Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

L 10,25-37

Petr Mareček

 

O 15. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme z Lukášova evangelia Ježíšovu odpověď na otázku: Kdo je můj bližní? Je rozvinuta do vyprávění o člověku, který se ocitl mezi lupiči. Příběh o milosrdném Samaritánovi patří mezi nejpůsobivější a neznámější v celém Lukášově evangeliu. Cesta z Jeruzaléma do Jericha vede pouští a byla až do minulého století velmi nebezpečná, neboť na ní stále hrozila možnost přepadení od lupičů. Dostat se do jejich rukou v této oblasti a po jejich přepadení zůstat ležet napolo mrtvý znamenalo dostat se do krajní nouze.

Je jasné, že bližním je pouze ten, kdo v takové situaci pomůže tomu, kdo pomoc potřebuje. Není však možné přehlédnout, že projevená pomoc nese s sebou připravenost k přijetí vlastního ohrožení a že může narušit vlastní program a klid. Dva lidé prošli kolem polomrtvého člověka, třebaže ho viděli. Starost o vlastní jistotu a pohodlí byla silnější než soucit s bezmocným člověkem. Tím významnější je Samaritánovo jednání. Chová se prostě a dává přitom dobrý příklad. Nechává stranou vše ostatní a vidí pouze potřebu člověka, který leží polomrtvý na cestě a je zcela jistě vydán na pospas smrti. Činí vše pro to, aby mu pomohl dostat se z tísnivé a kritické situace.

V podobenství se oběť přepadení nachází ve středu pozornosti, avšak není vůbec aktivní. Přepadený člověk nejedná, ale jedná se s ním. Není výslovně řečeno, zda šlo o Žida, můžeme to však předpokládat na základě místa, kde se událost odehrává. Hlavními postavami jsou kněz, levita a Samařan. U všech tří je velmi stručně uvedena jejich totožnost (10,31: „kněz“; 10,32: „levita“; 10,33: „Samařan“). Dále je charakterizuje jejich jednání. Chybí jakákoli další vlastnost vystupujících osob. Pouze na jednom místě se setkáme s motivem: Samařan byl pohnut soucitem (10,33). Na druhé straně je takto zdůrazněna lhostejnost obou dalších postav.

Kněz i levita se ve vyprávění dostávají do špatného světla. Jednání kněze by bylo možné vysvětlit přikázáním o kultické čistotě v 21. kapitole Třetí knihy Mojžíšovy (Lv 21,1-4), podle kterého je mu přísně zakázáno dotýkat se mrtvého, který nepochází bezprostředně z jeho příbuzenstva. Zajisté však tato událost nevede k porozumění pro kněze, nýbrž měla zdůraznit nelidskost dodržování některých předpisů v případě ohrožení života. Přesto však zůstává sporné, zda má být kritizován starozákonní zákon o čistotě právě pomocí dvou postav, které jsou pověřeny vykonáváním bohoslužby. Pro levitu nicméně neplatí kněžský předpis. Kdyby se dotknul mrtvého, byl by nečistý pouze po sedm dní – podle 19. kapitoly Čtvrté knihy Mojžíšovy (Nm 19,10-13.16). Poněvadž se však nachází na cestě z Jeruzaléma do Jericha, nemusí zřejmě v krátké době nastoupit do chrámové služby. Z tohoto důvodu se na něho nevztahoval žádný z předpisů Zákona, podle kterého by měl přejít kolem „polomrtvého“, aniž by mu poskytl pomoc. V logice vyprávění je rozhodující kontrast mezi knězem a levitou jako vynikajícími představiteli židovství na jedné straně, a Samařanem na straně druhé.

Samařan se stává velkým vzorem. Toto rozdělení rolí je provokací. Neboť mezi Židy a Samařany vládne i v Ježíšově době tradiční nepřátelství (srov. Jan 4,9). Podobenství vyzývá posluchače, aby pokládali jednání Samařana za příklad hodný následování, zatímco žalostně selhalo jednání kněze a levity, od kterých se očekávalo příkladné jednání. Tato skutečnost umožňuje pochopit, že mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu neexistuje žádný konkurenční vztah, nýbrž že jsou spojeny v jednotu.

Nesmíme zapomenout, z jaké otázky vychází toto vyprávění. Jeden učitel Zákona se Ježíše zeptal: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (Lk 10,25). Věčný život je pro něho snažným přáním. Je přesvědčen, že pro jeho dosažení musí něco učinit, že mu nespadne jednoduše do klína. Rád by věděl, co má dělat. Jeho dotaz nás může vyrušit a vést k zamyšlení, zda jsme podobně zasaženi a pohnuti. Zda je i pro nás věčný život snažným přáním a touhou. Tato otázka přesahuje obvyklé všední starosti a přání. Existuje věčný, nepomíjející život. Neexistuje pouze život, jehož jistotou je smrt a jehož koncem je smrt, nýbrž existuje rovněž život, který má trvání i po smrti. S vědomou starostlivostí a odpovědností za tento život po smrti se ptá učitel Zákona: co mám dělat, aby moje existence po smrti neznamenala pro mne stav trestu, nýbrž aby byla pro mne radostným věčným životem?

Existuje rovněž jiný postoj a stanovisko: „Zda to nějak po smrti pokračuje a jak to bude vypadat, to mne jednoduše nezajímá. Mám již dost starostí s tímto nynějším životem a nechci se zatěžovat ještě též starostmi o věčný život. Nic jistého se stejně neví. Budu se tím zabývat, až to bude aktuální. Snažím se nyní, abych si užil nynějšího života co možná nejlépe, a neberu žádný ohled na skutečnost věčného života. Tento postoj je Ježíšem výslovně hodnocen jako hloupost – v podobenství o boháči a stodolách (Lk 12,13-21). Tyto otázky nemůžeme rovněž řešit tak, že zavřeme oči a nebudeme je brát na vědomí. Otázka ohledně věčného života nemůže být zodpovězena tím, že člověk o ní nechce nic vědět. Pro Ježíše je věčný život rozhodující skutečností. Pouze na tomto pozadí dává svou odpověď, pouze na tomto pozadí má jeho odpověď svůj konečný základ. Jestliže neexistuje věčný život, jestliže neexistuje odpovědnost před živým Bohem, pak je koneckonců lhostejné, jak si člověk počíná a jak jedná na cestě do Jericha. Zakrátko bude vše zapomenuto. Nikdo se mne nebude ptát a nikomu se nebudu zodpovídat. Odpovědnost před Bohem není něčím, co je vzdálené životu, nýbrž vede do našeho přítomného života a určuje jeho formu. Ona určuje, co je na cestě do Jericha správné a co špatné. Bez ní může vlastně jít jen o vlastní kůži ; jak si ji uchránit co nejdéle a co nejpohodlnějším způsobem.

Ten, který se dotazuje Ježíše, vychází z toho, že existuje skutečnost věčného života. Je rovněž zcela srozuměn se skutečností, že vzhledem k věčnému životu je zcela nezbytné v nynějším životě milovat Boha a bližního. Přikázání milovat Boha je částí modlitby „Slyš Izraeli“, kterou vyslovuje každý zbožný Izraelita dvakrát denně. Nachází v šesté kapitole Páté knihy Mojžíšovy: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4n). V této modlitbě je přiznána Bohu absolutní a neodvolatelná svrchovanost – srdcem, duší a silou, tedy celým člověkem. Srdce je oblastí rozhodování, vášní a citů. V duši, která reprezentuje osobnost a osobitost člověka, se soustředí vnitřní síly. Z tohoto důvodu se může výraz „duše“ rovnat totožnosti člověka. Výraz „síla“ vyjadřuje možnost a schopnost jednat v dějinách konkrétními činy. Slovo síla se někdy překládá výrazem „mysl.“ Vyjadřuje pak intelektuální schopnosti člověka, který je schopen úvahy a úsudku.

K přikázání lásky vůči Bohu připojuje učitel Zákona okamžitě druhé, které souvisí s prvním, protože se týká téže aktivity: milovat. Přikázání „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe“ se nachází v devatenácté kapitole Třetí knihy Mojžíšovy (Lv 19,18). Toto přikázání lásky nezná hranice intenzity, síly nebo rozlohy. Jediné vymezení vystihují slova „jako sám sebe“.

Učiteli Zákona je zcela jasná nezbytnost milovat Boha a bližního, ale jeho problém je vyjádřen otázkou: „Kdo je můj bližní?“ (Lk 10,29). Kdo náleží do okruhu lidí, které mám milovat jako sám sebe? Není zřejmé, jak si představuje tento okruh lidí. V každém případě se však zdá být přesvědčen, že zde musí existovat nějaká hranice. Podle židovského chápání platil za bližního každý příslušník vyvoleného národa. Vůči každému členu vyvoleného národa byl tedy zavázán projevovat lásku a pomoc.

Ježíšova odpověď říká, že zde není možné stanovit nějaké pevné hranice. Není možné říci: Můj bližní je příbuzný do třetího stupně příbuzenství nebo ten, kdo bydlí ve stejné ulici, nebo ten, kdo se mnou pracuje na jednom pracovišti, nebo ten, kdo je mi sympatický atd. Taková nebo podobná kritéria, taková nebo podobná vymezení okruhu osob, které by měl člověk milovat, Ježíš odmítá. Jako obvykle mění směr pohledu a rozšiřuje horizont. Učitel Zákona mu položil otázku: „Kdo je můj bližní, kterého mám milovat?“ (srov. Lk 10,29). Ježíš obrací otázku: „Kdo byl bližním toho, kdo se octl mezi lupiči?“ (srov. Lk 10,36). Ježíš tímto způsobem mění perspektivu. Pokud jde o lásku vůči bližnímu, nemám vycházet od sebe: „Komu jsem jí povinen? Komu mám právě pomoci? Od kterého okamžiku se mne již tato povinnost netýká? Není to stupeň příbuzenství, ani stupeň sympatie nebo něco podobného, co stanovuje, kdo je můj bližní, nýbrž stav, kdy bližní potřebuje pomoci. Každý, kdo se objeví na mé cestě a nachází se v nouzi, je bližním. Je tím, kterému patří moje láska a pomoc. Není tedy důležité klást si otázku, zda někdo je – nebo snad není – „můj bližní“ (10,29), tedy člověk, kterého mám milovat, ale rozhodující je stát se „bližním“ těm, kteří „upadli mezi lupiče“ (10,36).

Máme vidět ty, kteří potřebují pomoc, a pomoci jim podle našich možností a schopností. Jen tehdy je naše cesta cestou k věčnému životu. Nesmíme kalkulovat: Jak projdu tuto cestu nejlevněji, nejpohodlněji a jak vyváznu rozličným břemenům? Projevená pomoc může způsobit nesnáze a je často přítěží. Člověk by však měl vnímavým srdcem pozorovat: Kdo potřebuje a jakým způsobem mou pomoc? Existuje totiž tolik „lupičů“. Tolika způsoby se člověk může zaplést do nepříjemností a nesnází. Je mnoho těch, kteří se ocitli mezi lupiči, kteří leží na naší cestě a kteří jsou odkázáni na naši pomoc. Od nich si máme nechat narušit náš klid. Oni jsou bližními, kterým máme projevit lásku.

Otázka po věčném života směřuje přímo do našeho všedního života. Naši každodenní cestu musíme brát velmi zodpovědně, neboť se jedná o naši cestu k věčnému životu. Tento postoj zaujímáme tehdy, když si neděláme starosti o sebe a své plány, nýbrž jsme připraveni pomoci těm, kteří se nacházejí na naší cestě a potřebují pomoc.