Jindřich Fencl

Pro sedmou neděli v mezidobí je vybrán úryvek z šesté kapitoly Lukášova evangelia, verše dvacet sedm až třicet osm.

Podívejme se nejprve na začlenění tohoto úryvku do kontextu Lukášova evangelia, pak si úryvek projdeme po jednotlivých verších a nakonec se pokusíme společně zamyslet nad tím, co chce říci nám a co si z něj můžeme vzít do našeho života.

Tento úryvek je pokračováním Ježíšovy „řeči na rovině“, nazývané tak podle místního údaje z evangelia. První část této řeči – blahoslavenství a běda – jsme četli při slavení eucharistie minulou neděli, dnes se tedy zabýváme druhou částí – o lásce k nepřátelům. Následující verše o posuzování druhých a o stromu a ovoci uslyšíme přespříští neděli. Ježíšova řeč je pak zakončena podobenstvím o dvou stavitelích. Celá Ježíšova řeč na rovině zahrnuje verše dvacet až čtyřicet devět ze šesté kapitoly Lukášova evangelia.

Významově podobné texty vůči dnešnímu úryvku nalezneme v Matoušově evangeliu – v takzvaném kázání na hoře (v kapitolách pět až sedm).

Podívejme se teď podrobněji na jednotlivé verše:

Po blahoslavenství a běda v předchozích verších následuje hlavní část řeči a na jejím počátku stojí přikázání lásky. Důvod lásky k nepřátelům a zřeknutí se odplaty není v lidské logice, ale v následování Boha a jeho milosrdenství vůči světu. Se svými požadavky lásky k nepřátelům a dobroty vůči těm, kdo nenávidí, se Ježíš neobrací na celou lidskou společnost, ale jen na „ty, kteří ho poslouchají“ (v. 27) – na své učedníky; na ty, kteří se jej učí následovat.

Učedníci mají žehnat těm, „kdo je proklínají“, a modlit se za ty, „kdo jim ubližují“ (v. 28); tímto přikázáním je zpochybněn „zákon odplaty“, vyjádřený v paralelním textu Matoušova evangelia slovy „oko za oko, zub za zub“ (Mt 5,38). Ve Starém zákoně najdeme toto pravidlo například v Druhé knize Mojžíšově (Ex 21,24).

Za nejvyšší princip jednání Ježíš vyhlašuje milosrdnou lásku. To je ilustrováno několika konkrétními příklady: nastavit tvář, nechat i košili, dát každému, kdo prosí, nepožadovat zpět to, co bylo vzato (vv. 29 – 30). Všem, kteří naslouchají, Ježíš odůvodňuje tento princip takzvaným „zlatým pravidlem“ (v. 31): „Co chcete, aby lidé dělali vám, to i vy dělejte jim.“ Minimální mírou naší obětavosti musí být to, co sami očekáváme od druhých.

Verše třicet dva až třicet čtyři pak ukazují, že princip pouhých protislužeb a rovnováhy lásky, který platí mezi hříšníky, pro Ježíšovy učedníky nestačí. Nelze se v životě omezit pouze na dobré a příjemné lidi, případně na ty, kteří nejsou na obtíž, nelze se omezit pouze na ty vztahy, které jsou pro nás výhodné a prospěšné.

„Milujte své nepřátele; čiňte dobro, půjčujte a nic nečekejte zpět.“ Takto shrnuje postoj učedníků verš třicet pět. Políček, plášť a dar z předcházejících veršů jsou velmi živým vyjádřením těchto Ježíšových nároků. Láska musí ukazovat své plody v dobrém jednání, praktické oběti a nemůže být jen vnitřním postojem bez konkrétních skutků. Verš vidí příkladné projevy lásky, dobrého jednání a půjčování v souvislosti s láskou k nepřátelům. Ve všech těchto případech nemá Ježíšův učedník očekávat, že se mu něco vrátí; jen tak se naplní jeho naděje na Boží odměnu a bude připočten k „Synům Nejvyššího“. Tento požadavek je odůvodněn všeobjímající Boží dobrotou vůči nevděčným a zlým. Učedníci mají být milosrdní jako sám Bůh Otec. Vždyť Bůh miluje svět a lidstvo a nejedná s ním pouze podle principu odplaty, ale také podle principu odpuštění. A stejně jako Bůh, mají být i věřící dobří z milosrdenství. „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“ – to je zásadní vzor pro nesnadné požadavky lásky k nepřátelům a neodpírání zlu. Tímto napodobováním Boha se proměňujeme v jeho děti. Boží milosrdenství k člověku a vrůstání do Božího dětství je tak pro učedníky vlastním důvodem konkrétně projevované lásky k nepřátelům.

Poslední dva verše, třicátý sedmý a třicátý osmý, se týkají dalšího Ježíšova nároku: posuzování druhých. Souvisí také s pokračováním tohoto tématu ve verších třicet devět až čtyřicet dva, ty však již nejsou součástí dnešního úryvku. Učedník se má zříci odsuzujících soudů nad bratry a sestrami, má rád odpouštět vinu, aby se také on sám setkal s Božím milosrdenstvím při posledním soudu. S kritikou a odsuzováním máme být opatrní; nedomnívat se, že všechno víme lépe a nenárokovat si morální převahu. Tyto dva verše rozvíjejí zároveň myšlenku z verše třicátého prvního: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to dělejte jim.“ Zde se říká – „nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno, dávejte a bude vám dáno“ – nejen od lidí, ale také od Boha, který je schopen dát mnohem víc: míru natlačenou, natřesenou a vrchovatou. Cesta neodsuzování a odpuštění je tak představena jako cesta k rozšíření srdce, které je pak schopno přijmout Boží dary v míře vše přesahující.

Naplňování požadavků, které Ježíš sám naplňuje ve svém životě – lásky k nepřátelům, dávání a neposuzování– vede k zpřetrhání řetězců zla, které se po světě stále rozvíjejí a šíří. A od nás se vyžaduje jednání podle Božího stylu. Odměnou za toto jednání není nikdo jiný a nic jiného, než Bůh sám. Stojí za povšimnutí, že splnění těchto požadavků není sankcionováno. Nikde se neříká, že člověk bude tak a tak potrestán, když je nenaplní. Je však jasné, že nebude-li člověk takto jednat, bude jeho život mít charakteristiky života hříšníka (viz verše 32 – 34) a nikoli charakteristiky Božího dítěte, které se snaží napodobovat svého Mistra a Pána.

Zkusme se teď zamyslet nad přečteným úryvkem? Je zde něco, co si můžeme vzít do svého života? Je vůbec možné žít v dnešním světě a v této společnosti způsobem, o kterém mluví Ježíš? Dá se někam dojít s tím, že budu nastavovat druhou tvář tomu, kdo mě uhodí; že budu dávat těm, kdo mne o něco žádají, ještě mnohem víc? Mám dát každému, kdo prosí? Představte si třeba toho bezdomovce, kterého potkáváte na náměstí a který se z Vás snaží „vytáhnout“ nějaké peníze, údajně na vlak – a vy přitom víte, že je pak půjde propít do nejbližšího bufetu. A je vůbec možné a zodpovědné, když někomu něco půjčím, nepožadovat to zpět? Zbylo by mi vůbec něco? Nestal bych se já sám nakonec člověkem, který všechno rozdá, který nic nemá – tedy vlastně nemajetným bezdomovcem?

Bůh nám však na svém Synu ukazuje, že to je cesta, po které se dá jít, která skrze prohru vede k vítězství, skrze smrt k životu, skrze neúspěch k úspěchu. Vzorem na této cestě je sám Ježíš. On přijímá bez nároků, nastavuje druhou tvář, dává zdarma, odpouští. Jedná takto s hříšníky, s námi, se mnou. A my všichni jsme pozváni k následování.

Jestliže vím o tom, že mi bylo odpuštěno, jestliže jsem ve svém srdci prožil, že nejsem odsouzen, že dostávám, i když si to nezasloužím, že je mi stále znova půjčováno, i když ztrácím a nevracím – a to všechno od našeho Pána, plného milosrdné a soucitné lásky, pak mohu v objevení tohoto Božího principu jednání se mnou a s každým člověkem najít i princip svého jednání s tímto světem, s lidmi kolem mne i s mými nepřáteli.

Někdo možná řekne: To je všechno hezké. Já tohle vím a snažím se tak žít, ale má to vůbec smysl? Podívejte se kolem sebe, jak mnozí kradou, podvádí, získávají nepoctivě; jak bych mezi nimi obstál s takovýmto chováním?

Je však třeba si jasně uvědomit: Ježíš nemluví o tom, jak mají jednat druzí. Tím se zaobírat nemáme. Mluví o tom, jak máme jednat my, jak mají jednat ti, kteří patří do jeho království. Mluví o těch, kteří mají být solí země a světlem světa, nikoli o těch, kteří soudí a posuzují, či jednají jinak anebo nařizují, byť s těmi nejlepšími úmysly. Mluví o těch, kteří jsou ochotní dopadnout ve svém životě tak, jako jejich Mistr a Pán. Opravdu nelze čekat na ostatní, na to, až se zlepší, až oni sami začnou. To, co můžeme a máme, je pokoušet se krůček za krůčkem žít, k čemu nás Ježíš vybízí. Nezlepšíme a nepředěláme tím celý svět. Ale určitě tím s Jeho pomocí a požehnáním zlepšíme sebe – a tím i svět, i když jen jeho malý kousek. Celé to je však mnohem víc, než jen nadávat, zoufat si nad světem, zatratit jej a nebo se dokonce přidat na stranu zla.

Zkusme tedy v tuto chvíli prosit o rozšíření našeho srdce, o prohloubení naší lásky a milosrdenství. Dejme znovu zaznít Ježíšovým slovům v našem srdci a odpovězme na ně modlitbou i konkrétním rozhodnutím k jednání.