Petr Chalupa

O 33. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy proroka Malachiáše. Tato kniha se zaměřuje především na kritiku kněží. Časově spadá do období obnoveného jeruzalémského chrámu – po návratu z babylonského vyhnanství. Bylo to doba vnitřních napětí ve společenství Židů, kteří zápasili o svou totožnost. Základní Malachiášova výtka říká, že tehdejší kněží nezachovali smlouvu s Levim, to znamená, že nepřinášeli správné oběti a nezáleželo jim na odvádění desátků pro chrám. Proto k nim přichází Boží posel – počeštěný název knihy Malachiáš zní v překladu z hebrejštiny “můj posel”. Ten má připravit chrám pro Boží příchod. Poslední verš knihy vidí v tomto poslovi opět přicházejícího Eliáše. Křesťané proto chápou knihu Malachiáš v závěru Starého zákona jako vhodné propojení s evangeliem. Ztotožňují totiž Jana Křtitele s opět přicházejícím se Eliášem.

Poslední velká řeč v knize Malachiáš (Mal 3, 13-21) klade zásadní otázku, jaký užitek má člověk z věrnosti Bohu. Touto otázkou se ve Starém zákoně zabývají rovněž mudroslovné spisy a některé žalmy. Odpověď na ni přesouvá Malachiáš na “den, který přijde” (3,17). Úryvek, vybraný jako nedělní čtení, je uvozen částicí, která má vzbudit pozornost – “hle”. Vysvětluje, co se myslí ohlášeným dnem. Zabývá se pak osudem zpupných a spravedlivých.

Úryvek začíná 19. veršem třetí kapitoly:

Hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti; den, který přijde, je spálí – praví Hospodin zástupů – že po nich nezůstane kořen ani větev.

Začátek čtení popisuje stav, kterého se pak týká vlastní předpověď údělu zpupných. Sledujeme-li výraz “zpupní” ve 119. žalmu (verše 21.51.69.78) zjistíme, že jde o kritické označení lidí, kteří si nedělají nic z Hospodinova zákona a na Boha takřka zapomněli. Zákonem se zde nemyslí lpění na doslovném znění předpisů, ale Zákon je výrazem Boží vůle, podle níž je člověk schopen správně žít. S vědomím této skutečnosti chápeme pak následující obrazy v textu i jeho hlavní výpověď.

Co prorok předpovídá, nastane v den, který “plane jako pec”; bude to den “spalujícího” horka. Obraz chce zdůraznit, že takový žár nemůže nikdo vydržet. Zároveň můžeme pomyslet na další obrazy o peci v Písmu svatém: Kniha proroka Ozeáše přirovnává například spiklence proti vládnoucímu králi k rozpálené peci, v níž bude spálen král a jeho knížata (Oz 7,3nn). Na druhé straně můžeme pomyslet na vyprávění z knihy proroka Daniela o třech mládencích v ohnivé peci, kterým spalující žár neublížil díky Boží pomoci. Z těchto příkladů je jasné, že žár peci je obrazem ničivé síly, před kterou nebudou moci zpupní lidé obstát. Budou vyschlí jako sláma, která snadno vzplane a shoří.

Věta o suchém stromu – nezůstane po nich kořen ani větev – rozvíjí obraz o peci. Na jedné straně má být suchý strom protikladem “stromu zasazeného u vodních proudů” (Ž 1,3), který je obrazem spravedlivého člověka. Ten se nemusí obávat horka, neboť má dostatek vody. Na druhé straně jde o slovní hříčku vzhledem k následující řeči o těch, “kdo ctí Hospodinovo jméno.” Těm vzejde slunce spravedlnosti, které má záchranu na svých křídlech. V hebrejštině se rýmují slova “kořen” (šoreš) a “slunce” (šemeš) a také slova “větev” (anaf) a “křídlo” (kanaf). Věta o suchém stromu spojuje tedy první scénu pojednávající o údělu zpupných s následujícím popisem osudu spravedlivých. Prorok klade důraz právě na jejich osud, úděl zpupných tvoří pouze určitou “předehru.”

Ale vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má záchranu na svých křídlech.

V tomto verši nacházíme zvláštní slovní spojení: “slunce spravedlnosti”. Může jít o metaforu Boží spravedlnosti: Boží spravedlnost září spravedlivým jako slunce. Slunce však může také být obrazem samotného Boha: Slunce je člověku, který ctí Boží jméno, jasem vzcházejícího dne. Obraz slunce využívá dvou podob slunce: Pro zpupné je vysušujícím žárem pece, pro ty, kdo ctí Boží jmono zářivým slunečním svitem.

Slunce má navíc “záchranu na svých křídlech.” Z Egypta známe obraz okřídleného slunce, znázorňujícího boha; na jiných obrazech vycházejí ze slunečního kotouče paprsky, které mají vyjadřovat, jak božské slunce předává svým ctitelům sílu k životu. Záchrana na slunečních křídlech, původně jen uzdravení z nemoci, zvýrazňuje ochranu a péči božského slunce. Nové výzkumy potvrzují, že v Izraeli připisovali Hospodinu rysy slunce, že tedy jde o prvek, který víru v Hospodina spojuje s jinými náboženstvími.

Z hlediska obsahové souvislosti patří k našemu úryvku ještě druhá polovina probíraného verše i verš následující. Poslechněme si tento text, i když v neděli jej už neuslyšíme.

vyjdete a budete poskakovat jako vykrmená telátka. Rozšlapete bezbožníky, budou jako popel pod chodidly vašich nohou v den, kdy budu jednat – praví Hospodin zástupů.

Pohled se vrací k bezbožníkům a jejich osudu ve vztahu k spravedlivým. Spravedliví poskakují jako mladá telátka a šlapou přitom v prachu, který zůstal z bezbožníků. Také zde nacházíme slovní hříčky: “telátko” (egel) zní v hebrejštině podobně jako “noha” (regel) a “záchraně” (marpe) odpovídá výraz, který máme do češtiny přeložený slovem “vykrmený” (marbek). Obraz chce vystihnout nespoutanou životní sílu (poskakující telátka), nezáleží mu vůbec na zničujícím rozšlapání bezbožníků. Navíc si můžeme všimnout, že bezbožníky neničí ani spravedliví, ani Bůh, ale stali se díky svém jednání obrazně slámou. Při výkladu Písma svatého hovoříme o souvislosti mezi lidskými činy a jejich důsledky.

Cílem našeho úryvku není zdůraznit vítězství dobrých nad zlými. V textu totiž nejde o věčný trest, nýbrž o odloučenost od Boha, kterou zpupní sami zvolili a která vede do nicoty. Důraz je položen na ty, kdo ctí Boží jméno. Ty chce je povzbudit na jejich cestě. Velmi krátký text se nezabývá otázkou, zda a jak osloví Bůh ty, kdo jsou od něho zatím vzdálení.

Po prvním čtení budeme zpívat některé verše 97. žalmu. Patří mezi ně také věta z posledního verše: “Hospodin přišel, aby spravoval svět ve spravedlnosti.” Pojem spravedlnost spojuje 97. žalm s úryvkem z knihy proroka Malachiáše. Nepřichází už spalující den, ale sám Hospodin, kterého jásotem vítá celé jeho stvoření: “Řeky tleskejte rukama, hory, spolu zajásejte! Před Hospodinem, že přišel…” Cílem jeho příchodu je soud, který vykoná nad národy i nad celým světem podle své spravedlnosti. Nejde už tedy jen o rozlišení na zpupné a spravedlivé, ale spravedlivý Boží soud se dotkne všech a všeho.

Předposlední neděle liturgického roku zaměřuje náš pohled na poslední věci světa a člověka. Už vstupní antifona nedělní mše svaté odhaluje záměry, s kterými Bůh přichází k lidem: “Úmysly, které já mám, směřují k pokoji, ne k trápení, praví Pán. Budete mě vzývat a já vás vyslyším a shromáždím vás ze všech míst, kamkoli jsem vás rozptýlil” (Jer 29,11.12.14).

Jádrem nedělní bohoslužby slova bude úryvek Lukášova evangelia (Lk 21,5-19). Ve své řeči o konci času se Lukáš opírá o podobný útvar v Markově evangeliu (Mk 13), k němuž připojuje myšlenky z doby, kdy sepisoval své dílo (kolem r. 70). Tento úsek je velmi důležitý, protože oba evangelisté hovoří krátce nato o Ježíšově utrpení. Text se tedy stává Ježíšovou jakoby Ježíšovou závětí. Před svým utrpením a smrtí se Ježíš znovu vypořádává s náboženskými skupinami svého národa. Učedníci se dozvídají o poslední době – co je čeká, co je přitom podstatné a nepodstatné, jak se mají chovat. V rámci zásadního postoje vůči Ježíšovu druhému příchodu jsou věřící varováni před dvěma nebezpečími: prvním nebezpečím je důvěra k falešným prorokům, kteří budou vystupovat v Ježíšově jménu; druhým nebezpečím je snaha vázat křesťanské očekávání budoucnosti na určitá znamení. Věřící se má spíš osvědčit v konkrétní historické situaci. Věřící mohou důvěřovat, že mají oporu ve vzkříšeném Pánu. V popředí se nachází povzbuzení ke statečnému svědectví o víře, nelze jen pasivně čekat. Trpělivým věřícím “se nezkřiví ani vlas na hlavě”, naopak získají život.

Optimistický náhled evangelia může být pomůckou k výkladu Malachiášova textu. Lidé, kteří prožívají vnitřní nebo vnější krizi – a to tehdy i dnes – si mohou být jisti Boží starostlivou láskou a spravedlností.

Druhé čtení z Druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům (2 Sol 3,7-12) varuje před jednáním, kterému se oddávali někteří soluňští křesťané při očekávání blízkého Pánova příchodu. Podle své mylné představy složili ruce do klína. Apoštol Pavel je kárá a vyzývá, aby se v klidu věnovali práci a nepřenechávali ji druhým. Sám jim chce být příkladem. Každý křesťan má zůstat střízlivý při svém očekávání Pánova příchodu.