Petr Mareček
O 30. neděli v liturgickém mezidobí budeme číst úryvek z 18. kapitoly Lukášova evangelia – příběh o farizeovi a celníkovi.
Před Bohem má svůj význam naše činnost i nečinnost, situace, do které jsme sami zabředli, nebo do které jsme se dostali bez vlastního přičinění. Důležitější však je, jak s takovou situací zacházíme a jak se k ní stavíme. Něco takového Ježíš ukazuje na modlitbě farizeje a celníka. Oba předstupují před Boha a přednášejí mu situaci, ve které se nacházejí. Obě postavy, jejich jednání a jejich modlitba jsou vykresleny jako výrazné protiklady. Ježíš říká s plnou autoritou, jak Bůh hodnotí jejich jednání – jaké je tedy správné jednání před Bohem.
I když sám Lukáš tvrdí, že jde o podobenství, ve skutečnosti se jedná o “vyprávění určitého příkladu.” Do této skupiny náleží rovněž podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,25-37), o boháči a stodolách (Lk 12,16-21), o boháči a Lazarovi (Lk 16,19-31). Tato vyprávění jsou zvláštností Lukášova evangelia.
První postavou našeho vyprávění je farizeus. Odebírá se do chrámu, aby se tam modlil. Není řečeno, zda se jednalo o modlitbu ranní nebo nějakou jinou. Zbožný Izraelita se totiž modlil třikrát za den, ráno, v poledne a večer. Na druhé straně si musíme uvědomit, že Židé směli vstupovat do chrámu v kterékoli době během dne, jestliže se v něm chtěli modlit. Označení “farizeus” pochází pravděpodobně z hebrejského slova peruším, které znamená “odloučení.” Odloučenost vystihovala přísné lpění na Mojžíšově zákoně a charakterizovala jejich způsob života. Zároveň je odlišovala je od méně věrných Židů.
Farizeus pronáší svou modlitbu ve vzpřímeném postoji, aby tak dal na odiv svou jistotu. Obrací se k Bohu s modlitbou díků, hebrejsky označovanou beracha. Jedná se o obvyklý typ židovské modlitby, kterou se vyjadřuje jako projev vděčnosti chvála Bohu za všechna přijatá dobrodiní. Farizeus děkuje Bohu za to, že není jako ostatní lidé, kteří jsou zloději, nepoctivci a cizoložníci. Na rozdíl od těchto lidí se považuje za člověka, který žije spořádaně a spravedlivě, neboť s pečlivostí zachovává Desatero přikázání (Ex 20; Dt 5). Ve své modlitbě děkuje Bohu i za to, že není jako celník, který s ním vstoupil do chrámu. Při letmém pohledu na formulaci farizeovy modlitby se zdá, jako by byla v pořádku a bez vady. Zaznívají v ní totiž myšlenky z žalmů a nachází se v ní mnoho společného s některými židovskými modlitbami. Podle svědectví talmudu se Židé modlili: “Děkuji ti, Pane, že jsi učinil, že se nacházím v domě nauky a že nejsem mezi těmi, kteří sedí na rozích ulic … rychle se otvírám slovům Zákona, zatímco oni jsou hbití k prázdným věcem…” (Ber 28b). Ve své modlitbě vyjmenovává pak farizeus, čím se liší od ostatních lidí. V první řadě se postí dvakrát týdně. V židovství je sice povinné postit se pouze v Den smíření, avšak půst dvakrát za týden se stal zvyklostí v angažovaných náboženských skupinách Izraele. Tuto praxi zachovávali nejen farizeové, ale rovněž stoupenci Jana Křtitele (srov. Lk 5,33). Dalším motivem farizeovy nadřazenosti je odvádění desátků. Popsanou dávku odevzdávali rolníci. Odváděli obilí, olej a dobytek (Dt 12,17; 14,22-29). Z obavy, zda byla dávka skutečně odvedena, ji platili znovu.
Nesmíme však přehlédnout, že touto modlitbou vyjadřuje farizeus vysoké sebevědomí, které se stává důvodem pohrdavého soudu vůči všem ostatním. Tento člověk dává najevo zvrhlý vztah nejen vůči bližním, ale především vůči Bohu, kterého se dovolává pouze proto, aby potvrdil jeho dokonalost.
Farizeus tedy vyslovuje v modlitbě velké sebeuspokojení a sebechválu. Chválu sebe sama stylizuje jako dík adresovaný Bohu. Vyjadřuje, jak velice je se sebou spokojený a jak velmi s ním může být spokojený Bůh. Nejdříve se srovnává s ostatními lidmi a vypočítává, kterých špatných skutků se varuje – pak sděluje, které dobré skutky pravidelně koná. Farizeus říká zajisté pravdu. Není žádným podvodníkem a cizoložníkem. Postí se skutečně dvakrát týdně. Je chvályhodné, že se jednoho varuje a druhé koná. Je rovněž chvályhodné děkovat Bohu za jeho dary. Vždyť nejsme schopni dostatečným způsobem vyjádřit svou vděčnost Bohu. Farizeus však Bohu neděkuje za to, že ho uchránil zla a uschopnil k dobru. Je přesvědčen, že je spravedlivý na základě vlastních sil a že může před Bohem obstát. Srovnává se hned s jinými lidmi a pozoruje se v jasnějším světle na tmavém pozadí. Pohled na sebe a zdánlivý dík Bohu jej vede k pohrdavému znevažování bližních.
Neexistují pochybnosti o skutečnostech, které farizeus vypočítává. Jejich hodnocení se mu však stává léčkou, a to v trojím smyslu. Pokládá je za svůj vlastní výkon, nikoli za Boží dar. Používá je jako oprávnění k tomu, aby se považoval za lepšího a na jiné lidi shlížel s opovržením. Domnívá se, že tak plní Boží vůli a může být zcela spokojený sám se sebou. Občas můžeme podobnou řeč zaslechnout, když někdo říká: nikoho jsem nezabil, nikomu jsem nic neukradl, nedopustil jsem se cizoložství. Co bych si měl vlastně vyčítat? Proč bych měl myslet na svátost smíření? U mne je přece vše v pořádku. Bůh i lidé jsou se mnou spokojení, podobně jako jsem já spokojený se sebou. Takový postoj ovšem přehlíží, že Bůh nejen zakázal zločiny, jako je cizoložství, vražda a podvod, nýbrž rovněž nařídil: Budeš milovat Boha nade všechno a svého bližního jako sám sebe. Kdo může spokojený, že naplňuje tyto požadavky? S láskou k Bohu a bližnímu nebudeme nikdy hotoví. O tom musíme stále znovu uvažovat, vyznávat své nedostatky a znovu začínat s důvěrou v Boží pomoc. Farizeův výchozí bod je dobrý. Dále však neobstojí, protože sebejistě zakládá vše na sobě, místo na Bohu. Nemůže obstát, protože zaujímá postoj nadřazenosti vůči ostatním lidem. Nakonec neobstojí proto, že se zahleděl na sebe a byl sám se sebou spokojený v souvislosti s velkými úkoly Božích přikázání.
Výchozí bod celníka je špatný. Je skutečně hříšník a jeho jednání není možné přikrašlovat. Nerozvádí v jednotlivostech, čím se provinil. Typickým přečinem celníka bylo okrádání lidí zvyšováním cla (srov. Lk 3,12; 19,8). Celník byl tudíž v opovržení jako zloděj a zároveň byl pokládán za zrádce národa, neboť pomáhal vymáhat od lidí daně pro Římany. Byl označován za veřejného hříšníka.
Již ve svém chování a pak ve své modlitbě ukazuje celník, že svůj stav dobře hodnotí a že správně reaguje. Je hříšník, přiznává se však k tomuto stavu a hledá usmíření s Bohem. Celník se vrací do svého domu ospravedlněn – nikoli proto, že by jeho hříchy nebyly závažné, nýbrž proto, že se obrátil se svou vinou správným způsobem k Bohu. S pokorou zůstal stát vzadu v chrámě. Vědom si viny, nechává sklopený svůj zrak. Neodvažuje se pozvednout oči k nebi a vyjádřit tak postoj, který podle biblické tradice charakterizuje modlícího se člověka, když vstupuje do společenství s Bohem (srov. Mk 6,41; Lk 9,16; Jan 11,41; 17,1).
Plný lítosti a bolesti se bije v prsa, která jsou místem jeho hříšného srdce. Vnější formy jeho postoje nejsou prázdným divadelním úkonem, nýbrž výrazem vnitřního postoje. Co jej sužuje a co jím vnitřně hýbe, vyjadřuje ve své modlitbě, která má formu prosebné modlitby: “Bože, slituj se nade mnou hříšným” (Lk 18,13). Prosí tak, aby se Bůh smířil s ním – hříšníkem.
V této modlitbě vyznává celník svou vinu upřímně a nestrojeně. Nepředkládá žádné omluvy a výmluvy. Je si rovněž vědom toho, že si vinu nemůže sám odpustit a že je odkázán na Boží odpuštění, na projev Boží milosti. Odpuštění si nemůže zasloužit. Pouze Bůh je může udělit jako dar. Odpuštění je však jeho velikým a snažným přáním. Touží po smíření s Bohem. Tak tedy prosí a dává najevo svou velkou důvěru v Boží dobrotu: “Bože, usmiř se se mnou hříšníkem!” Ve své modlitbě hledá Boha, touží po pokoji s Bohem. Nepoukazuje na své vlastní zásluhy, nýbrž volá pouze po Božím milosrdenství. Jako hříšník se odvažuje jít k Bohu. Ve své upřímnosti a důvěře je Bohem přijat. Bůh ho ospravedlňuje, činí ho spravedlivým. Bůh mu daruje smíření.
V této perikopě se Ježíš snaží předložit poučení o správné prosbě. V této souvislosti sděluje rovněž mnoho o špatném či správném chování člověka vůči Bohu, vůči lidem a vůči sobě. Modlitba není nějakou nepodstatnou a podružnou činností, která se nachází někde na okraji. Modlitba člověka je ovlivněna jeho celkovým jednáním. V rozhovoru člověka s Bohem se ukazuje celá lidská bytost. Poučení o správné modlitbě se stává poučením o správném jednání. Ten, kdo jedná správně, se vyvaruje pádu, ke kterému vede samolibost, nafoukanost a zaslepenost vůči velkým úkolům, které Bůh člověka ukládá přikázáním lásky. Ten, kdo se dopustil provinění, se nemá stát lhostejným, netečným, nebo začít zoufat. Má se však s plnou důvěrou obrátit k Bohu, který nikdy neodmítne pokornou prosbu o obnovu vztahu, o nové společenství. Ježíš varuje před sebedůvěrou a dodává odvahu k bezmezné důvěře v Boží dobrotu.
