Kalendář akcí

<< Květen 2023 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

L 14,25-33

Petr Chalupa

 

O dvacáté třetí neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme úryvek z Lukášova evangelia. Je součástí úseku, který sahá od deváté kapitoly (9,51) po kapitolu devatenáctou (19,27). Tento úsek popisuje Ježíšovu cestu z Galileje do Jeruzaléma. Obsahuje však především Ježíšovy řeči.

Na začátku čtrnácté. kapitoly popisuje evangelista hostinu v domě farizea. Závěr je poznáním k Boží hostině na konci času. Následovat Ježíše na jeho cestě je však možné jen za cenu úplné odevzdanosti. Ježíšova poučná slova učedníkům jsou velmi vyhrocená. Věta, která stanovuje, kdo nemůže být Ježíšovým učedníkem, klade nepřímo podstatné podmínky k následování.

Nedělní úryvek začíná dvacátým pátým veršem čtrnácté kapitoly:

Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl:

Zeměpisně nevíme přesně, kde se nacházíme. Takový úvod znamená, že následující slova mohla být pronesena kdekoli a kdykoli. Mají tedy obecnou platnost, nejsou vázána na určitou situaci.

Cestou doprovázejí Ježíše dokonce velké zástupy. Nestačí však putovat s Ježíšem, je třeba následovat jej. Požadavky jsou sice adresovány zástupům, jde však především o poučení učedníkům. Tak náročné požadavky klade Ježíš vlastně jen na apoštoly, které si vyvolil. Teprve později se z nich stala pravidla, která se týkají všech křesťanů.

Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.

Sloveso, které máme přeloženo slovním spojením – „klást na druhé místo“ -, znamená v řečtině doslova „nenávidět.“ Nejde však o nenávist jako protiklad lásky k rodičům podle čtvrtého přikázání. Toto přikázání Ježíš neruší. Jeho plnění musí však ustoupit požadavku, který se klade na učedníka. Vztah k Ježíšovi a přijetí do jeho společenství má přednost přede vším ostatním. To ostatní se pak jeví jako nepřítel Boží věci. S něčím takovým je třeba rozejít se. Kdo chce Ježíše následovat, musí navázat vztah výhradně k Ježíšovi a nesmí být vázán nikým a ničím. Ježíšův život je příkladem naplňování tohoto požadavku. On sám dává přednost požadavkům Božího slova před vázaností na rodinu.

V Matoušově evangeliu se s tímto požadavkem setkáme na dvou místech. Zdvojení je dokladem velkého významu tohoto výroku pro hlásání v církvi.

Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.

Další požadavky navazují na Ježíšova předcházející slova: učedník musí nést svůj kříž a následovat Ježíše. Až do té míry může jít nenávist k vlastnímu životu. Pro učedníka je však podstatné, že jde o osobní vztah. Celý jeho život je určován vztahem k Ježíšovi. Doslova jej následuje. Následování je obrazem pro učedníkův život. Jde stejnou cestou jako jeho Mistr a sdílí s ním svůj život. Navzdory určité podobnosti s učedníky proroků ve Starém zákoně je zde vztah mezi mistrem a učedníkem podstatně jiný. Ježíš je absolutním Pánem, nejen učitelem. Jít za někým je míněno doslovně. Teprve v přeneseném smyslu znamená připojit se k někomu, sdílet s někým společenství života.

Ježíš tedy požaduje, aby učedník nesl svůj kříž. Původ tohoto výroku můžeme hledat ve skutečnosti, že odsouzený nesl příčné břevno kříže na místo popravy. Nést kříž pak znamená vzdát se vlastního života. Smrt na kříži byla ve starověku potupou. Při následování Ježíše musí učedník snášet rovněž potupu a hanbu. Nejde tedy prvotně o učednickou smrt jako cíl. Jde o ochotu následovat Ježíše – až po ztrátu cti a smrt. Učedník bude ukřižován – podobně jako jeho Pán.

Ke zdůraznění závaznosti následování uvádí Lukáš dvě podobenství. Také toto zdvojení má zvýraznit význam zvěsti. Obě podobenství nabádají k přezkoumání vlastních sil před začátkem velkého podniku. Obě podobenství začínají tzv. rétorickou otázkou. Ve vzájemném vztahu využívají protikladů: na jedné straně nepatrný stavebník, na druhé velký král, na jedné straně malá stavba, na druhé velká válka s třiceti tisíci vojáky.

Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.

První podobenství vychází ze situace Ježíšových posluchačů. Byli to především obyčejní lidé. Jsou přímo osloveni: „když někdo z vás ….“. Když tedy chtěl rolník postavit na své vinici strážní věž, musel si před tím propočítat, zda dokáže stavbu dokončit. Jestliže by nedosáhl cíle, jeho sousedé by se mu posmívali.

Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý král ještě daleko, a žádá o podmínky míru.

Druhé podobenství rozvádí myšlenku prvního do větších rozměrů. Kdo prohraje válku, neriskuje pouze svou dobrou pověst, ale také život svůj a životy mnoha dalších lidí. Při nepatrných nadějích na vítězství je mír lepší než prohraná válka, po které by byl poražený vydán vítězi na milost a nemilost. Tedy také on musí nejprve dobře přezkoumat své síly, než začne válku. Necítí-li se po střízlivé úvaze schopen bojovat proti dvojnásobně silnějšímu protivníkovi, musí požádat o mír.

Rovněž učedník se musí vážně tázat, zda dorostl takto kladeným požadavkům. Obě podobenství mají objasnit lehkomyslným lidem, že není snadné připojit se k Ježíšovi. Bez střízlivého prověření vlastních možností a sil dochází při následování ke katastrofě.

Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.

Další podmínkou pro následování je zřeknutí se majetku. Evangelista Lukáš si všímá chudých lidí a ostře se staví proti bohatství. Učedník se musí odpoutat od svého majetku, chce-li následovat Ježíše. Příhoda s bohatým mladíkem ukazuje, že bez odloučení od majetku nelze Ježíše následovat (18,29nn). Sloveso, které máme přeloženo jako „zříci se“, znamená v řečtině původně „rozloučit se“, „dát sbohem.“ Teprve v přeneseném smyslu jde o zřeknutí se něčeho. Nejde tedy nejprve o prodej majetku ve prospěch chudých, ale o svobodu od majetku. Pomýšlí se na ochotu vzdát se získaných věcí ve prospěch následování Ježíše.

Následující obraz o soli už sice v neděli neuslyšíme, ale tento text patří k úryvku, kterým jsme se zabývali:

Sůl je jistě dobrá věc. Jestliže však sůl pozbude slanou chuť, čím zase nabude solivosti? Není k užitku ani na poli, ani ve hnoji; vyhodí se ven. – Kdo má uši k slyšení, slyš!

Sůl se v Izraeli získávala odpařováním mořské vody. Jestliže taková sůl zvlhla ztratila svou slanou chuť. Nehodila se už ke kořenění, a protože neměla žádnou hodnotu – navíc mohla poškodit půdu – nesměla přijít ani do hnoje, který byl jinak shromaždištěm odpadků. V Orientu ji házeli na ulici a lidé po ní šlapali. Je obtížné určit význam tohoto obrazu. Ze souvislosti vyplývá, že solí země je učedník. Sůl je k životu nezbytná. Ztratí-li svou sílu, nemůže už člověku posloužit při podpoře života. Obraz lze tedy chápat jako hrozbu odsouzením: učedník je zde pro lidi a jejich život; má je vést ke spáse hlásáním Ježíšova slova a příkladem pravého následování. Jestliže opustí Ježíše, a tím svou úlohu, stává se bezcenným pro lidi, kterým měl sloužit. Může pak být zavržen ten, kdo měl jiné zachránit před zavržením. Sledujeme vážné upozornění na možnost, že učedník může selhat.

Závěr řeči tvoří výzva k naslouchání, kterou můžeme najít i na jiných místech, jako uzavírací formuli. S ohledem na předcházející text můžeme této výzvě rozumět v tom smyslu, že nikdo nesmí přijímat Ježíšova slova lehkomyslně a nepromyšleně; musí se s nimi vyrovnat a nechat se jimi vést k rozhodnutí.

V prvním čtení uslyšíme v neděli úryvek z knihy Moudrosti. Mimo jiné v něm zazní věta: „Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí.“ Tyto věty zaznívají v souvislosti s úvahami nad nesnadným poznáním Boží vůle. Autor textu vyznává: „Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?“ V křesťanském chápání těchto slov přichází Ježíš jako učitel Boží vůle. Jeho nauka odhaluje Boží úmysly. Už ve Starém zákoně platilo, že „se lidé moudrostí zachránili.“ V Novém zákoně přivádí ke spáse Ježíšova nauka.

Vstupní modlitba mše svaté vyjadřuje mnoho těchto myšlenek v podobě vyznání a prosby: „Bože, v tobě je plnost všeho dobra; vlož do našich srdcí lásku k tvému jménu, rozmnož naši oddanost k tobě a posiluj naši vytrvalost, až v nás roste a trvá všechno dobré.“