Kalendář akcí

<< Květen 2023 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ko 3,1-11

Marie Klašková

 

Milé posluchačky a milí posluchači. V dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme zabývat druhým čtením příští neděle. Už čtvrtou neděli posloucháme úryvky z listu Kolosanům. Dříve než se začteme do poměrně náročného úryvku, připomeňme si, co o tomto listu víme.

Město Kolosy se nacházelo v římské provincii Asie. Leželo na cestě z Efezu a Milétu. Obyvatelé se živili převážně chovem ovcí a jejich vývozem. Hospodářský rozkvět skončil ve 3. stol. př. Kristem, když Antioch II. založil město Laodiceji a učinil z něho hospodářské středisko. Kolosy zanikly v šedesátých letech prvního století po Kristu, když bylo město postiženo zemětřesením. Podle skutečnosti, že v listu se katastrofa nepřipomíná, můžeme usuzovat, že list vznikl ještě před toto událostí, tedy nejpozději koncem šedesátých let prvního století. Kolosané byli před přijetím křtu pohané. Evangelium nepřinesl do Kolos Pavel, ale jeho spolupracovník Epafras. Obec přijala evangelium pozitivně a praktikovala je v prostředí, v němž žila. V době napsání listu byla obec ohrožena nějakým bludem, konkrétní důvody hereze nejsou známy. List Kolosanům se v mnoha bodech podobá listu Efezanům a určitou souvislost najdeme i s listem Filemonovi. List pravděpodobně napsal apoštol Pavel, nebo některý z jeho žáků v Malé Asii.

Dnes budeme číst ze třetí kapitoly listu Kolosanům. Po několik předcházejících nedělí jsme se zabývali úryvky, které nám objasňovaly Kristovu přítomnost ve světě. Třetí kapitolou začíná druhá část listu, kterou bychom mohli nazvat nabádavou. Apoštol Pavel však nezačíná hned radami a výčtem nařízení, ale jako dobrý pedagog připomíná nejprve příslib vzkříšení s Kristem. Teprve pak, po odkazu na Boží dobrotu, klade požadavky na dobrý křesťanský život. V prvním verši čteme: „Zároveň s Kristem jste byli vzkříšeni. Usilujte tedy o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici“ (Kol 3,1). Možná nás zarazí tvrzení, že Kolosané již byli vzkříšeni? V předcházejících verších dříve spojuje apoštol Pavel křesťana s Kristem. Každý by se měl podílet na Kristově smrti, jak čteme ve druhé kapitole: „Vy jste s Kristem už odumřeli těm světským prvopočátkům…“ (Kol 2,20). Člověk, který umře spolu s Kristem, je osvobozen od mocností světa. Jestliže však člověk s Kristem umře, měl by s ním mít podíl i na vzkříšení mrtvých. Minulou neděli jsme ve druhém čtení četli: „Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili, jak velikou moc má Bůh, který Ježíše vzkřísil z mrtvých“ (Kol 2,12). Ke vzkříšení dochází tedy už ve svátosti křtu. Toto vzkříšení je však vázáno na víru v Boha a jeho syna Ježíše Krista. Člověk by měl všechny své smysly, celou svou sílu zaměřit na to, co pochází od Boha. Díky křtu je člověk lépe připraven zaměřit se k Bohu. V dalším verši čteme: „Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste už přece mrtví a váš život je s Kristem skryt v Bohu“ (Kol 3,2-3). Na nebeský svět pohlíží biblická i filozofická tradice podobně. Je to svět ideální, plný dobra, krásy a lásky. V tomto světě je nyní přítomen Kristus, který jako vyvýšený vládne nad všemi mocnostmi. Člověk má hledat věci nebeské. Toto hledání nespočívá v útěku z každodenní reality, ale ve změně smýšlení. Pavel nechce v žádném případě zavrhnout svět a všechno pozemské, jak o tom snili někteří bludaři v Kolosech, ale zdůrazňuje nasměrování lidského světa ke Kristu. Křesťané věří, že jejich skutečný domov bude až v nebi.

Pavel mluví v dalším verši o Kristově druhém příchodu: „Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se s ním ukážete i vy ve slávě“ (Kol 3,4). Jako křesťané žijeme sice ve světě, ale naše naděje se upíná k budoucnosti. Kristovou smrtí jsme byli spaseni a křtem se můžeme včlenit mezi Boží děti. Kristův druhý příchod ve slávě je i pro nás nadějí, že budeme oslaveni, že dosáhneme věčného života v nebi.

Musíme ovšem dodržovat určitá pravidla, abychom se mohli takto se všemi radovat. Tato pravidla upřesňuje Pavel v několika dalších verších. V 5. verši třetí kapitoly čteme: „Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistota, chlípnost, zlá žádostivost a chamtivost, to znamená modloslužebnictví“ (Kol 3,5). Pavel vypočítává několik etických zásad, které vyžaduje život podle Krista. Ve třetím verši jsme četli, že křesťané jsou mrtví hříchu, ale žijí skryti v Bohu. Své pozemské sklony máme proto umrtvovat. Jednotlivé hříchy jsou v různých listech podobně vyjmenovány. První tři se dotýkají sexuality: smilství, nečistota a chlípnost. Podobného charakteru jsou i další dva hříchy: zlá žádostivost a chamtivost. Řecký originál bychom mohli doslovně přeložit slovním spojením „chtít mít stále víc.“ Všechny vyjmenované hříchy, včetně modloslužby, člověka jen zotročují. Tento výčet hříchů uzavírá Pavel hrozbou: „protože tyhle věci svolávají Boží trest na lidi, kteří odporují “ (Kol 3,6). Boží hněv se projeví v konečném soudu nad lidmi a jejich hříchy. Boží soud však nestojí v popředí Pavlových rad, protože pokračuje slovy: „Tou cestou jste kráčeli kdysi také vy, když jste v tom žili“ (Kol 3,7). Pavel poukazuje na změnu, kterou křesťanství a víra v jediného Boha přináší. Staví do protikladu temnou minulost pohana a přítomnost člověka žijícího s Kristem. Lidé, kteří uvěřili v Krista, nebyli původně o nic lepší než ostatní. Po křtu by však na nich měla být vidět změna. Pavel podtrhuje tato slova výzvami: „Ale teď i vy odložte to všechno: řeči hněvivé, prchlé, nactiutrhačné a ošklivé. Neobelhávejte jeden druhého“ (Kol 3,8-9a). Znovu vypočítává některé hříchy. Srovnáme-li však první a druhý výčet, najdeme jeden zásadní rozdíl. První výčet obsahuje chování, které bylo podle tehdejší kultury běžné. V druhém výčtu najdeme však chování a jednání, které bylo odsuzováno i antickou etikou. Projevy jako hněv, pomluvy a lži ohrožují rodinu, sousedské vztahy, celou společnost a její klidné soužití. Z historie dobře víme, jak bylo společenské a státní uspořádání v Řecku důležité. Jednotlivé městské státy měly své úřady, hierarchii a všeobecně uznávaná pravidla.

Vzory chování však nejsou uváděny samoúčelně. Pavel pokračuje názorným příkladem: „Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, a oblečte člověka nového, který jde cestou pravého poznání a obnovuje se k podobě se svým Stvořitelem“ (Kol 3, 9b -10). Protiklad svlečení a oblečení nacházíme už ve třinácté kapitole listu Římanům. Obrácením dochází k zásadní změně v životě člověka. Dřívější způsob života – obrazně starý člověk – je odložen se vším, co k němu patřilo. Ze starého se stává nový člověk, který se má podobat svému Stvořiteli. Novému člověku jsou stanoveny zásady, podle kterých se má řídit. Čeká jej dlouhá cesta neustálé obnovy, cesta k Bohu.

Díky této proměně se stírají rozdíly mezi lidmi. V posledním verši nedělního úryvku uslyšíme: „Tady už nemá smysl otázka, zdali je kdo Řek či Žid, obřezaný či neobřezaný, Barbar, Skýta, otrok či člověk svobodný, všecko a ve všem je Kristus“ (Kol 3,11). V novém řádu mizí rozdíly, které dříve dělily lidi do mnoha skupin podle původu, náboženství, vzdělání nebo příslušnosti určité sociální vrstvě. Všichni jsou sjednoceni v Kristu. Autor listu uvádí několik protikladů. První dva se týkají náboženské příslušnosti. Není rozdíl mezi Židem či Řekem, obřezaným či neobřezaným. Ve vznikající církvi žili pospolu Židé i pohané. Jejich náboženská příslušnost se navenek projevovala i tím, zda byli obřezaní či neobřezaní. Pokud však člověk uvěřil v Krista jako mesiáše, byl nepodstatný jeho původ i dřívější náboženství. Z hlediska vzdělání vidíme na jedné straně vzdělané Řeky a na druhé negramotné Barbary a Skýty. Za Barbary byli považováni všichni lidé – kromě Řeků a Římanů. Podle názoru Řeků šlo o lidi nevzdělané, kteří neznali řecký jazyk ani kulturu, a neměli ani ponětí o vysoké úrovni života v Řecku a Římě. Jako Skýtové byly označovány kočovné kmeny, které žily v nížině současné Ukrajiny. Byli považováni za naprosto nevzdělané, surové a obzvláště nekulturní. V tomto smyslu o nich mluví i Seneka a Cicero. Zmínku o nich najdeme v Druhé knize Makabejské (2 Mak 4,47). Podle apoštola Pavla se nesmazávají jen náboženské či kulturní rozdíly mezi lidmi. Posledním ze čtyř protikladů je rozdělení na otroky a lidi svobodné. Již jsme si připomněli, že v antice bylo otroctví naprosto běžnou záležitostí. Člověk se narodil jako svobodný nebo jako otrok. Ve většině případů neměl možnost volby. Společenský systém rozděloval lidi do různých kategorií, které se takřka nedaly změnit. Otrok byl na nejnižší úrovni. Pro křesťany je však velkým vítězstvím že všechny tyto protiklady byly Kristem překonány. Ježíš Kristus překonal svým křížem a vzkříšením všechny bariéry, které nás lidi rozdělují.