Marek Dunda

Máme-li zachytit nejvýraznější myšlenku v úryvku evangelia pro příští neděli, bude nejlépe citovat slova, která vkládá evangelista Lukáš do úst Pánu Ježíši: Přijdou dny, kdy z toho co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno. Těmito slovy Pán Ježíš přímo šokoval své posluchače, řekl jim to zrovna ve chvíli, kdy obdivovali krásu chrámu a kdy se kochali krásnými kameny a pamětními dary, kterými byl ozdoben.

Často si zakládáme na tom, jak je něco pěkné, obdivujeme krásu toho, co stvořil Bůh nebo vytvořil člověk. Přitom tato zásada platí o všem. Z toho, co zde je, nebude tu nic věčně. Přijdou dny, kdy všechno zanikne. V tomto úryvku Ježíš mluví zároveň o zkáze chrámu a konci světa. Posluchače nejvíce zajímalo, kdy se něco takového stane. Ježíš nepřímo naznačil, že není důležité vědět, kdy tyto události nastanou, ale být na ně připraven. Obdobné tendence můžeme pozorovat mezi lidmi, dokonce i mezi věřícími. Shání se po informacích o konci světa, chtěli by vědět, kdy nastane a jaký bude. A přitom mnohem důležitější, ba dokonce nejdůležitější je být připraven. Kdo je připraven, není zaskočen.

Bylo by nám málo platné, kdybychom přesně znali okolnosti a čas posledních událostí, a přitom nepodřídili tomuto poznání své životní postoje. Na tomto místě je třeba ještě připomenout, že i ten, kdo se nedožije samotného konce světa, jistě se dočká svého pozemského konce, který bude zároveň znamenat setkání s Bohem. Na tento svůj pozemský konec bychom měli být stále více připraveni.

Když pročítáme Ježíšovy předpovědi o tom, že se blíží konec, jak jsou uvedeny v 21. kapitole Lukášova evangelia, musíme konstatovat, že se už všechny naplnily. Přicházejí nepraví proroci a falešní mesiášové, objevují se ti, kteří údajně najisto vědí, kdy bude konec světa. Slyšíme o válkách a vzpourách, o tom, jak povstává národ proti národu. Na různých místech je hlad a rozmanité nemoci, které bychom mohli označit jako novodobý mor. A mohli bychom pokračovat dál. Co Pán Ježíš uváděl jako známku blížícího se konce, je však možné vypozorovat téměř ve všech obdobích dějin církve. Někomu se může zdát, že v naší době je těch naplněných známek více než jindy, snad to může být i tím, že díky sdělovacím prostředkům jsou lidé na celé zeměkouli více propojeni a vědí o všem, co se kde děje. Může to však být způsobeno i tím, že se ten den blíží. Zde můžeme mít absolutní jistotu – onen den se blíží neustále, každou hodinou.

Tyto naplněné známky konce světa nás mají silně motivovat, abychom dobře využili čas, který nám zbývá. Když Ježíš mluví o tom, že věřící budou předváděni před vladaře a krále pro jeho jméno, naznačuje, že není třeba pohlížet na tuto skutečnost se strachem, ale jako na příležitost vydat svědectví. Je to skutečnost, ke které Ježíš chce postupně vychovat všechny své věrné. Nemají se bát toho, co přichází, ale všeho mají využít jako příležitosti osvědčit věrnost Bohu, vydat svou věrností svědectví o vztahu k Bohu, a tak přispět k rozmnožení jeho slávy.

V českých dějinách nám může být příkladem sv. Jan Nepomucký, který se dostal před králem Václavem IV. do nezáviděníhodné situace. Král jej nutil porušit věrnost povinnostem generálního vikáře a dokonce snad i vyzradit zpovědní tajemství. Měl v podstatě dvě možnosti. Nastalou situaci mohl vidět jako výjimečnou komplikaci, v které už není možné zachovat věrnost dřívějším slibům. V tomto případě mohl být vzteklý, mohl hledat falešné úniky podlézavostí vůči králi nebo zradit své poslání. Všechno by to skončilo jeho osobní tragédií. Nejspíš by si zachránil pozemský život, ale takové jednání by mělo zřejmě špatné následky pro jeho věčnost. Víme však, že sv. Jan Nepomucký vzal právě tuto mimořádně nepříjemnou komplikaci jako rozhodující zkoušku své věrnosti. Právě tím, že ztratil život pozemský, zvítězil a získal život věčný. Stal se mimořádným příkladem, jak využít toho, co se staví proti nám. Těžké zkoušky rozhodují obvykle o našem konečném vítězství nebo prohře. Právě v nich se projeví, jak jsme připraveni na své poslední věci.

Ježíšův pohled je pro nás mimořádně důležitý. Můžeme jej dokonce zobecnit. Ježíš totiž dává svým posluchačům pochopit, že to, co se jim může na první pohled či z lidského hlediska zdát těžké nebo dokonce hrozné, může být správně hodnoceno, když si uvědomíme, že vlastně jde o “Boží” příležitost, která se tím pro nás otvírá. Nepříjemné pojmeme jako příležitost dát nově Bohu najevo, že mu i za těchto okolností věříme a že jej milujeme. Pak nejenže nalezneme smysluplnější pohled na to, co je nám nepříjemné, ale dokonce se nám trpělivé snášení těžkého může stát zdrojem mimořádných zásluh před Pánem. Náš opakovaný problém je v tom, že za těžkostmi nechceme vidět příležitost nabízenou Bohem, a proto ani tuto šanci nevyužijeme. Pak se to, co pro nás mohlo být zdrojem mimořádného zisku, stává kamenem úrazu a někdy i důvodem vzdálení od Boha. Už několikrát jsem se setkal s lidmi, kteří vyprávějí, že chodili do kostela, modlili se, ale poté, co tragicky ztratili někoho z nejbližších, na Pána Boha zanevřeli. Byl jejich postup správný? Tušíme-li, že nikoli, tážeme se dál: Jak tomu tedy mohlo či mělo být? Bůh dal těmto lidem ve své lásce mimořádnou šanci proměnit ztrátu blízkého v zisk tím, že i za této mimořádně těžké situace budou lidmi, kteří Bohu důvěřují přesto, že je to mimořádně těžké a bolestné. Vždyť Bůh nás nikdy nezkouší víc než sneseme. Navíc nás nikdy neopustí, pokud ho neopustíme my sami. Určitě někdo z posluchačů namítne, že teoreticky je sice vše jasné. Ale říkat něco takového tomu, kdo ztratil syna, manželku či otce? Říkat to někomu, kdo celý svět vnímá skrze tuto bolest, kterou vidí jako bezpráví a křivdu rovněž ze strany Boží? Ze zkušenosti ovšem vím, že v tak těžké chvíli hodně pomůže, když je nablízku někdo, kdo povzbudí člověka, který takovou bolest v sobě nese, aby si vyprosil sílu hledět na tragickou ztrátu takříkajíc z jiného úhlu – pohledem Božím. Nemusí se to podařit hned, ale i zde platí Ježíšova slova: Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám (Mt 7,7). Nabízí se úkol do příštích dnů: učit se hledat za vším, co prožíváme příležitost, šanci…

Strach, který v souvislosti s koncem světa či ze smrti přepadá člověka, je z tohoto pohledu možné vnímat jako nepochopení Božího záměru s námi. Máme totiž vždy tendenci zabydlet se zde na zemi, myslet si, že už nic lepšího pro nás nemůže být. Ale Pán Ježíš nás chce osvobodit od těchto falešných pohledů k ochotnému přijetí skutečnosti a k odevzdání se do rukou Božích. Úryvek evangelia tvrdí, že v kritických chvílích není třeba propadat starostem o to, jak se hájit. Ježíš slibuje, že nám dá výmluvnost a moudrost, které nedovedou odporovat žádní naši protivníci. Kdybychom si toho byli plněji vědomi, pak bychom se nemuseli zneklidňovat těmi, kdo se nám vysmívají, těmi pro které jsme díky své víře důvodem k osočování a nesprávnému posuzování.

Další Ježíšova myšlenka, u které je dobré se zastavit, mluví o tom, že ti, kdo nepřijmou Kristovo učení, budou někdy tak fanatičtí, že zapomenou na lásku k bližním a budou je nenávidět pro jejich víru v Ježíše. Vzpomeňme, kolikrát se v dějinách církve tato Ježíšova předpověď naplnila. Máme mučedníky či mučednice, kteří prolili krev jen proto, že jejich nejbližší nesnesli skutečnost, že uvěřili v Krista. A nemusíme chodit daleko. V našich českých dějinách byli takovými lidmi sv. Václav a sv. Ludmila. Pán Ježíš povzbuzuje k věrnosti, která je ve skutečnosti ziskem, i když může být těžká.

Sedmnáctý verš 21. kapitoly může snad odstrašovat. Ježíš říká: Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Nepochopení a nenávist druhých nejsou však nikdy důvodem, abychom pokazili to nejcennější, co máme: vztah s Pánem Ježíšem. Když Ježíš říká: Ani vlas z hlavy se vám neztratí, nemůžeme to chápat jako záruku, že nám nikdo neublíží, ale jako příslib, že Bůh o nás v každé chvíli ví. Bez jeho vůle či dopuštění se nestane vůbec nic. Před Bohem nebude nic zapomenuto. To, co pro něj obětujeme, bude nám jednou připočteno k dobru.

Úryvek, který uslyšíme v neděli při eucharistické bohoslužbě, končí slovy: Trpělivostí zachráníte svou duši. Nechejme se těmito slovy povzbudit. Vždyť to, k čemu nás Ježíš vede, je pro nás nedůležitější a nejužitečnější.