodná. Narození syna vyvolává u sousedů a příbuzných radost a vděčnost Bohu. Syna chtějí zpočátku pojmenovat po otci, ale matka trvá na tom, aby dostal jméno, které anděl určil: „Neboj se Zachariáši, neboť tvá modlitba je vyslyšena, tvoje žena Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan“ (Lk 1,13). Zachariáš, do té chvíle němý, písemně souhlasí. V tom okamžiku mizí jeho němota, kterou byl potrestán za to, že neuvěřil: „Zůstaneš bez řeči a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se to stane, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se naplní ve svůj čas“ (Lk 1,20). Původ jména a uzdravení němoty polekají lidi v judských horách a vedou je k otázkám, jakou budoucnost a úkol má Jan, s nímž je „ruka Páně“. Když Zachariáš nabyl znovu řeči, pronesl tato prorocká slova: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, neboť navštívil a vykoupil svůj lid… Ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu“ (Lk 1,68-80). Lidé naslouchali Zachariášovým slovům, ale nerozuměli jim.

„Chlapec rostl a jeho duch sílil.“ Jakmile dospěl, odešel na poušť a žil zde až do dne, kdy vystoupil před izraelským národem“ (Lk 1,80). V okamžiku vystoupení, pečlivě zaznamenaném Lukášem, má kolem sebe skupinu učedníků, které učí modlitbě a postu. Jeho mocný hlas se rozléhal po Izraeli. Shromažďovaly se k němu celé zástupy a mnozí posluchači vyznávali své hříchy. Obrácení, která hlásá, je doprovázeno obřadem koupele.

K některým náboženským projevům se Jan stavěl velmi odmítavě. Upozorňoval: „Sekera je už přiložena ke kořenu stromu. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně“ (Lk 3,9). Kritizoval duchovní vůdce lidu jako plemeno zmijí a popíral, že by pouhá příslušnost k Abrahamovu rodu měla nějakou hodnotu. Nezbytný byl „nový začátek.“ Židy vyzýval, aby jednali ctnostně, byli k sobě navzájem spravedliví, měli úctu k Hospodinu a spojili se prostřednictvím křtu. Zdá se, že tak začíná vznikat nová náboženská komunita, do níž se vstupuje křtem. Evangelisté zcela jasně říkají, že Jan kázal „křest pokání na odpuštění hříchů.“

Mezi těmi, kdo přišli k Janovi, aby se od něho nechali pokřtít, byl i Ježíš. Jan ho zdraví jako Toho, jehož příchod předpověděl. Janovo svědectví začíná prohlášením „já nejsem Mesiáš“ (J 1,20). Na oficiální dotaz, kdo tedy je, odpovídá: „Já jsem hlas volajícího na poušti: Vyrovnejte cestu Pánu“ (J 1,19). Farizeové se ptají, proč křtí, když není Mesiáš, a Jan odpovídá: „Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte, ten, který má přijít po mně, Jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků“ (J 1,26).

Z této odpovědi mohli pochopit, že na Mesiáše jen připravuje, ale v národě už žije skutečný Mesiáš. Vždyť slovní spojení rozvázat řemínek u opánků znamená totéž co umýt někomu nohy na znamení pokory. Teprve po Janovi přijde ten, který bude křtít Duchem svatým a ohněm. Janův křest nestačí, aby člověk mohl vejít do Božího království a přijmout Ducha svatého. Křest vodou, jak ho uděluje Jan, je jiného druhu vzhledem ke křtu Duchem svatým a ohněm, který dává jen Mesiáš. Jako křest ohněm si Janovi současníci přestavovali Boží trest na nepřátelích pravé víry.

V Božím království budou jen spravedliví, proto je třeba očistného soudu. U Židů byla obvyklá všelijaká obřadní očišťování ponořením do vody. Ale u Jan jde o něco jiného. Pouze ten, kdo přijal Janovo kázání a vyznal své hříchy, byl takto pokřtěn. Byla to příprava na křest, který později ustanoví Ježíš Kristus.

Jan se brání pokřtít Ježíše: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“

Ježíš se podrobil vůli svého Otce. Janova víra v Ježíše-Mesiáše se ještě víc upevnila, když viděl, jak se Duch svatý snáší z nebe, a vydal toto svědectví: „Viděl jsem, jak Ducha sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm“ (J 1,32). Tak poskytl Ježíš svému Předchůdci příležitost, aby ho představil národu.

Jan vidí v Ježíšovi Beránka Božího. Tak ho také oslovuje, když k němu přichází: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (J 1,29). Označení „beránek Boží“ je narážka na slova proroka Izaiáše: „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel, jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači, zůstal němý, ústa neotevřel“ (Iz 53,3-7). Tímto způsobem líčí Izaiáš Mesiáše.

Někteří z Janových učedníků dlouho nechápali význam Ježíšova příchodu a křest Duchem. Docházelo ke sporům mezi nimi a vznikající církví. Jeden z nich se týká postu. Ježíš dostává otázku, proč se jeho učedníci nepostí, zatímco Janovi se postí. Ježíš odpovídá: „Mohou se postit hosté na svatbě, dokud je ženich mezi nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom, v ten den, se budou postit“ (Mk 2,19-20). Starý zákon předepisoval jen jeden půst v roce, a to v Den smíření. Ale zbožní Židé se postili dvakrát v týdnu, v pondělí a ve čtvrtek. Den smíření připadal na 7. měsíc. Je to mezi Židy dodnes den všeobecného postu a pokání. Bůh chrání svůj lid mimo jiné tím, že mu dává přesný řád bohoslužeb. Smíření je ve Starém zákoně spojeno s očistným významem krve obětního zvířete. Bez vylití krve není odpuštění. Jednotu Božího lidu neobnovuje tedy člověk, ani kněz, ale oběť přijatá Bohem (Lv 16,1). Pro Židy je slavnost smíření nejvýznamnějším svátkem. Přípravy na tento den trvaly celý týden a poslední noc probděl velekněz na modlitbách ve společnosti tří kněží. Ti měli dbát na to, aby neusnul. Odtud plně pochopíme význam Ježíšovy modlitby v Getsemanech a jeho výzvu Petrovi, Jakubovi a Janovi, aby bděli s ním.

Jan vyzývá své učedníky, aby Ježíše následovali. O sobě říká, že se musí umenšovat, aby Ježíš mohl růst. Podobně jako v určité době ubývá měsíce a dne, přišel nyní čas, kdy se Jan bude umenšovat, a Ježíš naopak růst.

Ježíš oceňuje Janovu velikost, když ho označuje jako „lampu hořící a svítící“ (J 5,35). Jana je jakoby lampa, kterou rozsvítil Bůh, aby ukazovala cestu k Ježíšovi jako ke světlu. Židé se sice radovali, že v Janovi poslal Bůh národu proroka. Když však viděli, že hlásá království, které není z tohoto světa, odvrátili se od něho. Židé věřili, že přijde čas, kdy Bůh zničí nepřátele a zřídí nad světem svou přímou vládu. V tomto království budou mít výsadní postavení. Potom nastane na zemi věčný pokoj a spravedlnost, nebe i země budou obnoveny. Tak předpovídali proroci Izaiáš, Ozeáš, Zachariáš. Jan zdůrazňuje duchovní a mravní řád. Zpochybňuje výsadní postavení Židů v Božím království. Jan upozorňuje, že mesiánská doba je už tady. Dřívější proroci předpovídali Mesiáše, ale Jan na něho mohl ukázat prstem.

Po určité době se Jan vrátil na území Heroda Antipy, pravděpodobně do Pereje. Vzbudil Antipovo podezření, že je vůdcem masového hnutí, jehož činnost mohla mít nedozírné důsledky. Navíc si Heroda a zejména jeho druhou manželku Herodiadu znepřátelil tím, že odsoudil jejich manželství jako nezákonné. Herodias byla dcera Aristobula, syna Heroda Velikého. Poprvé se provdala za svého strýce Heroda Filipa a podruhé za svého strýce Heroda Antipu. To byl důvod Janovy kritiky a nesouhlasu. Byl uvězněn v perejské pevnosti Macherus, blízko Mrtvého moře. Zde byl o několik měsíců později popraven. Poprava byla uskutečněna v polovině 1.stol. a Jan je podle tradice pohřben v Samaří. Ve 4. století byl nad hrobem v Samaří postaven kostel, jehož trosky byly odkryty v r. 1931. Jeho hlavu si přála dcera Herodiady Salome jako odměnu za svůj tanec před Herodem: „Dej mně hned na míse hlavu Jana Křtitele, král ač nerad jí vyhověl a dal Jana ve vězení stít“ (Mt 14,8-10).

Sláva skromného Ježíšova přítele je provolána v prologu Janova evangelia. Křtitel je uváděn do vztahu ke vtělenému Slovu. Jan nebyl světlo, ale přišel vydat svědectví Světlu. A nejen Světlu, ale i církvi, aby všichni uvěřili skrze něho: „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Ona sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle“ ( J 1,6-8).

Jan bývá nejčastěji zobrazován jako asketický muž vyhublé postavy, oděný v kůži nebo jen koženou rouškou kolem beder. Jeho hlavním atributem je beránek a hůl ukončená křížem. Velmi často zpodobují malíři Kristův křest v Jordánu. Známé jsou obrazy od Joachima Pateniera a Petra Brandla v Manětíně a v katedrále sv. Víta. Postava Jana Křtitele upoutala rovněž Maxe Švabinského – jeho nejznámější dřevoryt pochází z roku 1930.

Po staletí se slaví 24. červen jako Janův den. Je to doba slunovratu, nejdelší den v roce. Ve středověku patřil Janův den k nejvýznamnějším svátkům. Některé zvyky se dochovaly dodnes, většinou jde o zvyky pohanské tradice. Zvláštní účinek se například přičítá třezalce, která má chránit proti zlým duchům. Nejznámějším zvykem je takzvaný svatojánský oheň, který se zapaluje v předvečer 24. června. Od 10. století se při něm pije svatojánské víno, posvěcené v kostele. Zvláštní pozornost se věnovala i vodě: například kropenky se zdobily květinami.