Marie Klašková
Starý zákon zaujímá k manželství, k lásce ženy a muže, k lidské pohlavnosti a k plození velmi pozitivní stanovisko. V Bibli je možno najít mnoho nádherných textů, které e týkají manželství, lásky mezi mužem a ženou. Zvláště v Písni písní je láska opěvována jako zakoušení štěstí a naplnění člověka. Bible však ukazuje také stinné stránky takového vztahu, jeho křehkost, pokušení, nevěru, které také patří k lidské sexualitě. Nikde ale není zásadní odmítnutí sexuality jako takové. Pohlavní stránka člověka a rozdílnost pohlaví patří k řádu stvoření, které Bůh jasně ohodnotil jako dobré (Gn 1,31).
Vztah mezi mužem a ženou je pro Bibli natolik podstatný, že pouze člověk jako muž a žena je Božím obrazem. I přes toto vysoké hodnocení člověka nedochází ve Starém zákoně nikdy ke zbožštění sexuality, jak tomu bylo u okolních národů. Bible naopak mýtizaci a sakralizaci pohlavnosti brala jako čistě pohanské vyjádření postoje k sexualitě a radikálně ji odmítala. Manželství i pohlavnost jsou věci stvořené, proto se nemohou stát smyslem a cílem lidského života, ale musí být prostředkem, který vede k Bohu. Krásná, ale omezená a konečná láska mezi lidmi, mezi mužem a ženou má člověku naznačit Boží lásku k celému stvoření, a tedy i k člověku.
Hebrejské a křesťanské biblické texty obsahují mnoho kapitol a veršů, které se týkají manželství a problémů spojených s životem v manželství. Tyto texty se staly po mnohá staletí velkým zdrojem inspirace a teologických úvah. Ve starozákonních textech často čteme: „Sára je žena Abrahamova.“ Pro uzavření manželství se používalo slovní spojení: „vzít si za ženu nebo dát za ženu…“ (Gn 4,19; 11,29). Je zajímavé, že nikde v Bibli není zmínka o tom, že by si žena brala muže.
Obrazy manželství a manželské lásky je možné nalézt v knihách Zákona, v prorockých tradicích, v Písni písní, v knize Tobiáš, v knihách Přísloví, Sirachovec a Kazatel. Tyto texty jsou značně rozmanité, ať už v pojetí nebo v názorech. Například erotické metafory Písně písní, které opěvují krásu muže a ženy, ostře kontrastují s trpkou radou Sirachovce, podle kterého každá špatnost je malá proti špatnosti ženy (Sir 25,19).
Chceme-li si povídat o manželství v Bibli, musíme začít na začátku. Stvoření, tak jak je popsáno v První knize Mojžíšově, ovlivnilo interpretaci manželství hlavně v západním myšlení, teologii, antropologii a jiných vědeckých disciplínách. O stvoření člověka jako muže a ženy se dozvídáme ze dvou zpráv.
První zpráva o stvoření (Gn 1,1-2,3) pochází z přelomu 6. a 5. století. Je součástí takzvaného Kněžského spisu. Celá je zaměřena na vztah k přírodě. Má jasnou strukturu. Dělí se na tvoření a rozdělování prostoru, a na zaplňování vytvořeného prostoru živými bytostmi. Člověk je v ní stvořen po suchozemských zvířatech, šestého dne. Důraz je kladen na stvoření člověka jako muže a ženy: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ … Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“ (Gn 1,27-28.31). Kněžský spis zdůrazňuje jako podstatu člověka být Božím obrazem. Ke stvoření prvního páru dochází najednou. Člověk, hebrejsky „adam“, stojí před Bohem jako muž a žena. Teprve v této podvojnosti je člověk člověkem, který je schopný naplnit Boží poslání. Srovnáme-li člověka s ostatními živočichy, u člověka se nemluví o druzích, ale před Bohem se nachází jako muž a žena. Oba jsou nazváni člověkem: „Muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam, to je člověk“ (Gn 5,2). Důrazem na rovnost muže a ženy a na jejich stvořenost Bohem je člověk chráněn zbožštění sebe sama, svého mužství nebo ženství. Člověk je obrazem Božím, není však totožný s Bohem. Má podobnou důstojnost, slávu, moc a vznešenost jako Bůh, ale nebyl, není a nebude Bohem.
Bůh jim požehnal. Boží požehnání se týká především plození, které bylo vždycky zahaleno tajemstvím. Proto se kolem něho vytvářely nejrůznější kulty plodnosti. Člověk toužil ovlivnit neznámé plodivé síly. Ze zprávy o stvoření však jasně vyplývá, že člověk není odkázán na přízeň plodivých sil. Všimněme si, milí posluchači, že příkaz „Ploďte se…“ je prvním z přikázání, která jsou zapsána ve Starém zákoně. Člověk dostal požehnání, ale také pověření.
Nemůžeme však tuto zprávu o stvoření brát jako historický fakt. Tento text je navzdory svému uměleckému ztvárnění poněkud omezený, protože nijak přesněji nepopisuje v čem je člověk Božím obrazem. Nezabývá se ani postavením muže a ženy nebo vztahem obou pohlaví k sobě, jejich sexuálními rolemi a výslovně se nedotýká ani manželství. Nepopisuje manžela a manželku, ale muže a ženu. Zabývá se takříkajíc biologickým párem, nikoliv společenským partnerstvím.
Nyní se podrobněji podívejme na druhou zprávu o stvoření. Najdeme ji ve druhé a třetí kapitole První knihy Mojžíšovy (Gn 2,4-3,24). Tento text je starší než předchozí. Vznikl snad na konci 8. století před Kristem. Celé stvořitelské dílo je zaměřeno především na člověka. Podle tohoto vyprávění byl nejdříve stvořen Adam a později z jeho žebra byla stvořena Eva. V První knize Mojžíšově čteme: „I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“… I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal:
„Toto je kost z mých kostí
a tělo z mého těla!
Ať ženou se nazývá,
vždyť z muže vzata jest.“
Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ (Gn 2,18.21-24)
Podle tohoto textu stvořil Bůh nejprve Adama. Příběh chce říci, že Bůh stvořil lidstvo jako celek, a proto není na místě zdůrazňovat, že první byl stvořen muž. Bůh ví, že není dobré, když je člověk sám. Kniha Kazatel říká:„Lépe je dvěma než jednomu, vždyť jim z jejich pachtění dobrá mzda plyne. Upadne-li jeden, druh jej zvedne…“ (Kaz 4,9-10). Pro člověka však není dobrá jakákoli pomoc, ale potřebuje někoho, kdo mu bude roven, v němž by se sám hledal a nacházel. Člověk má cítit hloubku a krásu společenství, které je odleskem společenství s Bohem. Bůh člověku najde pomoc. Není to člověk, kdo by si vytvořil pro sebe pomoc, ale Bůh je Stvořitel, který mu ji připraví. Nechá člověka upadnout do mrákot. „Z žebra“ tvoří ženu. Obraz žebra ukazuje na bytostnou rovnost, poslání a určení. Žebro chrání nejdůležitější lidské orgány, je důležité pro jejich dobrou funkci. Hebrejský výraz „cela“ je pouze na tomto místě překládán jako „žebro“. Jinde znamená bok, boční stěnu oltáře, chrámu… Právě obraz chrámu je vhodný, má-li muž a žena být obrazem Božího chrámu. Stvoření ženy z žebra, z boku, poukazuje také na určitou souvislost s jejím posláním. Má stát muži po boku, být mu odpovídající pomocnicí, a tedy plnohodnotným protějškem. Talmud k obrazu stvoření ženy „z žebra“ dává následující výklad: „Bůh nestvořil ženu z hlavy muže, aby mu poroučela, ani z jeho nohou, aby byla jeho otrokyní, nýbrž z jeho boku, aby byla blízko jeho srdci.“ Podobně také výrazy „kost z mých kostí, tělo z mého těla“ vyjadřují vnější i vnitřní jednotu a společenství. Takto byl hebrejským literárním stylem vyjádřen nejužší vztah mezi dvěma lidmi.
Ve třiadvacátém verši najdeme pro dnešního člověka velmi zvláštní výkřik: „ať ženou se nazývá…“ Hebrejsky se muž řekne „íš“ a žena „išá“. Už z etymologie těchto slov vyplývá, že muž a žena patří k sobě. Jméno pro ženu je obsaženo ve jménu pro muže a naopak. V překladech je snaha tuto hebrejskou podobnost vyjádřit a tak vznikají výrazy: mužena, mužice, mužatka… Liturgický překlad uvádí výrazy manžel – manželka, které sice vyjadřují tuto etymologickou souvislost, ale naprosto neodpovídají překladu hebrejského „íš“ a „iša“. Bůh staví vztah muže a ženy jako základ, který je obdobou vztahu Boha k člověku (Iz 54,5) a Krista k církvi (Ef 5,23-32). Žena je pro muže darem. Bůh ji k němu přivádí a člověk tuto pomoc z Božích rukou radostně přijímá. Je to bytost, která je mu rovná.
Ve čtyřiadvacátém verši čteme: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Tento verš naznačuje spojení muže a ženy v manželství. Autor tohoto textu se snaží zdůraznit, že základem zdravého lidského soužití je vztah muže a ženy, který je založený na lásce, odevzdání a věrnosti. Tím, že muž a žena opustí své rodiče a přilnou k sobě, však nesmí opustit svého Boha. Jestliže se vzdálí od Boha, rozpadne se i jejich blízký vztah. Izraelským patriarchálním řádům však naprosto neodpovídalo, aby muž opustil své rodiče kvůli ženě. Podle tohoto textu opustí muž svého otce i matku a se svou ženou vytvoří nové společenství s naprostou tělesnou, duševní a duchovní jednotou. Tato nerozlučitelná jednota (Mt 19,6) je podstatou manželství a symbolem pro vztah Krista a církve.
O vztahu muže a ženy se můžeme alespoň částečně dozvědět z 25. verše:„Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se“ (Gn 2,25). Tato věta uzavírá druhou zprávu o stvoření. Zmínka o tom, že byli nazí, a přesto se nestyděli, ukazuje na neporušené vztahy mezi mužem a ženou, na vzájemnou důvěru, úctu a vážnost. Jejich myšlení ještě nebylo porušeno hříchem. Stud začíná až jako následek hříchu, kdy se porušila vazba mezi lidmi a mezi člověkem a Bohem. Lidé potom už nehledali pomoc u Boha, ale začali se ho bát. Přestali být také oporou jeden pro druhého. Do jejich vztahu se vplížila nedůvěra a strach, který se pak rozšířil i na jejich potomstvo.
Záměrem této zprávy není popsat, jak, kdy a co vznikalo, ale odpověď na otázku, odkud, proč a k čemu je člověk a celé stvoření. V židovské i křesťanské tradici byla obě vyprávění interpretována různě. Tak se také stala zdrojem mnoha teologických a filozofických spekulací. Musíme si uvědomit, milí posluchači, že v těchto zprávách neobjevíme ucelenou teologii manželství. Zprávy chtějí mýtickým jazykem vyjádřit vznik světa a člověka. Mezi oběma zprávami je mnoho rozdílů. Starší zpráva klade důraz na vzájemné štěstí, zatímco mladší zpráva zdůrazňuje Boží příkaz, aby lidé byli plodní a žili dále ve svých dětech. Z toho můžeme odvodit, že manželství a rodina je Bohem chtěné společenské uspořádání. Je to Boží příkaz k tvůrčímu a odpovědnému spolupůsobení člověka. V nejintimnějším spojení v manželství se dva lidé stávají Božím obrazem a naplňují tak, k čemu byli stvořeni.