Petr Mareček
O 20. neděli v liturgickém mezidobí pokračujeme v četbě 12. kapitoly Lukášova evangelia. Uslyšíme z ní verše 49 až 53.
V dnešním úryvku prohlašuje Ježíš o sobě, že přišel vrhnout na zem oheň a že má být ponořen v křest. Větou „přišel jsem“ odkazuje Ježíš na svou misijní činnost. Slova o „ohni“ a „křtu“ jsou symbolickou a obraznou výpovědí, kterou je možné pochopit pouze v souvislosti s celým Lukášovým evangeliem.
Na začátku Lukášova evangelia srovnává Jan Křtitel, ohlašující příchod Mesiáše, dva rozdílné křty. Říká: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Lk 3,16). Jaký křest zde naznačuje Jan Křtitel?
Ve Starém zákoně se objevuje obraz ohně jako symbol Božího slova (srov. Jer 5,14; 23,29) nebo Božího soudu (srov. Ž 66,12; Ez 38,22). Ve Skutcích apoštolů doprovází oheň společně s větrem seslání Ducha svatého na křesťanské společenství v den Letnic. Ježíšův křest není obřadem na očištění od hříchů, nýbrž je okamžikem přijetí Ducha svatého. Takové porozumění potvrzuje text na začátku Skutků apoštolů, v němž Ježíš připravuje učedníky na Letnice a dává zaslíbení: „Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní“ (Sk 1,5).
V Markově evangeliu se Ježíš ptá Zebedeových synů, kteří chtěli zasednout v jeho slávě po jeho pravici a levici: „Můžete pít kalich, který já piji nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ (Mk 10,38). Je zde vyjádřen druhý význam obrazu křtu – má být narážkou na Ježíšovu smrt.
Ježíšova misijní činnost spočívá tedy v přinesení „ohně na zem“, to znamená v darování Ducha svatého, kterému předchází „křest“, jímž má být pokřtěn on sám, tedy jeho smrt.
Otázka: „Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi?“ (Lk 12,51) má opravit jakékoli nepochopení Ježíšovy misijní činnosti. Ačkoli biblická tradice představovala Mesiáše jako vládce pokoje (Iz 9,5nn; 11,6-9; srov. Ž 72,3.7), Ježíš v protikladu vůči tomu tvrdí, že přišel vyvolat konflikt. Lukáš praví, že Ježíš přišel lidi rozdělit – evangelista Matouš uvádí v paralelním textu pomocí symbolického způsobu vyjadřování, že Ježíš přišel uvést na zemi meč (Mt 10,34).
K čemu tedy Ježíš přišel? Čeho chtěl svým působením dosáhnout? Nechtěl snad přinést pokoj a povolat lidi k většímu porozumění, dobrotě a milosrdenství? Na tyto otázky mohou být rozličné odpovědi. Sám Ježíš se vyjadřuje zcela zřetelně o účelu svého poslání a o účinku, který způsobuje. Přišel vrhnout na zem oheň. Má být ponořen v křest. Přišel lidi rozdělit. V těchto slovech je však sotva vyjádřeno naprosto všechno o jeho poslání. Nicméně musíme vzít zcela vážně charakter Ježíšova poslání, o kterém jsme právě uvažovali.
Ostatní výpovědi o Ježíšově poslání se nám zdají být známější: „Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk 5,32). „Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Hlavním obsahem Ježíšova poslání je tedy jeho náklonnost k hříšníkům, snaha dovést je zpět k Bohu. Ježíš je plný dobroty a slitování (srov. Lk 7,36-50). Nechce však v žádném případě prohlásit vše za správné. Nechce smazat rozdíly mezi dobrem a zlem, a tak smíchat vše dohromady. Jeho cílem není klid a pokoj nějakého všeobecného kompromisu. Přišel vrhnout na zemi oheň. A jeho nejvnitřnější touhou je, aby jej země přijala a jím hořela. Tento oheň poukazuje na Ducha svatého (srov. Sk 2,3): Ježíš přináší Ducha svatého a chtěl by, aby jím byli všichni lidé naplněni. Tento oheň však také naznačuje skutečnost soudu (srov. Lk 3,17): Ježíš přináší oddělení dobrého od zlého a přeje si, aby bylo provedeno. Oba významy ohně spolu úzce souvisejí.
Ježíš dává celému svému působení charakter ohně. Přichází naplněn Duchem svatým, který je nejvnitřnějším Božím životem. Zvěstuje radostné poselství chudým. Dává zakusit ubožákům a hříšníkům Boží milosrdenství. Toto působení se snaží zažehnout, zasáhnout a zapálit vše. Podobně jako oheň se snaží všeho zmocnit, vše pojmout a vše prostoupit. Ježíšovo působení má vést k setkání, které zasahuje člověka v nejhlubším nitru. Nechce být jen neutrálním a netečným příspěvkem k diskusi. Z oblasti Ježíšova působení má být vypovězena lhostejnost a nezájem – tedy obrazně řečeno neproniknutelné zdi, od kterých se tento oheň odrazí a které neprostoupí. Ježíšovo působení, které má charakter ohně, chce přemoci veškerý chlad a odstup, chce přivést k rozžhavení, chce dosáhnout intenzivního a živého setkání. Kdo přijme setkání s Ježíšem a jeho poselstvím, bude naplněn jeho svatým Duchem. Kdo při setkání Ježíše odmítne, tomu se stane toto setkání soudem. Ježíš sám vzbuzuje odpor a kolem něho nastává tříbení duchů (srov. Lk 2,34n). Při setkání s Ježíšem dochází k rozdělení, zde je původ protikladů. Především je v ostrém protikladu přijetí nebo odmítnutí Ježíše. Z toho plyne, že Ježíš, který požaduje intenzivní setkání a který si je vědom rozličných závěrů tohoto setkání, neohlašuje pokoj, nýbrž rozdělení jako cíl svého příchodu.
Hlavní částí Ježíšova misijního působení je utrpení, smrt a vzkříšení, které již ohlásil učedníkům (Lk 9,22). Završením jeho cesty je křest, kterým musí být pokřtěn. Tento konec jej nepotkává jako náhodný osud, nýbrž v něm dochází naplnění, co Bůh stanovil a co proroci předpověděli (srov. Lk 18,31). Tento konec naplňuje též Ježíšův Duch a jeho vnitřním přáním je, aby se na něm vše uskutečnilo. Závěru Ježíšova působení tedy náleží charakter ohně, stejně jako ostatnímu jeho působení. Setkání s Ukřižovaným je okamžikem tříbení duchů. Apoštol Pavel později napíše: „My ale kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to Židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost“ (1 Kor 1,23n). Veškeré Ježíšovo působení a celá jeho cesta se zakládá na intenzivním setkání. Avšak právě z něho vyvstává rozkol a nepokoj.
Když se Ježíš narodil, byl Bůh veleben za udělený pokoj: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14). Ježíš pak sám přislíbil pokoj hříšnici (Lk 7,50: „Jdi v pokoji“) a uzdravené ženě (Lk 8,48: „Jdi v pokoji“). Vyslaní učeníci mají vstupovat do domu s přáním pokoje pro onen dům (Lk 10,5n). Ve všech případech se jedná o pokoj s Bohem. Ježíšem přinesený pokoj však neznamená vymizení konfliktů ze života, nýbrž je plodem přilnutí k jeho slovu, které člověka uvádí do hlubokého vztahu s ním. Tento vztah k Ježíšovi působí v člověku stav pokoje, i když život s sebou přináší neshody a pře. Přilnutí k Ježíšově osobě může pak dokonce vést k rozporům i v nejužších a nejhlubších vztazích, ve vztazích rodinných.
Rozdílný závěr setkání s Ježíšem vede tedy k protikladům mezi lidmi. Ty mohou vyvrcholit až rozkolem v rodině. V uvedeném příkladu z Lukášova evangelia jde o rozkol – rozdělení mezi starší a mladší generací. Na jedné straně stojí otec a matka, na druhé straně pak syn, dcera a snacha. „Tři stojí proti dvěma a dva stojí proti třem.“ U proroka Micheáše čteme: „Syn tupí otce, dcera povstává proti matce, snacha proti tchyni; každý má nepřátele ve vlastním domě“ (Mich 7,6). V tomto starozákonním textu však vychází odpor pouze z jedné strany. Jedná se o vzpouru mladší generace vůči starší. V Ježíšových slovech je však tento odpor vylíčen výslovně jako vzájemný: „Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchýně proti snaše a snacha proti tchýni“ (Lk 12,53). Není řečeno, že jedna strana pronásleduje druhou. Rovněž není patrné, která strana je v právu. Vychází však najevo, že obě strany zastávají odlišná stanoviska a že tato stanoviska jsou neslučitelná. Když člověk zaujme stanovisko jedné strany, staví se tak automaticky proti straně druhé. Přijetím jednoho stanoviska nastává zároveň odmítnutí stanoviska druhého. Člověk nemůže být současně pro Ježíše i proti němu. Neexistuje ani nějaké střední stanovisko. Tento rozkol je způsoben pouze zaujetím stanoviska vůči Ježíšovi. Není možné ho odvozovat z jiných protikladů. Zasahuje i lidi patřící do stejné rodiny, kteří od přirozenosti úzce náleží k sobě.
Tato slova nás vedou k pohledu na nejvnitřnější Ježíšovo přání. Cílem jeho poslání je „planoucí“, intenzivní setkání s lidmi. Jeho srdce je zaměřeno na dokonání cesty, kterou mu Bůh určil. Ježíš dává výstrahu před zklamáním v souvislosti s následky svého působení. Jeho cílem není vnější harmonie, nýbrž jasné zaujetí stanoviska na základě setkání s ním. Ze setkání s ním mohou však vyvstat rozkoly, které je třeba snášet. Jednoznačné zaujetí stanoviska vůči Ježíšovi nesmí být kompromisem, který by se snažil o harmonii. Ježíš žádá jasné zaujetí stanoviska vůči své osobě. Vztah vůči Ježíšovi musí mít trvalý charakter a mít přednost před jakýmkoliv jiným vztahem.
