Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

L 15,1-10

Petr Mareček

 

O dvacáté čtvrté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme úryvek z 15. kapitoly Lukášova evangelia – 1. až 10. verš.

Jak se chová Bůh vůči lidem, kteří se proti němu provinili? Co můžeme jako hříšníci čekat od Boha? Bude vůbec ještě ochoten mít s námi něco společného? Musíme vše nejdříve odčinit, být ve všem dobří, vést zcela spravedlivý život, abychom se k němu mohli znovu obrátit? Tyto otázky tvoří podklad diskuse mezi Ježíšem a farizeji. Ti Ježíšovi vytýkali, že přijímá hříšníky a jí s nimi (srov. Lk 15,2). Oni sami však měli zcela jiný způsob jednání. Pokládali hříšníky a celníky za nečité a odmítali jakýkoli styk s nimi. Domnívali se totiž: kdyby Ježíš byl skutečně tím, kdo zvěstuje Boží vůli, pak by musel mít odstup od takových lidí (srov. Lk 7,39). Mezi Božím prorokem a hříšníky nemůže přece existovat žádné společenství.

Tato názorová rozdílnost ohledně styku s celníky a hříšníky má základ v rozdílném pojetí Boha. Ježíš a jeho protivníci se odlišují v chápání Boha. Podle názoru farizeů existuje mezi Bohem a hříšníky diametrální protiklad. Bůh nemá nic pro hříšníka a nechce s ním mít nic společného. Hříšník se musí nejprve stát spravedlivým, pak teprve může předstoupit před Hospodina. Hříšníka se týká pouze Boží opovržení a odmítnutí. V protikladu k tomuto chápání tvrdí Ježíš, že Bůh se sklání k hříšníkovi s velkou láskou a velkým milosrdenstvím. Navíc jde o postoj trvalého charakteru. Toto pouto lásky a milosrdenství není z Boží strany nikdy přerušeno. Z této skutečnosti vychází trvalá Boží snaha získat hříšníka a převeliká radost z hříšníka, který se obrátil a navrátil zpět k životu ve spravedlnosti podle Boží vůle. Bůh odmítá hříchy. Hříšník se však může kdykoli vrátit k Bohu. Boží láska k němu nikdy nepřestává.

Pro toto chápání Boha se Ježíš snažil získat i své protivníky. Ježíš je přímo nenapadá a nevede s nimi veřejné zpytování svědomí. Je třeba mít též v patrnosti, že Ježíš neumenšuje vinu hříšníka. Také pro Ježíše zůstávají hříšníci hříšníky, dokud se neobrátí, a Bůh jim neodpustí jejich viny. Ježíš se ve svém počínání neodvolává na všeobecný postoj laskavosti a vlídnosti. Odvolává se jedině a pouze na Boží jednání, které se snaží srozumitelně hlásat prostřednictvím dvou podobenství o ztraceném a nalezeném.

První podobenství se tradičně nazývá „podobenství o ztracené ovci“ (Lk 15,4-7). Toto tradiční označení klade důraz na hledisko ztráty, zatímco ve skutečnosti se vyprávění zaměřuje především pozornost a starostlivost pastýře, který se dává do hledání ovce. Zatímco v Matoušově evangeliu se toto podobenství objevuje v souvislosti s péčí o nepatrné v křesťanském společenství, v Lukášově evangeliu je zdůrazněna tematika radosti a obrácení hříšníků.

Na začátku podobenství se objevuje takzvaná rétorická otázka: „Kdo z vás, jestliže má sto ovcí a ztratí jednu z nich, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenalezne?“ (Lk 15,4). Tyto věty nepředstavují žádný krajní případ, ale přirozené chování pastýře, který jde okamžitě hledat ztracenou ovci. Zanechání ostatních „devětadevadesáti“ není možné chápat jako projev nedbalosti nebo neopatrnosti a nerozvážnosti – takové jednání odpovídá starostlivému chování pastýře vůči ztracené ovci. Podobenství neuvádí podrobnosti ohledně osudu devětadevadesáti ovcí; zda byly svěřeny někomu jinému nebo jsou již v bezpečí – v ohrazeném prostoru. Všechny tyto aspekty jsou bezvýznamné pro pochopení smyslu podobenství. V podobenství se pouze říká, že těchto devětadevadesát ovcí bylo zanecháno na pustém místě. Rozhodnutí člověka, který opouští ostatní ovce a vydává se za tou ztracenou, nevychází z kvantitativního hodnocení, ale z kvality vztahu. Věta – „dokud ji nenalezne“ – poukazuje na vytrvalé úsilí pastýře. Nesení nalezené ovce na ramenou domů je nejen výrazem radosti pastýře, ale také znamením jeho lásky (srov. Iz 40,11). Velká starost o jednu ztracenou ovci je vyvážena velikostí radosti při jejím nalezení. Pastýř, který se vrací domů s nalezenou ovcí, svolává své přátele a sousedy – a vyzývá je ke společné radosti. Tematika radosti, která patří mezi hlavní teologické náměty Lukášova evangelia, je v této perikopě zvláštním způsobem zdůrazněna. Tematika radosti se neobjevuje pouze ve výzvě adresované přátelům a sousedům pastýře, ale setkáváme se s ní rovněž v poučení, které se z podobenství vyvozuje: „…Právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (Lk 15,7).

V souvislosti s tímto podobenstvím se nám mohou vybavit starozákonní texty líčící pastýře, který shromažďuje Izraele. V knize proroka Jeremiáše čteme například: „Slyšte, národy, Hospodinovo slovo, na vzdálených ostrovech oznamte toto: Ten, který rozmetal Izraele, shromáždí jej, bude jej střežit jako pastýř své stádo“ (Jer 31,10). V biblickém textu se objevuje obraz pastýře jako Boží povzbuzení lidem. Ztracené ovce zobrazují ty, kteří se od Boha vzdálili. Tuto skutečnost vyjadřuje krásně prorok Ezechiel: „Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím…“ (Ez 34,15n).

Podobenství o ztracené ovci se soustřední na tematiku obrácení hříšníků, které náleží k ústředním námětům Lukášova evangelia (Lk 3,3.8; 5,32; 10,13; 11,32; 13,3.5; 15,7.10; 16,30; 17,3n; 24,47). K obrácení dochází při setkání s poselstvím a osobou Ježíše, který hledá všechny, kteří se vzdálili od Boha. Výrok o radosti nad jedním hříšníkem, který činí pokání, je narážkou na posluchače Ježíšova podobenství. Hříšník, který činí pokání, náleží mezi „celníky a hříšníky“, kteří přišli k Ježíšovi, aby mu naslouchali (Lk 15,1), naproti tomu „farizeové a učitelé Zákona“ zaujímají postoj reptání vůči Ježíšovi (Lk 15,2).

Zatímco podobenství o ztracené ovci se soustředilo na postavu pastýře, podobenství o ztraceném penízi (Lk 15,8-10) se zaměřuje na postavu ženy. Pouze Lukášovo evangelium vypráví o ženě, která ztratila jednu z deseti stříbrných mincí. Aktivita ženy, která hledá ztracenou minci, je ve vyprávění vyjádřena třemi formulacemi: rozsvítit lampu, vymést dům a pečlivě hledat. Toto líčení zdůrazňuje velikost úsilí, vynaloženého k nalezení ztraceného. Když pak peníz nalezne, svolává své přítelkyně a sousedky, aby se s ní radovali z nalezeného. Radost ženy z podobenství znázorňuje radost před Božími anděly nad jedním hříšníkem, který činí pokání. Jedná se o Boží radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání.

Obě podobenství vycházejí z každodenních situací: pastýř, který ztratil ovci; žena, které ztratila peníz. Oba případy může zažít a pochopit každý člověk. Skutečnost, že se něco ztratí, neznamená, že přestane veškerý vztah a spojení. Pastýř neodpisuje svou ovci a žena neztrácí zájem o peníz. Momentálně ztracené neztrácí pro ně hodnotu. Tato skutečnost je zřejmá nejen podle námahy vynaložené na hledání, ale také podle radosti, která se dostavuje při nalezení ztraceného jmění. Veliký zájem a emocionální vazba se uchovaly a ztrátou nově probudily.

Každodenní zkušenosti mohou vést k poznání, jaké je Boží jednání. Jestliže hříšníci vypoví společenství s Bohem a oddělí se od něho, neztrácejí u Boha hodnotu. Bůh je s láskou stvořil a provázel je na jejich životní cestě. Zůstávají mu milí a drazí i v situaci velkého vzdálení a zbloudění. Farizeové se zajímají jen o zbloudění, ze kterého vyvozují naprostou bezcennost. Ježíš by jim rád otevřel mysl, aby porozuměli, že Boží láska a milosrdenství trvá i vůči zatoulaným a hříšníkům. Toto Boží pojetí mají vzít vážně. Potvrzují je podobenství, kterými se zabýváme. Podobně jako v jiných případech mají i tato Ježíšova podobenství osvětlit ryzí a živý vztah.

Boží láska a milosrdenství se obrací ke každému člověku – i k hříšníkovi. Boží radost se týká hříšníka, který se obrátil. Boží láska k hříšníkovi nesmí však být chápána jako schvalování hříchů. Má dodat odvahy k obrácení. Hříšník si má být vědom toho, že bude vždy dobře Bohem přijat. Ježíš, který jí s hříšníky a poskytuje jim společenství u stolu, chce je nechat zakusit, jak velice Bohu záleží na společenství s nimi. Ježíš chce dodat odvahy k obrácení. Chce ukázat, že Bůh není tvrdý a odmítající, ale dobrý a milosrdný. Je však třeba obrátit se k tomuto Bohu. Kdo zůstává v hříchu, nemůže mít zároveň společenství s Bohem. Radost se týká hříšníka, který se obrátil.

Bůh samozřejmě miluje spravedlivé. Jestliže jsme slyšeli, že se Bůh více raduje z jednoho hříšníka, který se obrátil, pak je tím vyjádřen zvláštní Boží zájem o hříšníka a jeho zvláštní radost z jeho návratu. Není však řečeno, že Boží láska vůči spravedlivým je menší. Matka se zvláštním způsobem raduje z uzdravení nemocného dítěte. Tato skutečnost však neznamená, že by nemilovala své zdravé dítě a neradovala se z něho.

Kdo nechce nic vědět o Bohu, kdo nechce opustit své bloudění, ten nebude Bohem nucen k obrácení. Na druhé straně smí každý hříšník – každý z nás – vědět, že Bůh nikoho z nás neodepisuje. Bůh nám zůstává nakloněn svou láskou. Není třeba, abychom k Bohu přicházeli s velkými zásluhami a velkými výkony. Vždy u něho nalezneme otevřenou náruč, vždy nalezneme milostivého Boha, když se k němu obrátíme.