Bohumila Kudláčková

Milí posluchači, dnes se budeme v pořadu „Bible v liturgii“ zamýšlet nad tématem „láska a nenávist.“

O čtvrté neděli v mezidobí uslyšíme v prvním čtení z knihy proroka Jeremiáše o Boží lásce, jak ji pociťoval tento prorok. Necítil se připraven, ale ujímá se svěřeného úkolu a Hospodin ho uklidňuje: „Budou proti tobě bojovat, ale nic proti tobě nezmohou, neboť já budu s tebou a vysvobodím tě“ (Jr 1,19).

Po prvním čtení budeme zpívat některé verše 71. žalmu. Mimo jiné zazní slova: „Ty jsi mi dal zakusit četná zlá soužení a zase mi život vracíš a z propasti země přivádíš mě nazpět. Ty mě stále činíš větším, útěchou mě zahrnuješ“ (Ž 71,20-21). „Buď mi skalním příbytkem a budu se tam uchylovat stále. Rozhodls o mé záchraně, tys můj skalní štít, moje pevná tvrz“ (Ž 71,3). Odpovědí, kterou se zapojuje celé liturgické shromáždění, jsou slova: „Utíkám se k tobě, Hospodine!“

Mnohé z nás osloví jistě druhé čtení z Prvního listu Korinťanům. Dočteme se, že láska je nejvyšším darem: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon“ (1 Kor 13,1).

Jaká je pravá láska? „Trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne“ (1 Kor 13,4-8)

Jak může vznešený a dokonalý Bůh milovat malého a hříšného člověka – snížit se až k němu? A jestliže to učiní, jak bude moci člověk na jeho lásku odpovědět? Jaký je vztah mezi láskou k Bohu a láskou k lidem? Zkusme se zamyslet nad tímto tématem v souvislostech celé Bible.

V prvních textech Písma svatého sice nikde nenajdeme slovo „láska“ výslovně napsáno, ale z celého vyprávění o stvoření cítíme (Gn 1-3) velikost Boží lásky k prvním lidem. Bůh jim chce dát život v plnosti, k tomu je však zapotřebí svobodného rozhodnutí lidské vůle. Člověk se chtěl zmocnit vlastní silou toho, čeho se mu mělo dostat darem, a tak se dopustil hříchu. Boží láska se při této příležitosti projevuje jako milosrdenství vůči hříšníkovi, kterému je přislíbena spása. Události v ráji už obsahují ve zkratce celé dějiny spásy.

Své přátelství projevuje Bůh láskou k Abramovi, kterého vyvolil mezi pohany. Abram přijal požadavky Boží lásky. Opustil svou vlast (Gn 12) a rostl v bázni Boží až ke krajní poslušnosti v ochotě obětovat vlastního syna a s ním svou lidskou lásku: „Vezmi svého syna, toho, kterého miluješ…“ (Gn 22,2).

Mojžíš není zkoušen takovým způsobem, ale nese tíhu napětí mezi Bohem, který jej poslal, a lidem, jehož je mluvčím. V tomto nesnadném postavení může vytrvat jedině díky Boží lásce.

Proroci jsou svědky dramatického vztahu mezi Bohem a člověkem, ve kterém se projevuje jak láska, tak Boží hněv (Am 3,2). Boží vyvolení je uchvacuje a naplňuje radostí či rozpaky. Ozeáš, a po něm i Jeremiáš a Ezechiel ukazují, že Boží láska k Izraeli je láskou ženicha nevěrné nevěstě. Láska je však silnější než hřích, i když za to musí projít utrpením (Oz 11,8). Sílu Boží lásky vyjadřují také jiné obrazy, například obraz pastýře, jak čteme ve 34. kapitole knihy proroka Ezechiela – či obrazu vinice, který nám přibližuje Izaiáš v páté kapitole.

Pátá kniha Mojžíšova připomíná nezištnou a velkorysou Boží lásku k Izraeli. Bůh přichází obřezat lidské srdce a naučit je milovat (Dt 30,6). Zkouškou očištěný Izrael objevuje po návratu z vyhnanství stále zřetelněji, že život s Bohem je dialogem lásky. Takto ji chápe i Píseň písní, která popisuje lásku „silnou jako smrt“ (Pís 8,6).

Sílí také přesvědčení, že Bůh oslovuje každého osobně, nejen národ jako celek (Dt 4,7). Každý, zvláště pak chudí, maličcí a spravedliví jsou předmětem Božího zájmu. Boží láska zahrnuje i pohany (Jon 4,10n) a vůbec všechno stvoření (Mdr 11,23-26).

V Novém zákoně se láska Boží projevuje událostí, která zásadně mění celou situaci: přichází Ježíš. Jeho příchod je v prvé řadě Otcovým činem. Boží láska se projevovala od samého počátku existence Izraele (Dt 7,7), zde však dostupuje svého vrcholu. Dar vlastního Syna pro život světa je bezmezný a sahá za hranice pozemského Ježíšova života: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,20). Jestliže Bůh tak miloval svět, že poslal svého jediného syna (J 3,16), aby člověk dosáhl věčného života, pak ti, kdo odmítají uvěřit v něho, kdo „milují více temnotu než světlo“ (J 3,19), vyslovují ortel sami nad sebou.

V Ježíšovi prožívá Bůh sám svou lásku a obrací se na lidi s výzvou k odpovědi. V Ježíšovi miluje člověk Boha a je jím milován. Celý Ježíšův život je toho svědectvím. Jeho láska je výzvou k následování. Kdo jej miluje, miluje Boha (Mt 10,40). Jeho láska nikoho nemůže nechat netečným.

Člověk ovšem musí tak velkou a náročnou lásku přijmout svobodně. K rozhodnutí pro lásku je zapotřebí darů Ducha, který tvoří v člověku „nové srdce“, jak o tom mluví již starozákonní prorok Jeremiáš (Jr 31,33).

„Bůh je láska, milujte se navzájem!“ Než člověk dospěje k těmto vrcholům, musí se jeho představy o lásce očistit a připravit na přijetí Boží lásky, která sama prochází křížem.

Protikladem lásky je nenávist. Každý z nás, milí posluchači, ví, jak blízko k sobě má láska a nenávist. V Písmu svatém najdeme nemálo míst, která stavějí proti sobě lásku a nenávist (Mt 5,43; 6,24) a ukazují, jak se může stát předmětem prudké nenávisti to, co bylo člověku nejdražší (Dt 22,13.16).

Proč a jak se projevuje v mezilidských vztazích nenávist? Co chce říci Bible, která užívá tohoto pojmu ve spojení s Bohem? Jaký byl Kristův přístup k nenávisti?

Svět je zmítán nenávistí. Nenávist člověka ke člověku je skutečností starou jako lidstvo samo. Bible často posuzuje nenávist z mravního hlediska. Prohlašuje ji za zlo, protože Bůh stvořil lidi jako bratry a sestry a chce, aby žili ve vzájemné lásce. Jak říká kniha Moudrosti: Ďábel záviděl člověku štěstí, začal ho nenávidět a vyprovokoval jeho smrt. (Mdr 2,24). Od té doby je svět vydán nenávisti na pospas (Tt 3,3).

Nenávist se obrací proti spravedlivému. Tak si počíná Kain ve vztahu k Ábelovi, Ezau k Jákobovi, Jákobovi synové k Josefovi, Egypťané k Izraelitům, bezbožníci ke zbožným – , jak o tom čteme v mnoha žalmech. Smí spravedlivý odpovědět nenávistí na nenávist, jejímž je terčem? Ve Druhé knize kronik čteme: „Milovat ty, kdo nenávidí Hospodina“ (2 Kron 19,2) znamená spolčovat se s bezbožníky a propadnout nevěře. Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele – tato slova nejsou přesným citátem starozákonního příkazu, ale v Ježíšově době jej mnozí takto chápali a uplatňovali.

Lze mluvit o nenávisti ve spojitosti s Bohem lásky? Bůh přece nemůže chovat nenávist vůči žádnému ze svých tvorů (Mdr 11,24). Jeho láska však v sobě zahrnuje též nepřekonatelný odpor k hříchu. Žalmy tvrdí, že Bůh nenávidí násilníka (Ž 11,5), modloslužebníka (Ž 31,7), pokrytce (Sir 27,24) a vůbec ty, kdo páchají zlo (Ž 5,6). Bůh chová nenávist vůči Izraeli, který se zpronevěřil, a vůči obyvatelům Kanánu pro jejich zločiny, jak čteme v knize Moudrosti (Mdr 12,3).

Boží nenávist k hříchu neznamená však nenávist ke hříšníkovi. Bůh sleduje jediný záměr lásky ke všem lidem, a to i prostřednictvím vyvolení a trestu.

Jeho láska má poslední slovo v osobě Ježíše Krista. Ježíš přišel do světa, ve kterém existuje nenávist, která se také proti němu obrací v různých podobách. Ježíš umírá jako oběť nenávisti, ale právě jeho smrt znamená porážku nenávisti (Ef 2,14.16), protože je činem lásky. Ježíšův osud čeká na každého, kdo jej následuje. Učedníci jsou terčem nenávisti „pro jeho jméno“ (Mt 10,22). Důležité je však nenávidět zlo, nikoliv člověka. V Janově evangeliu čteme: „Kdo nenávidí svého bratra, zůstává v temnotách“ (J 2,9). Jediným zákonem a přikázáním lidského počínání je láska, a to i ve vztahu k nepřátelům (Sk 6,27).

Křesťanství má přinášet světu lásku, která se projevuje v každodenní praxi. Křesťan ví, že jedinou silou, která oživuje svět a činí člověka podobného Bohu, je láska (J 3,11-24).