Marcel Milfait

Obsahem evangelia minulé neděle, první postní, bylo poselství o Kristově zápasu s protibožskými silami, o jeho vítězství nad nimi. Mohli jsme také vytušit jeho slávu – „přišli andělé a sloužili mu“. Tento obsah byl jakousi „předehrou“ k velikonočnímu tajemství. Dnešní úryvek druhé neděle postní směřuje k velikonočnímu tajemství ještě zřetelněji. Musíme se však podívat na tento text s ohledem na zprávu o proměnění Páně u všech tří evangelistů, Matouše, Marka a Lukáše, abychom lépe porozuměli Lukášovu textu a důvodu, proč událost proměnění Páně zařadila církev na 2. neděli postní.

Všichni tři evangelisté popisují proměnění Páně v několika shodných souvislostech, které ukazují, že tato událost představuje určitý mezník v celém Ježíšově veřejném životě. Nelze přehlédnout souvislost s Petrovým vyznáním u Cezareje Filipovy. Ježíš zde učedníkům klade otázku po své totožnosti: „Za koho mne pokládáte vy?“ Jako odpověď následuje určitá forma Petrova vyznání Ježíšova tajemství. Další, neméně důležitou souvislostí je skutečnost, že po Petrově vyznání bezprostředně následuje první předpověď utrpení Syna člověka, kterávyvolala ohromné zděšení a nepochopení ze strany jeho učedníků. V Matoušově a Markově evangeliu se dokonce dozvídáme, že Petr si po svém vyznání vzal Ježíše stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“

Petr a ostatní učedníci se sice – podle synoptických evangelií, Matouše, Marka a Lukáše – přihlásili k Ježíši z Nazareta jako k Božímu Mesiáši: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“, ale pravděpodobně nesouhlasili s obrazem Božího Mesiáše, který Ježíš začal při své první předpovědi o svém utrpení odhalovat. O jaký obraz Ježíše jako pravého Mesiáše půjde, je velmi výstižně napsáno ve 2. kapitole Pavlova listu Filipanům: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (Fp 2, 6-8).

Představy Petra a ostatních učedníků se zřejmě příliš nelišily od nadějí, vkládaných do Mesiáše ze strany izraelského lidu. Jejich představa o Mesiáši vycházela ze Starého zákona a byla velmi těsně spojena s pojetím mocensko-politickým. Zřejmě proto se učedníci po druhé předpovědi o utrpení, která následuje po proměnění Páně, přou, kdo je vlastně největší v království nebeskéma kdo z nich je největší. Neznamená to, že by učedníci neměli víru v Ježíše z Nazareta, ale nesmíme zapomenout, že teprve Velikonoce plně odhalují pravý obraz a smysl Ježíše jako Mesiáše. Ukazuje se zde ještě jedna velmi důležitá věc: Petr a učedníci odmítají tímto nepochopením utrpení Syna člověka, což bylo z lidského pohledu pochopitelné.

Asi se teď zeptáte, jakou souvislost má to všechno s naší událostí proměnění Páně. Možná stojí v pozadí události Proměnění na hoře právě napětí mezi Ježíšovým vědomím cesty, kterou měl projít a kterou začal svým učedníkům odkrývat, a tím, k čemu Ježíše vybízely nevyřčené i vyslovené představy o Mesiáši u jeho současníků,.

Právě v této chvíli, kdy Ježíš začíná učedníkům vykládat o svém utrpení, Bůh zjevuje podruhé, kým skutečně Ježíš z Nazareta je. Potvrzuje, že je Synem Božím, kterého mají všichni s vírou poslouchat. A na rozdíl od učedníků se zde Bůh nepřiznává jen ke svému milovanému synu, ale především k jeho cestě, která byla starozákonním prorokem Izaiášem znázorněna jako cesta trpícího Božího služebníka (srov. Iz 53).

Proměnění na hoře má tedy osvětlit učedníkům stále skryté tajemství Ježíšovy smrti a vzkříšení. Ježíš zde zjevuje svou slávu, aby ukázal, že kříž a smrt neznamenají konec, nýbrž přechod do slávy. Proto lze tuto událost také interpretovat jako přípravu učedníků na nadcházející utrpení a ponížení Syna člověka. Má učedníky posilovat tváří v tvář nastávajícímu utrpení jejich Mistra. Ježíš se vydává na cestu směřující do Jeruzaléma, tedy k velikonočnímu vyvrcholení celého putování.

Možná právě proto je tento text v liturgii umístněn na začátek postní doby, abychom spolu s Kristem vydali na cestu plnou překážek, jak nás ostatně sám vybízí: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne“ (Lk 9, 23); abychom mohli na konci postní doby uvidět světlo zářící ve tmě. To světlo, které zazářilo při Ježíšově proměnění: světlo, které přináší Ježíšovo zmrtvýchvstání, vítězství života nad smrtí.

Za týden od chvíle, kdy Ježíš začal mluvit o svém utrpení a následování, odchází spolu s třemi apoštoly: Petrem, Jakubem a Janem na horu. Hora je v biblickém chápání klasické místo Božího zjevení, Boží blízkosti; je místem setkávání člověka s Hospodinem. Tím je následující dění vyňato ze světa přirozené zkušenosti, odehrává se v Božím prostoru. Hora, tři učedníci a následující proměnění připomíná starozákonní událost, při které Mojžíš vidí Hospodinovu slávu na hoře a sedmého dne slyší Boží hlas (srov. Ex 24, 12-18).

Podobně jako Mojžíš přibírá tři blízké spolupracovníky, Árona, Nadaba a Abihu, bere s sebou Ježíš tři apoštoly. Právě tito tři učedníci mají výsadu, že mohou doprovázet Krista při smrtelné úzkosti v Getsemanské zahradě. Skutečnost, že jen úzký okruh učedníků může být svědkem této události, poukazuje na to, že nejde o žádné veřejné zjevení. Proto učedníci „umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli“.

Když se Ježíš modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. Je to záblesk slávy, ve které se ukázal Ježíš svým učedníkům po svém vzkříšení. A vedle Ježíše se objevují Mojžíš a Eliáš – mluví s ním o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Mluví o Ježíšově „odchodu“, který se má naplnit v Jeruzalémě, tedy o přechodu ze smrti na kříži do Božího vzkříšení. Učedníkům, kteří ještě spí, zůstává však tento rozhovor o tajemství Ježíšova utrpení skrytý.

Rozmluva mezi Mojžíšem, Eliášem a Ježíšem svědčí rovněž o tom, že Kristovo dílo je v jednotě s učením Starého zákona, reprezentovaným těmito dvěma postavami. Mojžíš, který dal Izraeli text Boží smlouvy, a Eliáš, který obnovil bohoslužbu v Izraeli, jsou s Ježíšem zajedno. Ježíš tedy pokračuje v tom díle, které skrze tyto dvě velké postavy Starého zákona začalo. Důležité je také, že oba jsou eschatologickými postavami, které mají předcházet příchodu Mesiáše na konci časů. Z toho vyplývá, že proměnění je předobrazem a předchutí nastávající poslední doby a také předzvěstí slávy při druhém příchodu Páně.

Když se učedníci probudí, vidí jen slávu těchto tří osob. Ve chvíli, kdy se Mojžíš a Eliáš začínají od Ježíše vzdalovat, rozhodl se Petr oslovit Ježíše s tím, že zde pro ně postaví tři stany. V tomto Petrově jednání se skrývá určité napětí mezi tím, co už proměněním začíná, a tím, co se ještě musí dokonat. Vždyť přece učedníci jakoby prospali hlubokým spánkem první část této události, ve které se mluvilo o cestě do Jeruzaléma.

Na jedné straně prozrazuje snad Petrův záměr postavit tři stany představu, že už nastává definitivní konec světa a tyto stany by tudíž měly sloužit k trvalému přebývání. Na druhé straně se můžeme domnívat, že Petrovo jednání opět odhaluje neporozumění tomuto vidění. Podobně jako nechápali Ježíšovo utrpení při první předpovědi, nechápou ani smysl proměnění. Boží Syn nemůže přece trpět. A právě tato událost má učedníkům pomoci překlenout napětí mezi tím, kdo Ježíš je, a tím, co musí vykonat. Nebo ještě jinak: překonat napětí mezi lidstvím a božstvím v Kristu, jak řekl papež Lev Veliký při obhajobě dvojí přirozenosti v Kristu:„Proměnění Páně dokazuje Kristovo božství; to že má trpět, dokazuje jeho lidství. A připojuje: Jedno bez druhého by nemohlo posloužit naší spáse“.

Než Petr dopověděl, že postaví tři stany, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku , zmocnila se jich bázeň. Oblak byl ve Starém zákoně chápán jako motiv zahrnutí do Božího prostoru a zároveň průvodní jev Božího zjevení, Boží přítomnosti (srov. Ex 40, 35). Bázeň při zaslechnutí Božího hlasu je také běžným jevem ve Starém zákoně.

Ale důležitější je, že z oblaku zazněl Boží hlas: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Petr chtěl zadržet v lidských stanech Boží slávu. Nyní nastává úplný opak. Oni se ocitají v oblaku, v Boží přítomnosti. Jak si ale tuto Boží přítomnost z lidské strany uchovat? Poslouchat Ježíše, Božího Syna a zachovávat jeho slovo; to je způsob, jak zadržet na zemi Boží slávu. A poslouchat Ježíše jim nyní nepřikazuje nikdo jiný než Otec.

Když z oblaku zazněl tento hlas, „byl už Ježíš sám“. Hlas tedy mluví pouze o něm a také pouze na něho se mají učedníci a církev spoléhat jako na jediného učitele.

Z evangelií víme, že přes všechny tyto nejasnosti a neporozumění doprovázejí učedníci stále svého Mistra a chtějí za ním jít dál. Proto na Ježíšovu otázku „I vy chcete odejít?“ učedníci odpovídají: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ (Jan 6, 67-68). Toto vyznání svědčí o jejich velké lásce k Ježíšovi.

Podobně tomu bývá i s námi. I když stále všemu nerozumíme, naše láska už může být zcela u něho. Ještě dlouho nebudeme moci spatřit jeho slávu, ale celá Ježíšova sláva už stojí nad námi a prozařuje všechny naše starosti, celou naši nejistotu a všechnu naši ubohost. Od nás Ježíš očekává, že budeme stále naslouchat a držet se jeho slova i uprostřed všech zkoušek. Pak můžeme pocítit, že v těchto zkouškách nebudeme nikdy sami. Ježíš stojí po boku každého člověka jako muž bolesti, který dobře zná utrpení a který nesl tíhu kříže jako první. Právě z této jistoty můžeme načerpat novou důvěru, že se Boží láska a moc může tím více projevit v naší slabosti. Můžeme pak jít stejnou cestou, jakou si zvolil náš Pán, abychom se i my stali svědky zmrtvýchvstání.