Petr Mareček

O 13. neděli v liturgickém mezidobí představuje úryvek z Lukášova evangelia Ježíše putujícího do Jeruzaléma a stanovujícího podmínky pro učedníky.

Při rozhodování máme zpravidla rádi, když si můžeme vybrat z více možností. Každé rozhodnutí představuje zároveň riziko nebo požadavek něčeho se zříci. Pro případ, že by se něco nepodařilo, bylo přitěžující nebo se naopak otevřelo slibným vyhlídkám, je pro nás lépe, když můžeme opustit započatý směr a změnit jej. Člověk má totiž sklon k tomu, že věci chce nejdříve vyzkoušet, popřípadě prostřídat. Co se nám nelíbí, co je obtížné, co je nudné, toho je lépe se vyvarovat nebo i zbavit. Tato kolísavost, otevřenost a nerozhodnost platí pro vztah člověka k věcem, úkolům, povinnostem, ale i osobám. Naproti tomu Ježíš vystupuje v dnešním úryvku evangelia jako ten, kdo si svůj program jasně vytýčil a stanovil, kdo žádá naprostou rozhodnost od těch, kteří jej chtějí následovat.

Ježíš ví, co ho čeká v Jeruzalémě. Vidí, jak na něho valí celý úděl utrpení, smrti a vzkříšení. Když se naplnil čas pro tyto skutečnosti, opouští Galileu a definitivně se rozhoduje pro cestu do Jeruzaléma. Jde bez rozpaků a odhodlaně po cestě směřující do Jeruzaléma. Pro nás bývá často velmi náročné přijmout osud, který na nás přichází a kterému nejsme schopni se vyhnout. Ježíš jde s rozhodností vstříc svému osudu.

Ježíšova cesta jde napříč Samařskem. Před sebou vysílá posly, aby vše připravili pro jeho příchod (Lk 9,52). Tato skutečnost zdůrazňuje důležitost Ježíšovy cesty, při které zvěstuje evangelium, která však je zaměřena na jeho budoucí utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Ježíšovi učedníci nejsou ovšem v Samařsku přijati (Lk 9,53). Odmítnutí poslů není ničím překvapivým, neboť s ním Ježíš počítá při svém misionářském nasazení. Už dříve upozornil své učedníky na možnost nepřijetí: „A když vás někde nepřijmou, odejděte z onoho města a setřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim“ (Lk 9,5). Odmítnutí pohostinnosti Ježíšovi v samařské vesnici se nevztahuje k jeho poselství, ale musíme je vidět v souvislosti se skutečností, že jeho cesta má svůj cíl judském městě Jeruzalémě. Důvod odmítnutí je třeba tedy hledat v napětí mezi Židy a obyvateli Samařska.

Židé označovali Samařany za bludaře a věrolomníky. Samařské obyvatelstvo tvo­řily zbytky obyvatel ze severních kmenů. Tito lidé nebyli odvedeni do baby­lónského zajetí (586 – 538 př. Kr.) jako obyvatelé Judska. Výsled­kem bylo mnoho cizorodých náboženských zvyklostí; také jejich verze Písma se odlišovala od podoby používané v Judsku. Když se Židé vrátili z babylónského vyhnanství, odmítli dovolit Samařanům, aby se účastnili jejich národního a náboženského života. Tak se rozšiřovala propast mezi dvěma větvemi židovství. Když pak byl kolem r. 300 př. Kr. vybudován na hoře Garizim v Samařsku vlastní chrám, došlo k úplnému oddělení. Tento chrám nechal navíc zbořit židovský velekněz Jan Hyrkán v roce 107 před Kristem.

Odmítnutí, s kterým se Ježíš setkává během své cesty, jej nečiní zahořklým, otráveným a smutným. Vytýká však svým učedníkům jejich násilnické záměry. Ježíš sice prosí o přijetí, ale nechává lidem svobodu v rozhodnutí, zda jej přijmou či odmítnou. Nechce si vynutit přijetí. Vlastní rozhodnost se nesmí projevit v násilnickém jednání vůči druhým. Odmítnutí ze strany obyvatel Samařska nemůže uškodit Božímu plánu, ale umožňuje pokračování Ježíšovy cesty směrem do Jeruzaléma. Ježíšovým posláním není teď zahájit čas soudu nebo msty, nýbrž ohlašovat Boží království.

Během této cesty, na které Ježíš směřuje s veškerou rozhodností vstříc svému osudu v Jeruzalémě, uvádí podmínky k následování. Dva lidé přistupují sami od sebe k Ježíšovi a říkají mu, že by ho chtěli následovat. Není řečeno, co je k tomu podnítilo. Patrně byli Ježíšem fascinováni a chtěli se k němu připojit. Jeden člověk je pak Ježíšem vyzván k následování. Ve všech třech případech se nedozvídáme z evangelijního vyprávění, zda se k Ježíšovi skutečně připojili. Dostáváme však informaci o tom, jaké okolnosti a podmínky platí pro toho, kdo chce být Ježíšovým učedníkem.

První člověk, který k Ježíšovi přichází, vyjadřuje svou neomezenou připravenost a maximální ochotu slovy: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš“ (Lk 9,57). Tato naprostá připravenost ze strany žadatele počítá však zřejmě s tím, co bylo obvyklé mezi Židy. Rabi, židovský učitel, zaručoval totiž svým učedníkům stálé místo k přebývání. Můžeme si také všimnout, že vyjádřená touha následovat rovněž neodpovídá Ježíšovu způsobu jednání. Ježíš si totiž volil učedníky sám – na rozdíl od židovské praxe, kde si žáci vybírali své učitele.

Ježíš odpovídá na touhu člověka po následování paradoxním způsobem, který je formulován v mudroslovném stylu: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ (Lk 9,58). Tento výrok jasně vyjadřuje, s čím je nutno počítat při následování. Ježíšova vlastní cesta se vyznačuje překvapeními, nejistotami a chudobou. Ježíš nemůže nabídnout jistotu a pohodlí stabilního bydlení. Nevlastní nic podobného, není však rovněž k ničemu podobnému vázán a ničím takovým zatěžován. Tak je svobodný pro svou cestu a své poslání. Pouze na ně je vázán, jemu se dává zcela k dispozici. Vše ostatní je pro něho druhořadé. Vše ostatní přijímá, tak jak to přichází. Skutečnost, že Ježíš nemá žádný pevný domov, ukázala právě jeho cesta přes Samařsko. Je odkázán na to, že bude přijat od lidí. Odmítnutí snáší a neunavuje se v opakovaném znovuzačínání. Ježíš se zříká výhod, které poskytuje jedno stálé místo. Je tedy svobodný od jakékoli vazby na nějaké pevné místo. Je tedy zcela svobodný pro své poslání. To je pro něho pevným bodem, na který se váže s veškerou rozhodností. Stejnou připravenost k odřeknutí, stejně svobodný postoj a stejné upoutání vyžaduje Ježíš od každého, kdo jej chce následovat.

V evangelijním vyprávění se pak objevuje další člověk, který je vyzván Ježíšem k následování. Jeho reakce není záporná, nicméně vyjadřuje svou podmínku v souvislosti s připraveností k následování: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce“ (Lk 9,59).

Nakonec přichází k Ježíšovi ještě jeden člověk, který sice sám chce Ježíše následovat, ale opět připojuje ke svému výroku o připravenosti k následování podmínku: „Dovol mi, abych se napřed rozloučil doma s rodinou“ (Lk 9,61). U prvního z těchto dvou není jasné, zda chce čekat až do smrti svého otce a do té doby se o něho starat, nebo zda svému otci, který právě zemřel, chce prokázat poslední službu lásky. Ježíš však nepřistupuje na jejich podmínky, na jejich rodinné důvody, a to ani v jednom případě. Nelze popřít, že tato Ježíšova slova zní velice tvrdě. Vyjadřují vyhroceně, že Ježíš vyžaduje bezpodmínečné následování. Kdo jej chce následovat, musí se rozhodnout naprosto pro něho, pevně se k němu přimknout a nemůže si stanovovat žádné podmínky. Jen s touto pevností, rozhodností a odhodlaností je člověk schopen jít s Ježíšem a sloužit s ním hlásání Božího království. Ježíšovo následování přináší s sebou vždy těžkosti. Každý člověk je od přirozenosti vázán na své rodiče a svou rodinu. Kdykoli člověk vstupuje do nového svazku, musí dosavadní svazky ustoupit do pozadí a vytvořit tak nový prostor. Něco takového je rovněž nezbytné, když jde o tak pevné a rozhodné spojení, které Ježíš vyžaduje pro následování. Svými „tvrdými“ slovy neospravedlňuje Ježíš bezohlednost a bezcitnost vůči vlastní rodině. Zdůrazňuje však, že následování s sebou přináší hlubokou změnu života. Vztahy, které člověk doposud prožíval, není možné stejným způsobem vést nadále. Pohled nesmí být zaměřen zpět. Musí být pevně orientován vpřed – na Ježíšovu osobu a na vše, co souvisí s ním. Rovněž v oblasti lidských vztahů, nejen v oblasti hmotných statků, vyžaduje vztah k Ježíšovi mnohá bolestná odříkání. Vždy však musí být jasně vidět, oč jde. Rozhodující hodnotou je následování, spojení s Ježíšem, služba Ježíšovi. Pro ni může být někdy nevyhnutelné zřeknutí se dosavadních vztahů nebo jejich rozvázání. Ke zřeknutí nesmí ovšem docházet z důvodu bezohlednosti a bezcitnosti.

Následování Ježíše, které vyžaduje pevné a rozhodné spojení s ním, je nakonec ilustrováno pomocí obrazu z rolnického prostředí: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (Lk 9,62). Následování Ježíše souvisí tedy se vstupem do Božího království. Ohlašování Božího království nepřipouští váhavost, nejistotu, stesk po minulosti – znamená vstoupit do nezvratného dynamismu.

V tomto úryvku evangelia se ukazuje na Ježíšově setkání s třemi uchazeči o následování, jaké podmínky je nutné přijmout k tomu, aby se člověk mohl stát Ježíšovým učedníkem. Ježíš sám vyzývá k následování, překonává praxi vztahu učitele vůči učedníkovi, která byla obvyklou v židovství. Vyžaduje totiž připravenost a pohotovost k nezajištěnému a nejistému životu. Dále pak požaduje schopnost relativizovat i vlastní rodinné vztahy. Následování Ježíše převyšuje jakoukoliv další povinnost, vztah nebo činnost. Zdůvodnění tohoto radikalismu spočívá v nevyhnutelně prvořadém vztahu učedníka vůči Ježíšovi, který přišel ohlašovat Boží království.