Kalendář akcí

<< Březen 2024 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

L 7,36-8,3

Petr Mareček

 

O 11. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme při nedělní bohoslužbě úryvek z Lukášova evangelia. Skládá se ze dvou částí. První pojednává o Ježíšově odpuštění hříšné ženě (Lk 7,36-50), druhá pak shrnujícím způsobem popisuje Ježíšův doprovod při jeho misijní činnosti (Lk 8,1-3). V obou částech vystupují do popředí ženy. Tak tomu ovšem je už v předcházejícím textu 7. kapitoly Lukášova evangelia, kde se vypráví o vzkříšení syna naimské vdovy (Lk 7,11-17).

Vdova, která se po smrti svého syna nacházela bez pomoci a ochrany, ztělesňuje typický úděl žen. Právě ona smí zakusit Ježíšovo milosrdenství. Jiným způsobem je v našem úryvku představena prostitutka, která byla ve městě známou hříšnicí. Je příkladem ženy, která je zneužívána a která se nechá zneužívat. Jedná se o ženu, která bývá použita a odhozena, které je odepřena jakákoli úcta a vážnost. Nyní smí zakusit v daru odpuštění Ježíšovu náklonnost.

Tato žena přichází za Ježíšem při hostině, to znamená. zcela veřejně. Od začátku je označena jako hříšnice, tedy jako člověk, který se svým jednáním provinil před Bohem. Tato skutečnost není nikde zpochybněna, popřena nebo zastřena. Dále se o ní říká, že jsou jí odpuštěny mnohé hříchy (Lk 7,47). Přehnaným způsobem vyjadřuje Ježíšovi svou úctu a lásku: „slzami mu smáčela nohy, vlastními vlasy je utírala, líbala je a mazala drahocenným olejem“ (Lk 7,38). Ježíš však není tímto jejím počínáním uveden do rozpaků. Neodstrkuje ji, ani ji neodhání. Před všemi hosty jí nebrání v jejím jednání – přijímá její projev úcty a lásky. Ježíšovo chování je podobně neobvyklé, jako chování této ženy. Ježíšův hostitel si tuto skutečnost vysvětluje pouze tak, že Ježíš neví, s kým se v této ženě setkává. Z toho pak vyvozuje, že Ježíš nemůže být prorok. Podle hostitelova mínění by musel prorok jasně poznat, kdo je tato žena. Kdyby mu tato skutečnost byla známá, pak by ji musel odehnat.

Ježíš však dává farizeovi okamžitě najevo, že zná jeho myšlenky, že je přece jen prorok. Pomocí podobenství o věřiteli a dvou dlužnících (Lk 7,41n) mu chce Ježíš objasnit své chování. Není jen prorok – skrze něho mohou lidé zakusit odpouštějící Boží lásku. V něm je přítomen milosrdný a láskyplný Bůh. Farizej a mnoho lidí s ním vidí pouze hříšníka a jeho vinu. Zastávají názor, že je třeba mít odstup od každého, kdo se zapletl do nějakého provinění. Ježíš však nepopírá v žádném případě vinu, avšak rozbíjí kruh, který je vytvořen kolem hříšníka a jeho viny a který ho tak odlučuje od Boha i od lidí. Ježíš obrací pohled na věřitele a jeho vztah k dlužníkům. Od velikosti viny se odvozuje velikost odpuštění – také velikost lásky a vděčnosti. Rozhodující skutečností, na kterou Ježíš odkazuje, je věřitelovo prominutí dluhu. Láska toho, komu bylo odpuštěno málo, je obvykle malá. Avšak láska toho, kdo měl velkou vinu, po přijatém odpuštění narůstá. Ježíš zvěstuje Boha, který odpouští velké viny. Jestliže ale Bůh odpouští vinu, jak chceme my lidé neúprosně a trvale spojit hříšníka s jeho vinou? Tímto způsobem jednáme proti Božímu jednání. Ježíšovo jednání si hříšnicí je naproti tomu v souladu s Božím jednáním. Ježíšovo chování se tak stává zároveň mocným znamením Boží dobroty. Bůh neodstrkuje hříšníka do osamění s proviněním, nýbrž uděluje odpuštění, daruje společenství, umožňuje radostnou a vděčnou lásku za odpuštěnou vinu.

O ženě říká Ježíš: „Jsou jí odpuštěny mnohé hříchy, protože projevila velikou lásku“. A dodává k tomu: „Tvá víra tě zachránila“. Tato žena projevila vůči Ježíšovi veškerou svou důvěru. Neuzavřela se do svého zoufalství. Neřekla si v duchu: „Odmítne mě, jako všichni ostatní. Nemá to vůbec žádný smysl. Budu navždy spjata se svou vinou.“ Přistoupila k Ježíšovi na veřejnosti. Měla odvahu ukázat mu svou lásku. Tato její důvěra umožnila, že ji Ježíš ponechal ve své blízkosti a že jí řekl: tvé hříchy jsou odpuštěny.

Bůh je stále připraven nabízet odpuštění. Neexistuje žádné provinění, které by nemohlo být odpuštěno, vůči kterému by byl vyloučen projev Božího odpuštění. Ze strany člověka je však třeba otevřenosti vůči tomuto Božímu milostiplnému jednání. Důvěru k Bohu, který nás neodmítne a odpustí nám, nejen smíme mít, ale máme projevit. U velké viny bude tato důvěra rovněž velká. Boží ochota projevit milosrdné odpuštění, nezávisí ovšem na naší důvěře, nýbrž patří k Boží podstatě, neboť Bůh je láska. Ježíš znázorňuje Boha jako věřitele, který promíjí velké dluhy. Avšak teprve když v něho vkládáme důvěru, můžeme zakusit jeho odpuštění. Jeho odpuštění je pouze tehdy správně přijato a může se v nás plně projevit, když odpovíme na jeho odpouštějící lásku naším láskyplným projevem vděčnosti. Komu bylo mnoho odpuštěno, má důvod projevovat lásku ve velké míře.

V příběhu o setkání hříšnice s Ježíšem, který je na hostině ve farizeově domě, se praví, že ostatní hosté v reakci na Ježíšovo jednání si sami u sebe začali říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“. Ježíšovo chování vůči této ženě přesahuje lidskou sympatii. Ženina vina je vinou před Bohem. Rovněž zde, stejně jako v příběhu o vzkříšení syna naimské vdovy, je třeba vzdát chválu za Ježíšovo jednání a vyslovit: „Bůh navštívil svůj lid!“ (Lk 7,16). Ježíš jedná ve jménu Božím. Ježíšovo slovo a jeho jednání zjevují Boží dobrotu. Ježíš daruje ženě pokoj a smíření s Bohem. Může ji v tomto pokoji usmířenou propustit. Ježíšovo jednání je především zjevením Božího jednání. Toto jednání je rovněž příkladem pro nás, jak máme jednat mezi sebou, především s těmi, kteří jsou obtíženi vinou. Když Bůh těmto viníkům odpouští, nesmíme u těchto lidí vinu připomínat a odpírat jim společenství.

Druhá část dnešního úryvku evangelia představuje další stránku Ježíšova chování vůči ženám. Ježíš má ve svém doprovodu nejen dvanáct apoštolů, ale rovněž ženy. Pouze evangelista Lukáš výslovně sděluje, že také ženy následovaly Ježíše během jeho veřejného působení. Nikdy jim však nepřipisuje titul „učednice“ (srov. Lk 23,49). Pro židovský svět bylo pohoršením a ostudou, že ženy putují s Ježíšem. Na druhé straně je třeba zmínit se o nečekané skutečnosti: ženy jsou uváděny v židovských pramenech jako pomocnice rabínů. Podle židovského chápání nestálo ovšem za námahu učit ženy Mojžíšovu zákonu. V náboženském životě byly tedy ženy v Ježíšově době ponechány zcela stranou.

Z evangelistů věnuje zvláštním způsobem pozornost ženám pouze Lukáš. V Lukášově evangeliu se setkáváme s velkým množství žen. V první řadě je zdůrazněn význam Ježíšovy matky Marie (Lk 1,26-56; 2,1-50). Dále je zmíněna prorokyně Anna (Lk 2,36-38), naimská vdova (7,11-17), hříšnice z naší perikopy, které bylo odpuštěno (Lk 7,36-50), Marie a Marta (Lk 10,38-42). Ve vyprávění o Ježíšově utrpení sděluje pak Lukáš, že ženy doprovázely Ježíše na křížové cestě (Lk 23,26-32).

V našem textu zdůrazňuje evangelista ženy, které Ježíše doprovázejí při jeho misijní činnosti. Dříve než ho následovaly, zakusily jeho schopnost uzdravit. Ježíš je totiž uzdravil od zlých duchů. Tato formulace sice poukazuje na vymítání zlých duchů, avšak nikdy nám nedovolí vymezit přesně hranici mezi osvobozením od posedlosti a uzdravením z nemoci.

Z žen, které Ježíše doprovázely, jsou zmíněny výslovně pouze tři. První je Marie, která pochází z malého města Magdaly a která byla osvobozena od „sedmi zlých duchů“. Takové postižení znamená velmi závažné strádání. Tato žena dostává pak v evangeliích jako první poselství o Ježíšově vzkříšení (Lk 24,10). Později se pak se Vzkříšeným osobně setkává (Mt 28,9n; Jan 20,11-18).

Druhou zmíněnou ženou je Jana, manželka Chuzy (Lk 6,3), Herodova správce. Tato žena zajisté patří do vysoké společenské vrstvy. Poslední jmenovanou ženou je Zuzana, o které se neříká nic dalšího. Těchto žen bylo mnohem více, ale evangelista nepokládal za důležité zmiňovat se o všech jmenovitě. Ví se však o nich, že Ježíše následovaly společně s dvanácti apoštoly a že mu sloužily. Již od svých učedníků vyžadoval Ježíš postoj služby. Sám Ježíš se totiž představuje jako následováníhodný vzor, když říká: „Já jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,27).

Ženy z našeho úryvku evangelia byly Ježíšem uzdraveny. Proto se dávají Ježíšovi k dispozici a nabízejí mu svou službu. Podle evangelia nejde však jen o službu. V úryvku o Marii a Martě, si Marta stěžuje Ježíšovi, že ji její sestra nechala sloužit samotnou (Lk 10,40). Ježíš však na tuto stížnost reaguje nečekaným způsobem. Poukazuje na přednost, kterou má naslouchání jeho slovu (Lk 10,42).

Služba žen se podle našeho úryvku uskutečňuje především v ekonomické pomoci. Lukáš zdůrazňuje ve svém evangeliu rozličnými způsoby, že správná odpověď na Ježíšovu výzvu k následování vyžaduje přisoudit podřadnou roli osobnímu vlastnictví. Ježíš upozorňuje na relativní hodnotu majetku pro život člověka: „I když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má“ (Lk 12,15).

O ženách, které Ježíše následovaly během jeho veřejného působení a které se o něho staraly ze svého majetku, se pak zmiňuje vyprávění o Ježíšově utrpení. Tyto ženy jsou přítomny při Ježíšově smrti na kříži a jeho pohřbu (Lk 23,55). K nim se obrací poselství o Ježíšově zmrtvýchvstání (Lk 24,10).

Z Lukášova evangelia je tedy zřejmé, že Ježíše doprovázejí ženy. Co učí a činí, mají rovněž ony dosvědčovat. Celé radostné poselství, které hlásá, je určeno též pro ně. Tyto ženy, které Ježíšovi slouží a které se o něho starají ze svého majetku, se tak stávají modelem pro křesťanské společenství. Každý křesťan je totiž povolán k tomu, aby své zaujetí pro vlastní rodinu i ekonomické zájmy podřídil Ježíšovým požadavkům.