Petr Chalupa

O 23. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme úryvek z knihy Moudrosti. Jako první čtení byly vybrány verše 13 – 19 z 9. kapitoly.

Kniha Moudrosti pochází z prvního století před Kristem. Je pečlivě zpracovaná do tří částí (I. 1,1 – 6,21; II. 6,22 – 11,1; III. 11,2 – 19,22). Používala se pravděpodobně při vyučování. Mladí Židé, žijící v egyptské diaspoře, se snad s její pomocí učili číst a psát. Její text je díky častým narážkám pozvánkou k četbě Písma svatého a obrací se na všechny, kdo “milují spravedlnost” (1,1).

Myšlenkový postup první části představuje moudrost jako niternou stránku starozákonní spravedlnosti, to znamená správného smýšlení a jednání před Bohem, jenž miluje své stvoření a v něm zvláště člověka jako svůj obraz – přičemž ani smrt zde není nepřekonatelnou hranicí. Součástí spravedlnosti je ryzí a správné jednání s druhými lidmi.

Druhá část knihy je umělecky sestavenou chválou moudrosti ve třech odstavcích: moudrý král Šalamoun se v sedmé a osmé kapitole (7,1 – 8,21) vyjadřuje o svých zkušenostech s moudrostí; zároveň je tento odstavec odůvodňujícím úvodem k jádru druhé části, velké modlitbě v deváté kapitole (9,1 – 19), která vidí moudrost jako Boží dar. Třetí odstavec vypráví o Božím jednání v První a Druhé knize Mojžíšově. Tato vyprávění jsou příkladem záchranných činů moudrosti.

Třetí část knihy povzbuzuje a napomíná: “milujte spravedlnost!”. Je ztvárněna jako hymnická vzpomínka na vyjití z Egypta. Podobně jako při vysvobození z Egypta a během putování pouští přispívá příroda a vesmír spravedlivým, tedy Božímu lidu, a zároveň se tyto přírodní úkazy stávají léčkou pro nepřátele, tak se jednou Bohem, popřípadě moudrostí vedený vesmír projeví odlišně vzhledem ke spravedlivým a k bezbožným – jako záchrana nebo trest.

Velká modlitba v deváté kapitole knihy Moudrosti je sestavena ze tří slok. První a třetí sloka jsou podobné, zrovna tak začátek a závěr sloky druhé. Uprostřed velké modlitby je nachází hlavní prosba: “Sešli moudrost ze svatých nebes a od svého slavného trůnu ji pošli.” Tato prosba je s malou obměnou už jádrem první sloky: “dej mi moudrost, která vedle tebe sedí na trůně a nevylučuj mě z počtu svých dětí.” Stejná myšlenka je pak ještě objeví ve třetí sloce: “Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?” Náš úryvek musíme tedy vnímat jako součást velké modlitby ve třetí sloce. Začátek této modlitby v neděli neuslyšíme, ale nyní se jím budeme chvíli zabývat.

Bože otců a milosrdný Pane, ty jsi udělal všechno svým slovem
a svou moudrostí jsi stvořil člověka, aby vládl nad tvorstvem, jež od tebe vzešlo,
aby svatě a spravedlivě řídil svět a s upřímnou myslí vykonával vládu:

Slavnostní oslovení ukazuje Boha jako milujícího v minulosti (“Bůh otců”) i v současnosti. Tento Bůh stvořil svou moudrostí svět a člověka s jeho zvláštním postavením a úkolem. Svou moudrostí napravuje Bůh lidské cesty a lidi zachraňuje. O moudrost je však třeba prosit.

Dej mi moudrost, která vedle tebe sedí na trůně a nevylučuj mě z počtu svých dětí. Vždyť já jsem tvůj služebník a syn tvé služebnice, člověk křehký, s kratičkým žitím, který těžko chápe, co je právo a zákon. Neboť i kdyby byl mezi lidmi někdo dokonalý, bez tvé moudrosti by nestál za nic.

Člověk je slabý, jeho život je krátký. Bez pomoci Boží moudrosti nedokáže žít správně ve společenství. Smrtelní lidé nejsou schopni bez pomoci Boží moudrosti vyznat se ve světě, nedokáží rozpoznat souvislosti a poznat Boží vůli.

Tys mě vyvolil za krále svého lidu, za soudce svých synů a dcer. Poručils, abych ti zbudoval chrám na tvé svaté hoře a oltář ve městě, kde bydlíš, obraz svatého stánku, který jsi připravil na počátku. S tebou je moudrost, která zná tvá díla, která byla přítomna, když jsi stvořil svět,
která ví, co je ti milé, co je správné podle tvých přikázání. Sešli ji ze svatých nebes a od svého slavného trůnu ji pošli, aby mně pomáhala a se mnou pracovala, abych poznal, co je ti milé. Neboť ona vše zná a chápe a povede mě rozvážně v mém díle a ochrání mě svou září. Potom příjemné budou mé činy, tvůj lid budu soudit spravedlivě a hoden budu trůnu svého otce.

Šalomoun, který byl slabým člověkem jako každý druhý, obdržel příslovečnou moudrost od Boha po své prosebné modlitbě a stal se tak slavným králem, moudrým soudcem a stavitelem chrámu. Podobně dal Bůh svou moudrost všem lidem, kteří ho prosili. Modlitba svébytně zpracovává text z první Knihy královské (1 Kr 3,6 – 9, popř. 2 Pa 1,8 – 10). V modlitbě rozeznáme základní stavbu a mnoho jednotlivých prvků prosebné modlitby, kterou Šalomoun vyslovil brzy po svém nástupu na trůn v souvislosti s obětí v Gibeonu. Tehdy byl v nočním vidění Bohem vyznán, aby jej o něco požádal. Modlitba připomíná dosavadní Boží působení, pak se zabývá současnou situací a uvádí prosbu o “vnímavé srdce”, s jehož pomocí dokáže král soudit Boží lid a rozlišovat mezi dobrem a zlem. V Druhé knize Paralipomenon je totéž řečeno méně obrazně. Šalomoun prosí o “moudrost a umění” (2 Pa 1,8-10). V celé knize Moudrosti je moudrý král Šalomoun příkladem pro každého člověka, který “miluje spravedlnost” a prosí Boha o moudrost.

Nedělní úryvek má tři úseky. První úsek je zarámován otázkami: Kdo z lidí může poznat Boží úmysly? Kdo poznal tvou vůli? S takovými otázkami se v bibli setkáváme ve dvou souvislostech: Buď popisují absolutní Boží nadřazenost, nepopsatelnost a stvořitelskou moc – odpověď na ně je pak jasná: nikdo, žádný člověk. Nebo vystihují Boží tajemství, k němuž člověk nemá přístup, pokud mu není od Boha darován.

Boží úmysly či jeho vůli máme chápat jako nezbytné poznání, které musí král mít, aby jednal spravedlivě a moudře. Tohoto poznání však nelze dosáhnout vlastní snahou, je pouze darem Božím.

Druhý úsek vyjadřuje v obměnách omezenost a omylnost lidského myšlení a chápání.

Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán? Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí.

Jádro prvního úseku zní jako narážka na Platónovo dílo Phaidon (81C): “… tělesností zcela prostoupená duše, která je utlačována společenstvím s tělem a neustálou starostí o ně. Na tělesnost se musí pomýšlet jako na něco zatěžujícího, pozemského a viditelného, čím je duše obtěžována a znovu vtahována do oblasti viditelného.” Autor zde používá pojmů, které byly rozšířeny v tehdejší filozofii a jazyce vzdělanců, přetváří však platónské pojetí a myšlenky ve starozákonní – konkrétně o tělesnosti člověka a jeho sepětí se zemí jako důvodem jeho omezenosti a slabosti a zároveň slepoty vůči Boží vůli, to znamená vůči jeho vlastnímu povolání a možnostem – milovat spravedlnost a nechat si darovat moudrost.

S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?

Začátek tohoto verše zní jako rétorická otázka. V mnoha obměnách popsal autor moudrost, která se vyprošuje od Boha. V této velké modlitbě je moudrost označena jako někdo, kdo sedí s Bohem na trůně. Toto umístění je narážkou na bohyni Isis. Úcta k této bohyni se velmi rozšířila v době vzniku knihy Moudrosti. Zde však není bohyní a matkou krále, nýbrž Božím nástrojem a darem, jehož přijetí činí z lidí Boží syny a dcery. Je ztotožněna s Božím duchem, který vede zevnitř k poznání a porozumění Boží vůli. V ní se Bůh daruje a vytváří společenství se sebou.

A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.

Verše, které následují za modlitbou, dokazují, že seslání moudrosti se týká také prorockých témat: odpouštění hříchu, obrácení, vykoupení a záchrany. Úprava pozemské cesty je příkladně znázorněna v následující, desáté kapitole knihy Moudrosti.

Starobylá Šalomounova proseba o “vnímavé srdce”, popřípadě o “moudrost a umění” se v deváté kapitole knihy Moudrosti rozvíjí ve velkou modlitbu, v níž se objevuje omezenost a slabost člověka, zároveň však velikost jeho povolání Bohem k spravedlivému utváření světa a společnosti. Co přináší víra v Boha lidskému životu? Vše je znázorněno světově proslulou postavou krále Šalomouna, který dosáhl všeho, po čem člověk touží: bohatství, moci, schopnosti spravedlivě soudit, velkého vědění, básnického nadání, dlouhého a šťastného života, společenského uznání, uchování v paměti následovníků. Byl to člověk jako každý jiný. Vše vynikající obdržel jako Boží dar, když prosil o moudrost. Pouze tento všezahrnující Boží dar, Boží duch, umožňuje lidsky důstojné soužití díky poznání Boží vůle a Božího spásonosného jednání pro lidi. Stvořitel a Vykupitel se v dějinách zjevil jako milující a uznávající lidskou svobodu. Pohled nazpět je povzbuzením pro současnost.

Na téma prvního čtení – Bůh zachraňuje moudrostí, kterou dává – navazují další liturgické texty příští neděle. Už vstupní antifona oslavuje Boží rozhodnutí jako správná: “Jsi spravedlivý, Hospodine, a spráné je tvé rozhodnutí: jednej se svým služebníkem podle svého milosrdenství” (Ž 119,137.124). V modlitbě nad dary je Bůh označen jako “původce pravé zbožnosti a pokoje.” Devadesátý žalm, z něhož budeme zpívat některé verše po prvním čtení, chápe jako protiklad lidské slabosti a nepatrnosti Boží dobrotu a jeho nezbytnou pomoc. Úryvek Lukášova evangelia (Lk 14,25-33) vidí pak schopnost následovat Ježíše jako Boží dar. Následování Ježíše Krista vede k pravé svobodě a věčnému společenství s ním. Výstižně to vyjadřuje vstupní modlitba mše svaté: “Bože, tys nám poslal Vykupitele a přijímáš nás za své děti; pohlédni na nás s otcovskou láskou a dej, aby všichni, kdo věří v Krista, dosáhli pravé svobody a věčného dědictví.”