Petr Chalupa

O 4. neděli postní uslyšíme jako první čtení úryvek z 5. kapitoly knihy Jozue. V této knize se naplňuje zaslíbení o zemi dané praotcům. I jiná vyprávění z předcházejících pěti knih Mojžíšových pokračují v Knize Jozue. Není divu, že se někdy hovoří o souvislém celku všech šesti, nejen pěti knih Mojžíšových. Podobně jako se na závěr Páté knihy Mojžíšovy mluví o Mojžíšově smrti končí kniha Jozue smrtí Mojžíšova nástupce Jozua. Zároveň je kniha Jozue těsně spjata s následujícími knihami: knihou Soudců, knihami Samuelovými a Královskými.

Kniha Jozue není historickým dokumentem, ale zpětným pohledem na počátky Izraele v zemi Kanán z odstupu mnoha staletí. Zabrání země bylo ve skutečnosti spíš dlouhodobým pokojným vývojem rozvrstvení obyvatelstva než vojenským dobytím. Kniha Jozue znázorňuje však tento vývoj jako zprávu o válce. Tato forma byla známá v okolí Izraele. Cílem byla oslava panovníka, jeho moci a vojenské síly. Nešlo o historickou skutečnost podle našeho pojetí dějin. Kniha Jozue je zobecněním vzpomínek na dobu zabrání země, chce zdůraznit význam národa.

Před úryvkem, vybraným pro liturgii, se nachází text, který je velmi důležitý pro porozumění veršům, jež zazní při bohoslužbě:

V tom čase vyzval Hospodin Jozua: „Zhotov si kamenné nože a znovu zaveď, podruhé, pro Izraelce obřízku.“ Jozue si tedy zhotovil kamenné nože a obřezal Izraelce u Pahorku předkožek. Důvod, proč je Jozue obřezal, byl tento: Všechen lid mužského pohlaví, který vyšel z Egypta, všichni bojovníci, pomřeli na poušti cestou po vyjití z Egypta. Všechen lid, který vyšel, byl obřezán; neobřezávali však nikoho z lidu, kdo se narodil na poušti cestou po vyjití z Egypta. Čtyřicet let chodili Izraelci pouští, dokud do jednoho nezmizel celý národ bojovníků, kteří vyšli z Egypta, protože neposlouchali Hospodina. O nich Hospodin přísahal, že jim nedovolí spatřit zemi, o které přísahal jejich otcům, že nám ji dá, zemi oplývající mlékem a medem. Místo nich povolal jejich syny a ty Jozue obřezal, neboť byli neobřezaní; cestou je totiž neobřezávali. Když byl celý ten národ do jednoho obřezán, zůstali na svém místě v táboře, dokud se nezhojili.

Obřízka je velmi rozšířeným obřadem iniciace. Vysoké stáří tohoto zvyku naznačuje použití kamenných nožů. Obřízka se prováděla v době dospívání nebo u dospělých, a to buď zářezem do předkožky – například u Egypťanů – nebo odstraněním předkožky – v Izraeli. Na obřad, zdůrazňující mužství v období před svatbou, odkazují některé starozákonní zmínky, které hovoří o svatbě nebo o ženichovi v těsné souvislosti s obřízkou. Obřízka kojenců se prosadila teprve později. Takto měl být přijat jednotlivec do společenství izraelského národa. Obřízka byla předpokladem pro účast na bohoslužbě a na společenství s Hospodinem. Tato náboženská povinnost měla být provedena co nejdříve a nakonec byla stanovena na osmý den po narození. Také v 5. kapitole knihy Jozue vidíme, jak za obřízkou následuje bohoslužebná slavnost. V kněžských textech Pentateuchu se obřízka stala znamením smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a jeho potomstvem. Teprve v době vyhnanství se stala znamením, které odlišovalo Izraelity od jiných národů. U Babyloňanů a Asyřanů ji nelze – na rozdíl od Egypťanů – doložit.

Hospodin pravil Jozuovi: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu.“ Proto pojmenoval to místo Gilgal; jmenuje se tak až dodnes.

Hospodin je v hebrejském textu zastoupen čtyřmi písmeny, která vyjadřují jeho vlastní jméno. Toto jméno je také základem jména Jozue, které v překladu znamená „Hospodin je záchrana.“ Právě toto jméno znamená velmi mnoho pro Židy i křesťany. Zkrácené řecké znění se do češtiny převádí jménem Ježíš. Jméno Jozue, tedy „Hospodin je záchrana“, může tedy být nejen teologickým programem této knihy, ale také znamením Boží pomoci v době krize. Po vyhnanství se takto jmenoval první velekněz.

Význam slovního spojení „egyptská hanba“ zůstává nejistý. Obecně se ve Starém zákoně jako hanba označuje stav utrpení nebo ponížení, často se hanbou nazývá situace, kdy Izrael nemá svou zemi nebo žije pod nadvládou pohanských národů. Na tomto místě je tedy hanbou nejspíš egyptské otroctví, které bylo definitivně ukončeno slavnostní obřízkou po příchodu do zaslíbené země.

Synové Izraele se utábořili v Gilgalu a slavili velikonoce čtrnáctého dne toho měsíce večer na jerišských planinách.

Gilgal znamená v překladu kruh vytvořený z kamenů nebo hromadu z kamenů. Slovo označuje svatyni pod širým nebem mezi Jordánem a Jerichem, která se podle jiného místa z knihy Jozue vyznačovala dvanácti posvátnými kameny. Od doby Saulovy až do doby proroků Ozeáše a Amose byl Gilgal významným poutním místem.

Časové určení „večer čtrnáctého dne toho měsíce“ navazuje na 4. kapitolu knihy Jozue, kde se jedná o první měsíc „aviv“, který byl později přejmenován na „nisan“. Začíná jarním novem měsíce a trvá obvykle do konce března nebo dubna. Označení „první měsíc“ vychází ze změny kalendáře pod vlivem Asýrie a Babylónie v 8. nebo 7. století před Kristem. Před tím začínal nový rok na podzim.

Velikonoce jsou dodnes nejdůležitějším židovským svátkem. V hebrejštině je jejich název odvozen od slovesa „narazit“ nebo „udeřit“, které pak v přeneseném smyslu může znamenat „přejít“, tedy „ušetřit“. Obřad prováděný o židovských Velikonocích vychází z ochranné moci krve, která zabraňuje ničivému úderu. Pro zmíněnou slavnost může být užitečný kalendář starozákonních svátků. Nejstarší z nich se ještě o Velikonocích nezmiňuje, ale uvádí jen tři rolnické poutní svátky. Svátek nekvašených chlebů se pak v Druhé knize Mojžíšově spojuje s vyjitím z Egypta, které se klade do měsíce „avivu“. Druhý kalendář se už o Velikonocích zmiňuje a ve třetím se Velikonoce objevují na místě svátku nekvašených chlebů. V Třetí knize Mojžíšově se pak objevuje propojení dvou svátků a neodkazuje se přitom na vyjití z Egypta. Ustanovení svátečního kalendáře potvrzují, že přecházíme z oblasti zemědělské do oblasti dějin spásy. Velikonoce jsou vzpomínkovým zpřítomněním Hospodinovy záchrany.

Na druhý den po velikonocích jedli z úrody té země: nekvašené chleby a pražená zrna.

Svátek nekvašených chlebů byl původně rolnickým svátkem, nezávislým na Velikonocích. O tomto svátku se poprvé jedl chléb z nově sklizeného ječmene. Pátá kapitola knihy Jozue, ze které čteme, představuje pojetí Páté knihy Mojžíšovy a kněžských textů v Pěti knihách Mojžíšových. V těchto textech je svátek nekvašených chlebů úzce spjat s Velikonocemi. Nezvyklé je spojení „nekvašených chlebů“ s „praženými zrny“ a vztah k zemi. Nejspíš to byly zvláštnosti gilgalské svatyně.

Téhož dne přestala padat mana. Byl to druhý den, když jedli z úrody té země. Synové Izraele už neměli manu, toho roku jedli z výnosu země Kanaán.

Lidově se název mana odvozuje od otázky „co je to?“, která v hebrejštině zní „man hu.“ Mana byla Božím darem lidu během čtyřicetiletého putování pouští. Podle Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 16,31) byl tento pokrm „bílý jako koriandrové semeno – a chutnal jako medový koláč.“ Tomuto popisu odpovídá výměšek, který vytváří hmyz na tamaryšku a který beduíni používají usušený ke slazení nápojů a pečiva. Ukončením padání many je uzavřena doba putování pouští. Boží dar na poušti je odlišen od výnosu země. Pozadím všeho je podivuhodné Hospodinovo vedení.

První Velikonoce po příchodu do zaslíbené země jsou zároveň ukončením i začátkem. Vyznačují důležitou fázi v Hospodinových dějinách s izraelským národem. O slavení Velikonoc se dozvídáme v souvislosti s zvláštními historickými událostmi: s vyjitím z Egypta (Ex 12), s Chizkijášovou (2 Pa 30) a Jošijášovou (2 Kr 23,21-23) reformou a obnovou chrámu (Ezd 6,19-22). Liturgická komise, která vybírala texty do mešního lekcionáře a jejímž cílem bylo připomenout ve starozákonních čteních důležité etapy dějin spásy, zvolila tedy v úryvku z 5. kapitoly knihy Jozue velmi vhodný text.

Starozákonní texty nás vždy spojují s věřícími Židy. Obřízka a Velikonoce ukazují, že Boží smlouva s lidem je smlouvou věčnou. Papež Jan Pavel II. hovořil v roce 1980 při své tehdejší návštěvě v Německu před zástupci židovských obcí o „nikdy nevypovězené smlouvě“ – stejně, jak se o ní vyjadřuje apoštol Pavel v listu Římanům (Ř 11,29). Obřízka a Velikonoce nejsou literárními pozůstatky zaniklého náboženství, ale znamením živé víry v současné době. Výroční oslava Veliké noci není jen vzpomínkou na jedinečné vysvobození, ale je zároveň zpřítomněním tohoto vysvobození. Žid kterékoli generace je povinen představit si, že on sám byl vyveden z Egypta. Druhá kniha Mojžíšova ho zavazuje: „V onen den svému synovi oznámíš: To je pro to, co mi prokázal Hospodin, když jsem vycházel z Egypta“ (Ex 13,8). Vysvobodil nejen naše předky, ale také nás: „Nás odtamtud vyvedl, aby nás uvedl sem a dal nám zemi, kterou přísahou přislíbil našim předkům“ (Dt 6,23).

Liturgické texty čtvrté neděle postní prostupuje radost z Boží dobroty a věrnosti. Všechny tyto texty nás vedou k vděčnosti. Byli jsme totiž Bohem přijati v Kristu, můžeme vnímat život jako putování k Němu a s vděčnou radostí slavit Velikonoce.