Dominik Opatrný

V neděli uslyšíme známý úryvek z evangelia podle Lukáše o tom, jak dvanáctiletý Ježíš zůstal po pouti v chrámě a jeho rodiče ho tři dny hledali. Je jistě hodné povšimnutí, že církev pro svátek Svaté rodiny vybírá právě příběh o události, kterou bychom dnešními slovy mohli nazvat rodinnou krizí. Ale právě tento příběh ukazuje, že krize je zároveň příležitostí pro hlubší pochopení a pro dospělejší uspořádání vztahů.

Příběh o dvanáctiletém Ježíši v chrámě je vlastní Lukášovou látkou. To znamená, že ho Lukáš nepřebral od jiného evangelisty ani ze společné tradice, ale že zaznamenal vyprávění, které snad měl ze všech evangelistů k dispozici jen on.

Je nápadné, že se Lukášovo vyprávění o Ježíšově dětství točí okolo chrámu – začíná narozením Jana Křtitele, syna kněze Zachariáše, a po Ježíšově narození pokračuje zasvěcením v chrámě a konečně i naším dnešním příběhem odehrávajícím se při velikonoční pouti do chrámu. Má se tím snad ukázat, že se Hospodin opět ujímá svého domu. Ovšem jakým způsobem, to se ukáže později během Ježíšova veřejného působení.

Tento příběh je v kanonických evangeliích také jediným vyprávěním, ve kterém Ježíš vystupuje jako samostatně jednající dítě.

Příběhy z Ježíšova dětství nejsou jen pěknými vyprávěními. Na příběhu o dítěti Ježíši se má ukázat nějaký aspekt jeho poslání. Tak například vyprávění o vraždění betlémských nemluvňat v evangeliu podle Matouše má přirovnat Ježíše k Mojžíšovi, který byl v dětství zázračně zachráněn a sám pak zachránil svůj lid. I zde si všimneme toho, co příběh z dětství naznačuje o poslání Ježíše:

Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho rodiče uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.

Na začátku jsou Ježíšovi rodiče představeni jako zbožní židé, kteří každý rok na Velikonoce putují do Jeruzaléma. Naráží se tím na příkaz ve Druhé knize Mojžíšově: „Třikrát v roce budeš slavit mé slavnosti: Budeš zachovávat slavnost nekvašených chlebů. (…) Budeš zachovávat též slavnost žně, prvních snopků z výtěžku toho, co jsi zasel na poli, a slavnost sklizně plodin na konci roku, kdy sklízíš z pole výsledek své práce. Třikrát v roce se ukáže každý, kdo je mužského pohlaví, před Pánem Hospodinem“ (Ex 23,14-17). První z těchto tří slavností, kdy se má věřící Izraelita ukázat před Hospodinem, je právě svátek nekvašených chlebů – Velikonoce.

Tentokrát šel Ježíš s rodiči. Věk dvanácti let pravděpodobně souvisí s tím, že Ježíš dosáhl věku, kdy už byl uznán za schopného plnit Zákon, a proto šel na pravidelnou pouť také.

Asi by bylo zavádějící představovat si Josefa a Marii jako nezodpovědné rodiče, když Ježíše začali hledat až po dni cesty. Protože byla cesta z Jeruzaléma nebezpečná, chodilo se po skupinách a nebylo možno na vlastní pěst vyrazit a zkusit doběhnout skupinu předcházející. Rodiče předpokládali, že jde Ježíš s přáteli a příbuznými, ale až večer měli možnost si to ověřit. O jejich strachu a obavách na tomto místě Lukáš mlčí. Hned pokračuje tím, že se vrátili do Jeruzaléma. Zpáteční cesta snad má být druhým dnem v počítání, protože v noci cestovat rozhodně nešlo a zpátky to měli do Jeruzaléma do kopce, takže výstup nemohli stihnout rychleji než sestup. A třetí den Ježíše konečně našli v chrámě.

Ježíš seděl uprostřed učitelů a diskutoval s nimi – ptal se jich a odpovídal na jejich otázky. Nevystupuje tu ještě jako učitel, ale jako dvanáctileté dítě, které už je přes svůj věk na úrovni učitelů a znalců Zákona.

Všichni žasnou nad jeho chápavostí a odpověďmi. V náznaku se zde ukazuje to, co se později odehrálo v Kafarnaum, kde lidé „žasli nad jeho učením, poněvadž jeho slovo mělo moc“ (Lk 4,32). Učitelé v chrámu jsou v tuto chvíli z Ježíše nadšeni, ale to ještě nevědí, že až se i z něho stane učitel, bude se s nimi v chrámu přít.

Do této situace přicházejí rodiče. Ježíšova matka se ptá na důvody, vyčítá synovi, že se kvůli němu tak báli. V její zmínce o bolesti, s jakou Ježíše hledali, můžeme snad slyšet začátek naplňování Simeonova proroctví, které tomuto příběhu předchází: „i tvou vlastní duší pronikne meč“ (Lk 2,35).

Ježíš odpovídá s notnou dávkou sebevědomí, nicméně dosti nejasně: „Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Můžeme tu vidět jak narážku na přebývání ve chrámě, tak na to, že seděl uprostřed učitelů zabývajících se Hospodinovým Zákonem. Zároveň Ježíš připomíná, kdo je jeho Otec.

Je pozoruhodné, že se Ježíš hlásí ke svému Otci na nebesích v prvních svých slovech, které evangelium zmiňuje, a že to samé udělá i ve svých posledních slovech před smrtí: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46).

To je ale věc, kterou je možné pochopit jen z celého Ježíšova života. Proto Lukáš říká, že rodiče nepochopili, co jim chtěl jejich syn říct. Proti chápavosti Ježíše, který s učiteli diskutoval o Božím Zákonu, tu stojí nepochopení rodičů toho, kým Ježíš je. Není to ale myšleno zle, vždyť to ještě pochopit nemohli. Slova na obou stranách se míjejí, protože Ježíšova matka mluví o otci pozemském, tedy o pěstounovi Josefovi, jak dnes říkáme. Zato Ježíš mluví o svém nebeském Otci, kterého přišel zjevit lidem. Důležité ale je, že Ježíšova matka uchovávala to všechno ve svém srdci, centru přemýšlení, pro vhodný čas.

Aby nebyl příběh špatně pochopen, Lukáš hned dodává, že se Ježíš vydal s rodiči na cestu a poslouchal je. Ani to, že je Božím Synem, neznamená, že by se vzepřel svým rodičům a porušil tak desatero přikázání. Naopak, podrobuje se Zákonu. A podle zkušenosti Starého zákona vede poslušnost Zákonu a rodičům k moudrosti. Ježíš se tak rozvíjí v oblasti náboženské i sociální, je oblíbený u Boha i u lidí.

Při tom všem se ale neruší událost, která již nastala. Ježíš se projevil jako Syn Boží a proto – na rozdíl od našeho překladu – v řečtině evangelista nemluví o jeho návratu s rodiči, ale jen o tom, že sestoupil z Jeruzaléma a odešel s nimi do Nazareta. Ježíš je totiž jakožto mesiáš doma v Jeruzalémě.

Celý tento evangelní úryvek má dva hlavní momenty. Prvním je Ježíšovo vystoupení v chrámě, kde se představuje jako přicházející učitel. Později, když se jeho poslání nesetká s patřičnou reakcí, řekne: „Královna jihu povstane na soudu s muži tohoto pokolení a usvědčí je, protože ona přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu – a hle, zde je více než Šalomoun. Mužové ninivští povstanou na soudu s tímto pokolením, neboť oni se obrátili po Jonášovu kázání – a hle, zde je více než Jonáš“ (Lk 11,31n). Příchod Ježíše jako člověka moudřejšího než byl Šalomoun, se tu ukazuje příběhem, ve kterém dvanáctileté dítě diskutuje s největšími učenci hlavního města.

Druhým zásadním bodem vyprávění je Ježíšovo přihlášení se k Bohu jako k Otci. Tato událost působí dost konfrontačně a vzhledem k vystrašeným a unaveným rodičům i hrubě. Připomíná nám jiné místo, kde Ježíš podobným způsobem jedná se svou rodinou: „Přišla za ním jeho matka a bratři, ale nemohli se k němu dostat pro zástup. Lidé mu oznámili: ‚Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat.‘ On jim odpověděl: ‚Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají‘“ (Lk 8,19-21).

V obou těchto příbězích připomíná Ježíšovo jednání proroky: udělá něco neočekávaného až šokujícího a vzápětí na této události něco přítomným vysvětlí. Na začátku evangelia to byl jeho vztah k Bohu Otci. V příběhu o Ježíšově rodině se zase hlásí jako ke své rodině k těm, kteří slyší Boží slovo a jednají podle něj. K tomuto postoji naslouchání Božímu slovu se s ostatními učedníky museli propracovat i jeho příbuzní.

V příběhu o dvanáctiletém Ježíšovi v chrámě nám Lukáš ukazuje jeho rodiče jako zbožné židy a Ježíše samotného jako dítě poslušné Zákonu a oblíbené u lidí. Přesto tato rodina není ušetřena bolestného nedorozumění, způsobeného tím, že se začíná projevovat Ježíšovo poslání, se kterým přichází i rozdělení. To zaznělo již v Simeonově proroctví a Ježíš sám to zopakuje slovy: „budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni“ (Lk 12,53).

Zároveň tu ale Ježíš zjevuje sám sebe – nejprve veřejně v chrámě jako učitele, a potom svým rodičům jako Syna Božího. Přesný význam těchto dvou pojmů bude ale zřejmý až z Ježíšova veřejného působení a hlavně z jeho smrti a vzkříšení.