Petr Chalupa
O devatenácté neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek z knihy Moudrosti. Vybrané verše, šestý až devátý z osmnácté kapitoly, patří ke třetí části této starozákonní knihy. Třetí část se skládá ze sedmi přirovnání. Tato přirovnání navazují na témata, která jsou známá z období vysvobození z Egypta a putování pouští. V tomto období došlo k rozhodujícím událostem v dějinách i v teologii Božího lidu. Přirovnání stavějí proti sobě Egypťany a Izraelity. Egypťané vystupují jako zlí lidé, zatímco Izrael je znázorněn jako zbožný národ. Většinou líčí autor nejprve Boží tresty pro Egypťany za jejich provinění, pak popisuje protikladnou Boží starostlivost o národ. Převážně je přirovnání vystavěno tak, že se určité přírodní jevy, které Egypťanům škodí, ukazují prospěšné Izraeli. Jako příklad uveďme: Na jedné straně pro Egypťany nepoživatelná voda Nilu, na druhé straně vzácná voda na poušti (11,5-14). Úryvek, kterým se budeme zabývat, patří k první části jednoho z přirovnání. Hovoří o smrti prvorozených v Egyptě. K této události je přirovnána smrt mnoha Izraelitů na poušti pro vzpouru proti Mojžíšovi a Árónovi. Autor textu si libuje v protikladech: Zatímco Izraelité slaví v noci jednu z nejdůležitějších slavností svého těsného spojení s Bohem, pesach, v Egyptě řádí téže noci na Boží příkaz smrt. Zdá se, že autor textu, který psal v době silného pořečťování, znal řeckou literaturu a převzal z ní literární druh přirovnání. Látku mu poskytla Druhá kniha Mojžíšova popisem desáté egyptské rány – smrti prvorozených (Ex 11,1-12,36).
Úvodní verš úseku, z něhož je úryvek pro liturgii vybrán, v neděli neuslyšíme. Přesto však první čtení bezprostředně navazuje na tento předcházející verš. Poslechněme si jej:
Protože se však Egypťané rozhodli zabíjet nemluvňata svatých – z nichž jedno dítě bylo odloženo, ale zachráněno – vzals jim za trest mnoho jejich dětí a společně jsi je zahubil v přívalu vod.
Ve zkratce připomíná text události, které známe z Druhé knihy Mojžíšovy: faraónovo rozhodnutí zabít každého narozeného hebrejského chlapce a záchranu Mojžíše. Zároveň se hned – jakoby v nadpisu – objevuje odůvodnění, proč došlo k záhubě faraónova vojska. Kdo se rozhodne zabíjet, sám je stižen smrtí. Autor textu je přesvědčen, že všechny lidské činy mají své důsledky. Zjednodušeně: dobrému se daří dobře, zlému zle.
Úryvek v nedělní liturgii začíná slovy:
Ta noc, v níž byli pobiti prvorozenci Egypťanů, byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili.
Noc, o které se hovoří, je známá a slavná. Proto ukazovací zájmeno “ta” ve slovním spojení “ta noc.” V závěru úseku uslyšíme, co se stalo, když tatonoc ve svém běhu k polovině došla.
Rozhodující Boží zásah byl otcům předem oznámen. Z Druhé knihy Mojžíšovy víme, že představitelům izraelských rodin Mojžíš oznámil, jak bude potrestán Egypt (Ex 6,6). Zemřou všichni prvorození, od lidí až po zvířata (Ex 11,4-6; 12,21-24).
Oznámení “napřed” pomýšlí možná na praotce Abrahama, kterému bylo zaslíbeno vysvobození jeho potomků z egyptského otroctví (Gn 15,14).
Přísahami se myslí slavnostní zaslíbení země dané praotcům. Toto zaslíbení se vine pěti knihami Mojžíšovými jako červená nit.
Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel.
Zde se zřetelně ukazuje dvojí charakter Velké noci: na jedné straně v ní dochází k záchraně spravedlivých, tj. Izraelitů, na druhé ke zkáze nepřátel, to je Egypťanů. Ke zvláštnostem Knihy moudrosti patří nahrazování vlastních jmen druhovým označením, které zdůrazňuje určitou vlastnost.
Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal.
Vysvobození z egyptského otroctví Hospodinovým zásahem proti Egyptu znamenalo zároveň začátek obzvláště blízkého vztahu Izraele k Hospodinu. Od této chvíle budou Božími vyvolenými, jimž zaručil oporu a pomoc ve všech životních situacích. Povolání do Boží blízkosti a v tom se projevující oslavení se také může týkat skutečnosti, podle které všichni izraelští prvorození náleží Hospodinu.
Vždyť skrytě obětovaly zbožné děti dobrých rodičů a svorně si uložily božský zákon, že svatí budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných nebezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěvy otců.
Skryté slavení Velikonoc si můžeme vyložit několika způsoby.
Podle Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 12,13.22) se měli Izraelité zdržovat po celou noc doma, zatímco probíhal soud nad Egyptem.
Existuje rovněž stará tradice, podle které utekli Izraelité z Egypta potají. Předcházející slavení Veliké noci muselo tedy zůstat utajeno.
Autor psal tento text v době, kdy byla rozšířená takzvaná mystéria, tajné kulty pohanských bohů. Lidé, kteří byli do těchto kultů zasvěcení, museli držet v tajnosti vše, co se mystéria týkalo. Autor Knihy moudrosti má zálibu v řecké literatuře a kultuře. Nelze tedy vyloučit, že se i v souvislosti s Velikonocemi pokusil o aktuální propojení s řeckou epochou.
K Veliké noci patří také požadavky božského zákona. Prvotně se zřejmě myslí předpisy pro slavení pesachu jako závazná ustanovení. Svornému přijetí božského zákona můžeme však rozumět i jinak. Ve chvíli vyjití z Egypta je před Izraelity namáhavá a nebezpečná cesta. Navzdory všem obtížím, které by mohla přinést budoucnost, je třeba držet pospolu a překonat nesnáze. Tato cesta nebude jen náročná. Během ní obdrží od Boha mnoho dobrého. Mezi jiným také smlouvu na Sinaji.
“Chvalozpěvy otců” mohou znamenat oslavný zpěv v rámci slavení pesachu. Podle této představy bylo už první slavení vybaveno liturgií, která se dotvářela teprve později. V době po babylonském vyhnanství se při domácím slavení pesachu zpívaly žalmy 113 – 118, takzvaný velký halel. Zmiňuje se o něm i Matoušovo evangelium (Mt 26,30).
Další verše už v neděli neuslyšíme. Přinášejí však opět kontrast k “chvalozpěvům otců:”
Vstříc ji však zazněl neladný křik nepřátel a rozšířil se lkavý nářek nad oplakávanými dětmi. Stejná spravedlnost trestala otroka i pána a obyčejný člověk stejně trpěl s králem. Najednou měli jedním druhem smrti nesčetné mrtvé, neboť živí ani nestačili pohřbívat, protože jedním zásahem zahynul výkvět jejich potomstva. Ti totiž, které přes všechny zázraky kouzla ovlivnila v nevěře, při záhubě prvorozenců vyznávali, že ten národ je Božím synem.
Následující text známe z liturgie vánočního období. Pro křesťana se totiž v něm objevuje náznak Božího vtělení.
Neboť když hluboké ticho objímalo všechno a noc ve svém běhu k polovině došla, tvé všemocné slovo seskočilo z královského trůnu z nebe jako nelítostný válečník do středu země, určené k záhubě. Jak ostrý meč neslo tvůj nezvratný rozkaz, a když tam dospělo, vše naplnilo smrtí. I když kráčelo po zemi, dotýkalo se nebe. Tehdy je hned postrašily přízraky děsných snů, přepadly je nečekané hrůzy, jeden sem, druhým tam polomrtvý padl a oznamoval příčinu, pro niž umírá. Neboť to napřed ohlásily sny, které je děsily, aby nezhynuli bez poznání, proč ono zlo musí trpět.
Autor nedělního úryvku z Knihy moudrosti ví, že vysvobození z Egypta je jádrem starozákonní teologie. Hospodin je věrný Bůh, který vysvobozuje z nouze a bídy. Navzdory všem současným protivenstvím vede do šťastné budoucnosti. Zastává se nejen svého lidu, ale každého jednotlivce, kterého doprovází na cestě.
Jméno, které zjevil Mojžíšovi, je vlastně programem: jsem zde pro vás. Pro každou dobu pak platí, že se člověk může spolehnout na Boží slovo, jehož moc lze poznat z průběhu událostí. Vyjití z Egypta je těsně spojeno s velikonoční hostinou. Slavení prvního pesachu zachraňuje Izraele před záhubou. Právě v době společného stolování způsobuje Bůh rozhodující průlom, zvrat v doléhajícím útlaku. Slavení Velikonoc v pozdější době spojuje minulost se současností a ukazuje, že Boží záchrana je možná vždy a všude. Zároveň je toto slavení projevem solidarity. Všichni účastníci se mají dělit o každodenní radosti a starosti. Nový zákon navazuje tento hlavní motiv prorocké zvěsti, když tvrdí, že nelze oddělit bohoslužbu a život.
Po prvním čtení budeme zpívat některé verše 33. žalmu. Spravedliví lidé jsou v něm vyzváni, aby se radovali z Hospodina. Důvodem jejich radosti je Hospodinovo jednání: “Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim života zachoval za hladu” (Ž 33,18n).
Na motiv “očekávání záchrany” z prvního čtení navazuje Ježíšova výzva z Lukášova evangelia: “Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána…” (Lk 12,35n). Každý člověk zůstává přitom odpovědný za svůj osud při Kristově příchodu: “Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat” (Lk 12,48).