Petr Mareček

Na začátku svého evangelia se Lukáš zmiňuje o původu Ježíše a Jana Křtitele. Již v souvislosti s jejich početím a narozením se ukázalo, jaký mají úkol, jaký je jejich význam, jak zprostředkují milosrdné Boží jednání a jakou radost působí jejich přítomnost, i když jsou ještě děti. Musí nejprve vyrůst, aby tak byli schopni uskutečnit svůj úkol. Nejdelší čas života je pro oba přípravou. Oba mají pouze krátký čas pro své působení. Činnost obou je ukončena násilnou smrtí. Vyprávěním o původu těchto postav v prvních dvou kapitolách evangelia vzbudil Lukáš zájem o ně. Čtenáři tak vyvstávají otázky: Jak vypadá působení toho, který má připravit cestu Pánu? A jak vypadá působení toho, který přichází jako Spasitel, Kristus, Pán a Boží Syn?

Dříve, než Lukáš představí jejich působení, uvádí historický rámec jejich činnosti, vyjmenovává řadu světových vládců. Hluboce totiž zasahují do osudu Jana Křtitele a Ježíše. Zmínkou o těchto vládcích se však rovněž ostře zdůrazňuje, že Boží spásonosné působení, na které připravovaly první dvě kapitoly Lukášova evangelia a které je obsahem celého evangelijního vyprávění, se neodehrává v nějaké pohádkové nebo bájné neurčitosti, nýbrž v přesně stanoveném časovém a prostorovém rámci. Údaje platí předně pro vystoupení Jana Křtitele, který však připravuje Ježíšův příchod. Tyto údaje však rovněž platí pro Ježíšovo působení, které navazuje na činnost Jana Křtitele.

Na prvním místě je zmíněn císař Tiberius. On je vlastně vládcem celého světa kolem Středozemního moře. Všichni ostatní vladaři jsou na něm závislí. Jako nástupce císaře Augusta, za kterého se Ježíš narodil (Lk 2,1), vládl v letech 14 – 37 po Kristu. Jeho patnáctý rok vlády je rok 28 nebo 29 po Kristu; podle jiného výpočtu se jedná o rok 27 nebo 28. V té době vystoupil Jan Křtitel. Čtyři následující jména jsou spojena s vladaři, mezi které bylo rozděleno území krále Heroda Velikého, jenž vládl v letech 37 – 4 před Kristem (srov. Lk 1,5; Mt 2,1). Římský místodržitel Pontius Pilát, který spravoval Judsko v letech 26 – 36 po Kristu, odsoudí Ježíše k smrti na kříži (Lk 23,24). Pontius Pilát je také zmíněn ve vyznání víry jako ten, v jehož době zemřel Ježíš. Herodes Antipas, který vládl v létech 4 před Kristem – 39 po Kristu, nechal uvěznit Jana Křtitele a pak ho dal i popravit (Lk 3,20; 9,9). Jako tetrarcha v Galileji byl rovněž Ježíšovým vladařem (srov. Lk 13,31), proto mu byl Ježíš předveden po svém zatčení (Lk 23,6-12). Působení Ježíše a Jana Křtitele vede ke konfliktu s těmito vladaři. Jan Křtitel se dostal do bezprostředního konfliktu s Herodem. Ježíš byl prostřednictvím židovských autorit předán Pilátovu soudu. Působení Jana Křtitele a Ježíše je ukončeno násilnou smrtí, nařízenou světskou mocí. Vladaři Filip a Lyzanias nemají žádný bezprostřední význam. Zmínka o nich má pouze rozšířit dějinný rámec vyprávění. Jmény Annáše a Kaifáše jsou uvedeny nejvyšší židovské autority. Annáš byl veleknězem v letech 6 – 15, zatímco Kaifáš v letech 18 – 37 po Kristu. Ježíšovo působení se pro ně stalo pohoršením a dovedlo je až k tomu, že se stali hybnou silou při Ježíšově odsouzení na smrt.

Úvodním historickým rámcem sleduje evangelista Lukáš rozličné záměry: Na jedné straně popisuje Palestinu, která je rozdělena mezi různé vladaře a která bude propojena misijním působením Jana Křtitele, předchůdce Páně. Na druhé straně líčí tento historický úvod univerzální politický obraz a dává tak najevo, že misijní činnost proroka Jana má význam pro celý svět.

Ve světle známých dějin a v konfliktu se známými vladaři se odehrálo působení Jana Křtitele i Ježíšova veřejná činnost. Když psal evangelista Lukáš své dílo, nebyly příslušné události vzdálenou historií. Jan Křtitel a Ježíš nejsou bájnými postavami, ale jsou pevně zakotveni v dějinách. Zůstává stále útěchou, že Bůh vstoupil v osobě svého Syna do našich dějin a do běžných podmínek lidského života – že se stal současníkem lidského pokolení. Zůstává stále útěchou, že ho smíme zakoušet na naší straně a že nejsme vydáni napospas ničivým dějinným mocnostem. V něm, v Ježíši, který má toto určité jméno, který žil v určité zemi, v určitém čase a za určitých okolností, jehož působení bylo ohraničeno na určitý prostor a čas, který za určitých vladařů byl vydán na smrt, – v něm a v nikom jiném a nikde jinde se nestal Bůh Stvořitel a Pán světa přítomným ve své spásonosné činnosti pro všechny lidi a pro všechny časy.

Marek, Matouš a Lukáš se ve značné míře shodují v popisu misijní činnosti Jana Křtitele. O významné osobnosti židovského náboženského prostředí se ve svých spisech zmiňuje i Josef Flavius, i když svědectví tohoto židovského historika se v jednotlivostech liší od líčení evangelijní tradice. Tato skutečnost však neznamená, že by se mělo svědectví evangelistů pokládat za nepřesné. Jejich vzájemná odlišnost je způsobena rozdílností jejich zorného úhlu. Josef Flavius představuje Jana Křtitele z pohledu politického, zatímco evangelijní tradice v něm vidí ohlašovatele a předchůdce Mesiáše. Pro evangelijní tradici představuje Jan Křtitel spojující článek mezi Starým a Novým zákonem. Jeho úlohou není uzavřít předchozí období spásy, které je charakterizováno smlouvou na Sinaji, ale propojit uplynulou historii s příchodem Ježíše Krista na svět. Jan Křtitel nezapře charakteristiky starozákonní biblické tradice, avšak zároveň náleží k novému řádu spásy. Při ohlášení jeho narození (Lk 1,19) i pro jeho kazatelskou činnost (Lk 3,18) se užívá slovesa „evangelizovat“ – tedy – „hlásat radostnou zvěst“. Toto sloveso označuje v Novém zákoně poselství, zahájené Ježíšem Kristem.

Líčení Janova působení začíná jako povolání starozákonního proroka: „Stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti“ (srov. Jer 1,1). Jan Křtitel je určen pro tento úkol od počátku své existence a je vybaven Božím Duchem (Lk 1,15-17). Nyní je povolán, aby uskutečnil své pověření. Pro jeho dílo je podstatné, že nepřichází ve svém jménu – je pověřen samotným Bohem. Když se Ježíše dotazovali na jeho moc, přenáší tuto otázku na osobu Jana Křtitele: „odkud měl Jan pověření křtít: z nebe či od lidí?“ (Lk 20,4). Stojí za jeho křtem Bůh nebo jde o pouhé lidské dílo? Na této skutečnosti závisí závaznost a hodnota všeho, co Jan činí. Jan Křtitel uvádí jako Boží posel ve známost Boží úmysly a Boží vůli. Skrze něho se každý člověk nachází pod vlivem Boží milosti a zároveň se setkává s Božím požadavkem. Slovo Jana Křtitele spojuje s Bohem a je závazné. Člověku, který vystupuje ve svém jménu, nepřísluší žádná konečná závaznost, neboť může přinést pouze lidské věci a může být posuzován pouze podle lidských měřítek. Jan Křtitel přichází z Božího pověření. Z této skutečnosti plyne celý jeho význam. Lid ho též pokládá za proroka (Lk 20,6) a Ježíš tvrdí, že byl větší než prorok, protože připravil cestu Pánu (Lk 7,26n).

Hlavní aktivitou Jana Křtitele je udělování křtu, i když se Lukáš ve svém evangeliu snaží více zdůraznit jeho kazatelské působení. Křest sloužil v židovském prostředí k odstranění nečistoty (Lk 11,28). Sloveso křtít se stalo mezi Židy technickým výrazem k označení očistných koupelí (Jud 12,7). Nečistoty se v biblicko-židovském světě rozdělují na fyzické a morální. Fyzické nečistoty vyžadují očistnou koupel, zatímco morální nečistoty pokání a přinesení oběti. Obyvatelé Kumránu vykonávali například dvakrát denně očistnou koupel před jídlem (srov. 1QS II,25-III,9). Tato očistná koupel nebyla ještě v Palestině v prvním století po Kristu znamením radikální změny života. Janův křest není magickým obřadem, který automaticky zajišťuje odpuštění hříchů, ale musí mu předcházet obrácení, čili uznání vlastních vin a rozhodnutí změnit život.

Jan Křtitel má za úkol hlásat křest obrácení na odpuštění hříchů. Kazatelé vyzývající k pokání nebývají oblíbení. Člověk raději slyší, když je potvrzeno jeho chování a jeho stanoviska. Člověk vůbec nerad slyší, když je mu sděleno, že něco udělal špatně a že by se měl změnit. Kazatelé vyzývající k pokání mají nebezpečný život. Riskují neoblíbenost, odmítnutí nebo dokonce i něco horšího (srov. Lk 3,19n). Jan Křtitel má za úkol požadovat obrácení, návrat k Bohu, respekt před Bohem a před jeho vůlí. Lid totiž žije v hříchu, v protestu proti Bohu a neposlušnosti vůči němu. Tento lid potřebuje odpuštění hříchů. Avšak smíření s Bohem může obdržet pouze tehdy, když se obrátí a změní smýšlení. Kdo přijme Janův křest, přiznává, že potřebuje odpuštění a že je rozhodnut k obrácení. Jen tak bude připraven na Pánův příchod a může zakusit jeho spásu.

Právě jako kazatel vyzývající k pokání je Jan Křtitel současně posel radostné zvěsti. Zatímco vyzývá, aby se lidé připravili na Pánův příchod, hlásá zároveň, že se tento příchod bezprostředně blíží. Obrácení neznamená sebetrýznění, je obrácením mysli, znamená náklonnost vůči Bohu, znamená připravenost pro přijetí Boha. Jan Křtitel připravuje, neboť přípravy je nezbytně zapotřebí. Jedná se však o přípravu na Pána, který přichází jako Zachránce, který přináší spásu.