Josef Kaše
O první neděli postní uslyšíme z Lukášova evangelia úryvek o Ježíšově pokušení. Vyprávění o trojím Ježíšově pokoušení se nachází také v Matoušově evangeliu (Mt 4, 1-11) a pochází nejspíš ze společného pramene. Vzhledem k Lukášovi změnil Matouš pořadí pokušení.
V počátku vyprávění se Ježíš vrací po svém křtu od Jordánu plný Ducha svatého. Lukáš navazuje na zjevení Ducha svatého při křtu v Jordánu (Lk 3, 21): Mesiáš Ježíš přijal od Boha pomazání Duchem (srov. Lk 4, 18), takže může zvítězit nad ďáblovou mocí. Nyní ho Duch vodí po poušti. Poušť je známá jako místo prázdnoty, bezmoci a vydanosti, protivenství a pokušení, ohrožení mnoha nebezpečími. Poušť je však také místo klidu, ticha, sebenalezení, zamyšlení a zrání. Poušť může být místem poznání Boha, Boží blízkosti, bezprostředního setkání s Bohem.
Počet „čtyřicet“ vystihuje posvátný čas určený Bohem; čas, jímž disponuje Bůh ve svém plánu spásy. Například 40 let trvalo putování Izraele pouští. Zatímco izraelští předkové zatvrdili v Meribě a Masse svá srdce a „pokoušeli“ Hospodina (srov. Ž 78), zůstává Mesiáš vůči těmto pokušením odolný a poslušný vůči Bohu, jak ukazuje jeho utrpení (Lk 22,3.53). Ďábel – v překladu odpůrce – a satan – v překladu pomlouvač – jsou pojmy židovské víry pro mocnosti a síly, které vystupují jako zosobnění Hospodinova protivníka. Ježíš se na poušti podrobil náboženskému postu. „Když se dny skončily, vyhladověl.“ Přirozený hlad, normální lidské potřeby člověka Ježíše jsou pro ďábla podnětem, aby jej sváděl k zázrakům, odporujícím Bohu. I ďábel vychází z vyznání, zachyceného ve 3. kapitole Lukášova evangelia (Lk 3, 22): Ježíš je Boží Syn. Jako Syn Boží má přece Ježíš moc, aby si pomohl sám, proč by teď neměl učinit z kamenů chleby, aby ukojil svůj hlad? Ovšem nemůže-li si Ježíš pomoci sám, pak mají pravdu ti, kdo se mu posmívají pod křížem (Lk 23,35-39). Toto vyprávění má čelit nebezpečí chápat mylně Ježíše jako božského divotvůrce, jako mága působícího ve svém vlastním zájmu. Ježíš odpovídá citátem z Páté knihy Mojžíšovy (Dt 8,3) „Nejen z chleba žije člověk“. Odvolává se na chléb darovaný na poušti během čtyřicetiletého putování Izraele, aby odkázal na Boží slovo jako na vlastní pokrm, v němž člověk nachází zdroj a smysl života.
Odmítnutý ďábel zaútočí podruhé a vede Ježíše „vzhůru“, podle Matouše na „vysokou horu“ (srov. Mt 4,8), která je v Bibli místem setkání s Bohem, zjevení a modlitby – zde se však stává místem protibožského pokušení. Lukáš vynechává údaj o „hoře“ snad proto, že podle něho neexistuje hora, z níž by bylo možné přehlédnout celou zemi. Představuje si snad Lukáš, že ďábel vedl Ježíše do nebeských výšin, aby uviděl „v jediném okamžiku“ celý svět? Ďábel slibuje Ježíšovi všechna království světa s podmínkou, že se mu bude klanět. Ďábel tvrdí, že jako „bůh tohoto světa“ (viz 2 Kor 4,4) je plně jejich vlastníkem a svou moc propůjčuje vládcům. Ježíšovo pokušení spočívá v tom, aby sám usiloval o všeobecné ovládnutí světa, aby se kvůli tomu zřekl Boha a klaněl satanovi. Ježíš opět odpovídá citátem z Písma (Dt 6,13), podle kterého klanění náleží pouze Bohu.
Nato vede ďábel Ježíše do Jeruzaléma, na vrchol chrámu a vyzývá jej, aby se vrhl do hlubin, přičemž sám cituje 91. žalm (Ž 91,11), podle něhož může Ježíš jako Boží Syn plně očekávat Boží ochranu. Na to mu Ježíš odpovídá opět biblickým citátem z Páté knihy Mojžíšovy (Dt 6,16), že člověk nemá pokoušet Boha, „aby se mu dobře vedlo“. Ani Boží Syn nesmí a nechce nesmyslně provokovat Boží všemohoucnost a zaslíbení Boží ochrany – a pokoušet tak samotného Boha. Ďáblova žádost o podívanou, spočívající ve velkém zázraku před veřejností, je odmítnuta odkazem na Ježíšovu poslušnost vůči Bohu, která Boha nepokouší. Protože ďábel skončil svou sérii tří pokusů, musí od Ježíše odejít, ale jen do „dané chvíle“, totiž do smrtelného útoku ďábelských mocností na Ježíše při utrpení (Lk 22,3). Ježíš není propuštěn do budoucnosti, v níž není ďábel, ale je uchráněn pro konečné pokušení na kříži, v němž obstojí ve věrnosti vůči Otci a vytrvalosti až po vzkříšení.
Charakteristika pokušení, svádění, se kterým se člověk setkává, je tímto evangeliem podána tak výstižně, že není třeba k tomu mnoho dodávat, jen snad zopakovat, že ďábel je otcem lži, jak říká Písmo a jak to každodenní zkušenost potvrzuje.
Podívejme se spíš na samotný fakt, že Ježíš byl pokoušen a že šlo o bylo skutečné pokušení, že tedy bylo třeba vítězně bojovat se zlem. Neporozumíme tomu, jestliže nevezmeme plně v úvahu Ježíšovo lidství. Bůh nemůže být pokoušen, člověk ano. A Ježíš se nám stal zcela podobným, vyjma hříchu, nikoli vyjma pokušení! Je však novým člověkem, který není spjat s hříchem jako starý člověk a jeho potomci. Proto může svůj zápas se zlem – setkání s pokušením – vybojovat zcela úspěšně. Odmítá jakoukoli pomoc zla a jakoukoli cestu k naplnění cílů podle návodu a smýšlení zla. Ukazuje nám tak neokázale ale věrně, co znamená tento nový počátek a nové lidství, které ve své osobě přináší: zcela novou možnost být odolný vůči zlu, nepatřit mu, nepřijímat v žádné míře jeho nabídky. Znamená to tedy, že se otvírá možnost žít tak, jak se to samotnému člověku nepodaří; nepřijmout od zla zhola nic.
Vypadá to velice samozřejmě, ale tak samozřejmé to není. Je třeba v životě hledat a rozeznávat, kdy a kde člověk dělá větší či menší smlouvy se zlem ve smyslu „taková je doba“ nebo „jinak to nejde“. Ježíš nebyl nadčlověk, který je nad zlo povznesen, ale byl nám podobný ve všem, kromě hříchu – mohl tedy jako člověk hříchu podlehnout! Jakkoli je nám tato myšlenka proti mysli, musíme ji připustit, máme-li vidět lidské cíle a pokušení zcela reálně. Ježíšova odolnost vůči pokušení spočívala po stránce lidské zřejmě na dvou pilířích: na nezasaženosti zlem – dědičným hříchem – Ježíš je nový člověk; a na jeho „sebezřeknutí“, které znamenalo nejen vzdát se božské důstojnosti (Flp 2,5-11), ale také úplné podřízení se Otci, naprosté nehledání ničeho vlastního, radikální oddanost Otci a očekávání všeho jen od něho. Tato cesta je samozřejmě pro nás otevřená, vždyť jsme přijati za syny. Proto je pro nás otevřená i cesta plného odmítnutí zla, cesta odolání pokušení. Zatímco ďábel sváděl Ježíše, aby „vsadil“ na něho, „vsadil“ Ježíš zcela na Otce. To platí i pro nás, pokud jsme věřící. Bůh je Stvořitel a Otec, který se o nás stará; pokušitel je podvodník a člověk je třetím, o něhož jde. Člověk může být obětí pokušení, ale může také být vítězem nad pokušením. Na mnoha věcech záleží, jak vše dopadne. Jednou z nich je sebevědomí člověka, tedy vědomí vlastní hodnoty. Bible ukazuje ve vyprávění o prvních lidech člověka v situaci, kdy si o sobě myslí příliš málo; kdy si necení toho, že žije v Boží blízkosti, a tak má dojem, že nabídka pokušitele – „budete jako Bůh“ – je šancí ke zlepšení jeho vlastní situace. Konec je trpký. Naproti tomu má Ježíš plné sebevědomí Božího Syna. Ví, že pokušitel mu nemá co nabídnout; ví, že pokušitel v žádném ohledu nevlastní víc, než co má Ježíš sám. Ví, že Otec mu dal všechno do rukou, protože Bohu všechno patří. Když mu tedy ďábel nabízí „všechna království světa“ , nabízí mu to, co stejně sám nevlastní. Ďábel lže, ale to na Ježíše neplatí, protože on zná plnou pravdu o sobě i o světě.
A co my? Máme v boji se zlem šanci obstát? Jistěže máme. Ale přinejmenším za dvou podmínek. Za prvé: Když budeme hledat moudrost u Boha. Řečeno slovy Písma: „Žít z každého slova, které vychází z Božích úst“ – tedy nežít z kdejakých mínění a řečí. Druhá nutná podmínka spočívá v jasném vědomí, že jsme skrze křest už teď „Bohem přijati za vlastní“. Že jsme královské děti. Je to i nejvlastnější náplň postní doby pro nás, křesťany: obnova důstojnosti křesťana, pokřtěného člověka, Božího dítěte – tedy obnova našeho křtu, obnova Božího dětství. Tím vším se stáváme nejen schopnějšími odolat pokušení, ale také schopnějšími přinášet ovoce života, které Božím dětem přísluší.
Věříme v trojjediného Boha; v ďábla nevěříme, ale jeho působení nezlehčujeme.
Ďábel není v Novém zákoně blíže vykreslen ani definován, nejsme schopni si ho představit. I my však víme něco o mocnostech (srov. Ef 6,12), temných silách, které dokážou ovládnout národy, a o osudových závislostech, do nichž se dostávají jednotlivci či různá společenství. Můžeme zajisté vědeckými metodami analyzovat příčiny, které k takovému stavu vedou. Stejně vážně však musíme brát v úvahu to, o čem různými příběhy a obrazy mluví Bible (např. Mt 8,24-29; Lk 10,17-19; Lk 22,31n; Zj 12,3n), když potvrzuje, že jednotlivý člověk i lidské společenství může – navzdory racionální úvaze – upadnout pod vládu zla. Nemůžeme si zde nepřipomenout děsivý duchovní a mravní nihilismus, s jehož krajními projevy se národy setkaly v dosud nevídané míře v podobě fašismu, komunismu, rasové nesnášenlivosti, vykořisťovatelského kolonialismu a terorismu; také v individuálním rozměru se hrozivě projevila posedlost mocí, alkoholem, sexem, drogami a podobně. Podmanění ďáblem může ovšem nabývat stále nových podob, patří to k jeho podstatě. Takřka všechny novozákonní spisy rozpoznávají za tím, co nazývají ďáblem, nadosobní moc zla, kterou nejsou s to kontrolovat – navzdory veškeré kulturní vyspělosti – jednotlivci ani národy. Nikde však novozákonní texty nepřipouštějí, že by proto byl člověk vyvázán z odpovědnosti za zlo, kterému propadl a do jehož služeb se dal zapřáhnout.
Když text o pokušení Páně mluví o tom, jak Duch svatý vodí Ježíše pouští a vystavuje jej pokušení, čelí tím mylné představě, že každé pokušení je samo o sobě zlé. Může být Boží vůlí, že se máme v pokušení a ve zkouškách střetnout se „Zlým“ (Mt 13,19). Právě zde se má prokázat, zda svobodu, kterou nám Kristus daroval (J 8,36), uhájíme a osvědčíme poslušností vůči jeho vůli. V tomto smyslu je i satan-ďábel podroben Bohu a musí nakonec sloužit jen jeho dobrým cílům. Ani tam, kde jsme se ocitli „na poušti“, nejsme Bohem opuštěni.
