Pavel Zahradníček

O 32. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme Lukášovo podání Ježíšova sporu se saduceji o vzkříšení mrtvých. Odehrává se v průběhu posledního týdne Ježíšova pozemského života. Přivádí nás do jeruzalémského chrámu, kde Ježíš od Květné neděle až do Zeleného čtvrtku nejen kázal, ale také se přel se svými odpůrci. K těmto střetům docházelo již dříve v průběhu Ježíšovy veřejné činnosti. Lukášovo evangelium, ze kterého je vybrán nedělní úryvek, zaznamenává i četné další Ježíšovy střety s odpůrci. Celkem jich v tomto evangeliu napočítáme dvacet. Jedna z našich křížových cest vyjadřuje tuto skutečnost slovy: Vždycky mezi lidmi, a přece jiný než ostatní, ustavičně se s nimi střetával, byl pozorován a souzen. Krátce před posledním sporem s protivníky u Piláta zachycují takzvaná synoptická evangelia – Matoušovo, Markovo a Lukášovo – celou sérii Ježíšových střetů s různými odpůrci – velekněžími, staršími, učiteli Zákona, saduceji, farizeji a herodovci. Všichni Ježíšovi protivníci se s ním střetávají nejprve v intelektuální rovině; tento intelektuální zápas prohrávají, potom sahají k násilí a odstraňují ho pomocí hrubé síly a světské moci.
Ježíšovými oponenty jsou v nedělním evangeliu saduceové. Šlo o nepříliš početnou, ale mocnou skupinu uvnitř židovského obyvatelstva Ježíšovy doby. Ze saducejské rodiny pocházel Kaifáš, který v tom čase zastával úřad velekněze, i Anáš, sesazený velekněz, který rovněž vystupuje v událostech kolem Ježíšova utrpení. Významnou pozici měli saduceové i ve veleradě. Jejich postavení upevňovalo velké bohatství, tvořili nejbohatší vrstvu obyvatelstva, a také styky s Římany, se kterými se snažili udržovat velmi dobré vztahy, které bychom mohli označit za kolaboraci. Mezi lidem však měli vliv daleko menší než početná skupina farizeů. Od farizeů se lišili nejen svým zesvětštělým způsobem života, ale i svými náboženskými názory. Saduceové odmítali některé věroučné pravdy: nevěřili v anděly, ve věčný život – a z Písma přijímali pouze pět knih Mojžíšových, které Židé nazývají Tóra neboli Zákon. Saduceové byli v jistém smyslu mnohem horší než farizeové, se kterými se Pán Ježíš většinou střetával.
Nabízí se otázka: Proč evangelia zachycují většinu Ježíšových střetů s farizeji a zákoníky, kteří horlili pro víru, nikoli však s daleko horšími, vlažnějšími a zesvětštělejšími saduceji? Může to mít tři důvody:
– Saduceové se zřejmě o otázky víry příliš nezajímali, a proto se o ně ani nepřeli. Více je zajímalo vlastní postavení a majetek.
– Saduceové si nezakládali na tom, že jsou spravedliví, a za spravedlivé je nikdo ani nepovažoval. Otevřeně si zakládali na tom, že jsou bohatí a mocní. Nebylo tedy třeba, aby Ježíš rozbíjel zdání jejich dokonalosti, jako tomu bylo v případě farizeů.
– A konečně, v době, kdy byla sepisována evangelia – po zničení jeruzalémského chrámu r. 70 po Kristu – již žádní saduceové neexistovali, byli vyvražděni v průběhu židovské války. V té době převládl takřka v celém židovství směr zákonického farizejství. Nebylo tedy aktuální, aby evangelisté zachycovali Ježíšovy výpovědi proti saduceům.
Nedělní úryvek představuje tedy méně častý případ. Evangelista Lukáš podobně jako Marek a Matouš zachycuje Ježíšův spor se stoupenci saducejského směru:
Přistoupilo k němu několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: “Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: ,Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.‘ Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!”
Saduceové se zde odvolávají na ustanovení z Mojžíšova zákona, které je obsaženo v Páté knize Mojžíšově. Účelem tohoto ustanovení bylo zachování rodového majetku a jména zemřelého muže v případě, že muž zemřel dříve, než se mu narodil potomek, který by byl jeho dědicem. Šlo o takzvané levirátní manželství, které však bylo zvykem již v době před Mojžíšem, jak ukazuje příběh Judových synů Era a Onana v První knize Mojžíšově (Gn 38,8). V Mojžíšově zákoně byl tento předpis formulován slovy:
Když budou bydlet bratři spolu a jeden z nich zemře bez syna, nevdá se žena zemřelého jinam, za cizího muže. Vejde k ní její švagr a vezme si ji za ženu právem švagrovství. Prvorozený syn, kterého porodí, ponese jméno jeho zemřelého bratra, aby jeho jméno nebylo z Izraele vymazáno. Avšak jestliže si ten muž nebude chtít vzít svou švagrovou, vystoupí jeho švagrová do brány ke starším a řekne: „Můj švagr se zdráhá zachovat svému bratrovi jméno v Izraeli, není svolný užít vůči mně práva švagrovství.“ Předvolají ho tedy starší jeho města a promluví s ním. Když bude stát na svém a řekne: „Nechci si ji vzít“, přistoupí k němu před staršími jeho švagrová, zuje mu střevíc, plivne mu do tváře a prohlásí: „To si zaslouží muž, který nechce svému bratru zbudovat dům“ (Dt 25,5 nn).
Na tuto starou zvyklost a ustanovení Mojžíšova zákona se nyní odvolávají saduceové, kteří přicházejí k Ježíšovi s vymyšleným příběhem, který má zesměšnit víru ve zmrtvýchvstání. Dle jejich názoru vede taková víra k směšným a absurdním důsledkům: Komu by po vzkříšení patřila žena, která by se podle Mojžíšova zákona postupně provdala za sedm bratří? Ježíš jim ve své odpovědi ukazuje, že směšná a absurdní není víra ve věčný život, ale jejich představa o věčném životě; že na věčný život nelze přenášet pozemská měřítka. Věčný život po vzkříšení není jen pouhým pokračováním toho, co je nyní, ale představuje proměnu. Ježíš odmítá obě krajnosti: není pravda, že po smrti nic není, ale není ani pravda, že to, co po smrti následuje, je obdobou toho, co prožíváme nyní. Ježíšova slova jsou jasná a neponechávají prostor popírání vzkříšení, ani pro dětinským představám o něm. Dokonce nezbývá prostor ani pro dnes tak rozšířenou představu o reinkarnaci, převtělování:
Ježíš jim řekl: “Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.
Radikální odlišnost je tu vyjádřena nejprve negativně: nežení se, nevdávají, nemohou zemřít.  Ježíš jasně říká, že mnohé z toho, co zcela samozřejmě patří k tomuto světu, na onom světě po vzkříšení již nebude. Hovoří však i pozitivně: představuje lidi na onom světě jako rovné andělům, jako Boží děti, které mají účast na vzkříšení. Řecký text evangelia naznačuje podobnost mezi zrozením a vzkříšením. Podobně jako člověk vstupuje do tohoto světa zrozením, vstoupí do onoho světa vzkříšením. A to vše je dar, který není pro člověka samozřejmý. Týká se těch, kteří budou uznáni za hodné, jak Ježíš zcela jasně říká.
Své stanovisko, týkající se jistoty víry ve vzkříšení, dotvrzuje Ježíš saduceům důkazem z Písma. I když mladší texty Starého zákona mluví na mnoha místech o zmrtvýchvstání daleko výslovněji, Ježíš vybírá záměrně odkaz na druhou knihu Mojžíšovu, kterou jeho protivníci saduceové uznávali jako Písmo, neboť, jak jsme si již řekli, považovali za Písmo pouze pět knih Mojžíšových. Následující verše jsou Ježíšovým výkladem starozákonního textu z Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 3):
A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Pána ‚Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým‘. On přece není Bohem mrtvých, ale živých,neboť všichni žijí pro něho.”
V době, kdy se událo Mojžíšovo setkání s Bohem v hořícím keři, byli praotcové izraelského národa, Abraham, Izák a Jakub, již několik staletí mrtví. Bůh je přesto označován za jejich Boha, nemohou tedy být mrtví, neboť živý Bůh není Bohem mrtvých, ale živých. Jestliže tedy žijí, nemůže nikdo popírat vzkříšení a věčný život. Podobným způsobem jako Ježíš argumentuje o několik desetiletí později apoštol Pavel, když někteří křesťané v Korintě zpochybňovali víru ve vzkříšení. Neukazuje však na starozákonní postavy Abrahama, Izáka a Jakuba, ale na samotného Krista. V prvním listu Korinťanům píše:
Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení, nevstal ani Kristus? (1 K 15,12n).
A k tomu Pavel dodává na základě vlastní zkušenosti, na základě svého vlastního setkání se zmrtvýchvstalým Kristem před Damaškem:
Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli (1 K 15,20).
Tam, kde Ježíš mohl svým posluchačům dát před svou smrtí a zmrtvýchvstáním jen náznak, podává Pavel na základě těchto událostí důkaz. Popírat věčný život po Kristově zmrtvýchvstání již nelze, ledaže popřeme i Kristovo vzkříšení.
V nedělním evangeliu však nejde jen o vzkříšení a věčný život. V závěru nedělního úryvku Ježíš naznačuje, co je podstatou věčného života:
On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.
Co bylo řečeno, je určeno nejen saduceům, ale všem, kdo popírají vzkříšení. Těm, kteří se natolik upnuli k svému majetku a postavení, že mají pocit: to nám vystačí – a vzkříšení popírají. Co Ježíš říká v závěru, je určeno nám všem: Podstatou života je žít pro Boha. Abraham, Izák a Jakub jsou živí, neboť všichni žijí pro něho. I my můžeme žít pro něho – to je radostná zvěst příští neděle.