Kalendář akcí

<< Srpen 2022 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

L 13,1-9

Marcel Milfait

 

O třetí neděli postní uslyšíme úryvek z Lukášova evangelia. Dříve než přistoupíme k jeho výkladu, rád bych upozornil na základní myšlenku, která textem prochází.

Dnešní perikopa z Lukášova evangelia se skládá ze dvou částí. První část od 1. do 5. verše bychom mohli podle tematiky nadepsat „o Božích trestech“, avšak tento nadpis není zcela výstižný vzhledem k tomu, o čem ve skutečnosti text vypovídá. Je to především Ježíšova výzva k obrácení. Víme, že pojem „obrácení“ má mnoho významových odstítnů. Všeobecně označuje změnu života, odložení navyklého chování a začátek změny, odklon od sobeckého zaměření na sebe a odevzdání se do služeb Pánu. Obrácení je každé rozhodnutí, které nás nějakým způsobem přiblíží a přizpůsobí Božímu životu. Obrácení také zahrnuje opuštění předchozího způsobu života a začátek nové zkušenosti. Neodmyslitelně k němu rovněž patří moment pokání (srv. Sk 8,22; 2 Kor 12,21).

S výzvou k obrácení souvisí i druhá část úryvku od 6. do 9. verše, kterou bychom mohli označit jako „podobenství o neplodném fíkovníku.“ Můžeme tedy na úvod říci, že hlavním tématem tohoto textu jako celku je především výzva k obrácení. Vždyť celá doba postní je výzvou k pokání a novému obrácení k Bohu. Na začátku postní doby na Popeleční středu se při udílení popelce říká: Čiňte pokání a věřte evangeliu. Těmito slovy začal Ježíš své poslání na zemi. Chce smířit lidstvo s Bohem a uvést každého člověka na cestu života. Věřit evangeliu neznamená v podstatě nic jiného než obrátit se celým srdcem k Bohu. Na rozdíl od češtiny, kde slovo srdce vyvolává především představy o citech, hebrejské myšlení vidí v srdci sídlo „vnitřního života“ se vším, co tomuto životu patří. Srdce je místem skutečného setkání člověka s Bohem, místem kde Bůh k člověku promlouvá. S očištěným a obráceným srdcem můžeme pak slavit a prožívat skutečnou radost z velikonočních událostí.

Dnešní perikopa navazuje na předchozí 12. kapitolu, ve které Ježíš vyzývá učedníky i ostatní lidi, aby se nestarali jen o hmotné zajištění života a nespoléhali pouze na čistě pozemskou jistotu, ale aby svou naději vložili v nebeského Otce, v jeho dar života na základě přicházejícího Božího království. S ohledem na tuto naději jde Ježíš ještě dál a na základě své osoby a svého života naléhavě upozorňuje, že tento čas pro spásu člověka již nastal: Přišel rozhodující okamžik! Nemáme už důvod čekat na pozdější dobu! Boží království je totiž tady. Proto prvořadým obsahem naděje učedníků – tedy i naším – musí být Boží království, všechno ostatní bude pak přidáno: „Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno“ (Lk 12, 31). Životní styl učedníků musí tedy být utvářen „hledáním“ skutečné budoucnosti v Bohu a osvobozením od „strachu“.

Zvěst o Božím království je velmi úzce spjata s výzvou k obrácení, k přijetí Boží vlády a jednání ve shodě s Boží vůlí. V závěru 12. kapitoly vybízí Ježíš své posluchače k větší pozornosti vůči znamení času a o jejich pokrytectví říká: „pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?“ (Lk 12, 56-57).

Po této konfrontaci přicházejí někteří lidé za Ježíšem a ptají se, jak mají posuzovat násilný Pilátův vojenský zásah, při kterém v jeruzalémském chrámu během přinášení oběti došlo k povraždění Galilejců (v. 1-3), a jak mají rozumět tragickému úmrtí osmnácti osob, které zahynuly v troskách zřícené věže v Siloe (v. 4).

Při položení této otázky je vidět neporozumění předchozí Ježíšově výzvě k obrácení a lpění na starozákonní představě o vině a trestu. Problém tohoto politicko-vojenského zásahu a katastrofy v Siloe spočíval především v tom, že na jedné straně utrpení a smrt zbožných musely být v rámci židovské představy o vině a odplatě chápány jako Boží trest. Starý zákon dokonce chápe neštěstí a různé katastrofy jako kolektivní tresty, kterými Bůh postihuje nevěrné národy včetně svého izraelského lidu (srov. Am 1-2). Podle těchto tragických událostí vykládali rovněž proroci dějiny Izraele a okolních národů, takže většina Ježíšových posluchačů – znající Starý zákon – byla přesvědčena o tom, že obětmi masakru a katastrofy museli být mimořádní hříšníci, což se o nich do kritického okamžiku nemuselo vědět, ale projevilo se to jejich zvláštním utrpením, které na ně Bůh dopustil, aby potrestal jejich hříchy. Na druhé straně ovšem nemohli přece být tito lidé při projevu své zbožnosti podnětem k trestajícímu Božímu soudu!

Ježíš na tuto otázku neodpovídá. Znamená to tedy, že by mu tato otázka byla lhostejná? Nebo že by mu nezáleželo na tom, že trpí a umírají nevinní lidé? Z evangelií dobře víme, že tomu tak není. Na několika místech evangelií se Ježíš dokonce ztotožňuje s trpícími. Vždyť právě v solidaritě s trpícími se s ním mohou jeho učedníci setkat nejbližším způsobem: „Cokoliv jste učinili nejposlednějšímu z mých bratří, mně jste učinili!“

Proč tedy Ježíšova odpověď na otázku směřuje jinam? Ježíš si uvědomuje, že posluchači jeho naléhavé výzvě k obrácení úplně neporozuměli. Ptají se po příčině utrpení a hledají odpověď tam, kde ji nalézt nemohou. Stále jsou v zajetí svých myšlenek a představ, vycházejících často z lidského pokrytectví. Potřebují vůbec jako vyvolený národ obrácení a potřebují je ti, kteří zaujímají přední místa v synagogách, když žijí s Bohem a žádné utrpení se jich nyní nedotýká?

Ale skutečnost, že jsme ještě naživu, není důsledkem toho, že bychom byli o něco lepší než lidé, kteří při nějakém neštěstí nebo násilnosti zahynuli. Tato skutečnost vyplývá z Ježíšovy řeči: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“ ( v.2). A Ježíšova odpověď zní: „Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete“ (v.3). Cesta k uzdravení a smíření nespočívá v naší snaze být lepší než ostatní, ale v přiznání, že jsme jako ostatní. A pokud si přiznáme, že jsme jako ostatní, pak i my budeme potřebovat činit pokání. To bylo samozřejmě těžko přijatelné pro některé Židy, kteří si zakládali na své výlučnosti.

Ve Starém zákoně najdeme také jiný postoj k vině a odplatě. Proti chápání viny a trestu způsobem, jenž váže božskou spravedlnost na lidské zásluhy a naráží na pohoršlivou skutečnost utrpení spravedlivých, vystupuje kniha Job. V odpovědi přátelům, kteří z Jobova utrpení usuzují na jeho provinění, se Job dovolává své nevinnosti, bouří se, aby se nakonec podrobil Boží svrchovanosti. Kniha Job ponechává v závěru otázku po smyslu utrpení nevinného jako tajemství. Ukazuje, že lidské úvahy nemohou dát konečnou odpověď na otázky po smyslu života a nemohou tudíž ani vysvětlit a zdůvodnit lidské utrpení. Důležitou výpovědí knihy Job je tvrzení, že otázku lidského utrpení lze řešit jen z hlediska víry. Tím se však nutně posune důraz a na první místo vstupuje Bůh. Ježíš si je vědom této skutečnosti, a proto nechává otázku příčiny trestajícího odsouzení zbožných otevřenou, i když souvislost mezi vinou a trestem nepřímo odmítá. V Janově evangeliu odmítá Ježíš souvislost mezi hříchem a utrpením přímo (srov. Jan 9, 3).

Hlavní skutečnost, která může dát našemu životu smysl a poskytnout odpověď na všechny lidské otázky, je obrácení a přijetí Božího království. Pro křesťana nemůže být lepší a hlubší odpovědi, než je pohled víry. Proto Ježíš používá zmínky o utrpení k výzvě k pokání a obrácení – podobně jako starozákonní proroci (srov. Jer 18,11): hrozí Židům, že zahynou stejně, pokud se neobrátí. Pomýšlí se zde na obrácení k Ježíšovu slovu a na následování Ježíše.

Závažnost této výzvy dokresluje Ježíš podobenstvím o neplodném fíkovníku. Proroci používali tohoto stromu, který se hojně vyskytoval v palestinských vinicích, jako symbolu nevěrnosti Izraele (srv. Jer. 8, 13). I v Markově a Matoušově evangeliu je fíkovník znamením láskyplné, trpělivé, avšak bezvýsledné Boží péče (Mk 11, 12).

Majitel vinice žádá od vinaře, aby odstranil fíkovník, který už dlouhá léta nepřináší žádný užitek. Ten však prosí o strpení ještě po jeden rok, aby mu dal větší příležitost přinést ovoce. Pokud ani potom fíkovník ovoce neponese, majitel jej může porazit. Na rozdíl od Marka a Matouše, kde Ježíš reagoval daleko přísněji: „Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!“ (Mk 11, 12-14; Mt 21, 18-20)je zde dán čas k nápravě: „Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím.“ (Lk 13, 8) Tím služebníkem, který se přimlouvá, aby fíkovník nebyl poražen a dostal ještě nějaký čas, je ve skutečnosti sám Ježíš. On, který bude „poražen“ ve smrti na kříži, se přimlouvá za nás, abychom měli život.

Pán vyhlašuje rok odpuštění (v.8) a ještě jednou dává stromu šanci, aby přinesl plody, na které už tak dlouho marně čeká. Z toho vyplývá naděje pro každého z nás. Musíme doufat, že i v našem životě se může něco změnit, protože Bůh má s každým člověkem velkou trpělivost. Pán stanoví přesné místo a čas, kdy se s námi chce setkat. Ale s takovými, jací ve skutečnosti jsme: s naší slabostí i hříšností. Kdo nepřichází k Bohu takový, jaký je, nikdy se nedozví, jaký je Bůh. Budu sice dál zápolit se svými chybami a neschopností, ale budu vycházet při tom všem z jiného základu: z Božího života, který nám byl v Kristu darován a který má sílu k proměně mých slabostí a celého mého života.