Pavel Zahradníček
O Ježíšově narození a událostech, které bezprostředně předcházely a následovaly, se zmiňují jen dvě ze čtyř evangelií: Matoušovo a Lukášovo. Zbývající dva evangelisté o nich mlčí. Marek začíná evangelium až začátkem činnosti Ježíšova předchůdce Jana Křtitele. Jan se naopak v prvních verších svého evangelia vrací až k samotnému počátku všeho, co je, k předcházející existenci Božího slova, tedy k jeho bytí přede vším ostatním, co existuje:
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha.
Tak zní první dva verše Janova evangelia. Ve čtrnáctém verši první kapitoly evangelista Jan dodává:
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
I když jde jen o několik slov, ze kterých se nedozvídáme nic o okolnostech Ježíšova narození, jsou pro nás mimořádně cenná. Poznáváme z nich jasně, kdo je ten, který se stal tělem, tedy ten, který se narodil.
Jde vlastně o dvě skutečnosti, propojené osobou Slova. Toto slovo, které se stalo tělem, bylo už na počátku u Boha – to Slovo byl Bůh. Tedy ten, který byl na počátku, který byl Bůh, se stal tělem a přebýval mezi námi… Touto jasnou výpovědí o božství Ježíše Krista začíná Janovo evangelium. Snad proto, že vzniklo na sklonku prvního křesťanského století, v době, kdy se rozmáhal blud, popírající božství Ježíše Krista. Evangelista cítil, že v této zásadní otázce je třeba udělat hned od samého začátku jasno…
Potom se již evangelista Jan, podobně jako Marek, věnuje až postavě Jana Křtitele a tomu, co předcházelo a následovalo vzhledem k Ježíšově křtu v řece Jordánu.
Informace o konkrétních událostech, místech a osobách, které souvisejí s Ježíšovým narozením, musíme tedy čerpat výhradně z Matoušova a Lukášova evangelia.
Matouš uvádí nejdříve Ježíšův rodokmen a potom velmi stručně zmiňuje Mariino zasnoubení a početí z Ducha svatého. Potom popisuje, jak se Josefovi zjevil anděl Páně. To vše se dělo, aby se naplnilo starozákonní Izaiášovo proroctví. Ježíšovo narození Matouš jen konstatuje – bez toho, že by je popisoval. Matoušovo líčení Ježíšova narození, včetně předcházejících událostí z Mariina a Josefova života, je tak stručné, že si je můžeme celé poslechnout. Závěr první kapitoly Matoušova evangelia zachycuje několika větami události, které měly naplnit staletá očekávání izraelského národa a změnit další běh dějin:
S narozením Ježíše Krista to bylo takto:
Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve, než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů“. To vše se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: Hle, Panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to znamená Bůh s námi.
Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě. Ale nepoznal ji, dokud neporodila syna. A dal mu jméno Ježíš.
Kdy a kde se Ježíš narodil, se dozvídáme až z bezprostředně navazujícího vyprávění o mudrcích od východu. Líčení jejich příchodu je na začátku druhé kapitoly Matoušova evangelia uvozeno těmito slovy:
Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu…
O Betlému, rodišti krále Davida, vesnici ležící dvanáct kilometrů jižně od hlavního města Jeruzaléma, předpověděl již prorok Micheáš, že bude místem, odkud vzejde vykupitel:
A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými rody,
z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli;
jeho původ je od pradávna, od věčnosti. (Mich 5,1)
Tato slova cituje volně Matouš v odpovědi mudrcům na jejich otázku, kde se má Mesiáš narodit. Král Herodes, který vystupuje v Matoušově vyprávění o příchodu mudrců, je Herodes Veliký, který z milosti Římanů vládl v Jeruzalémě od roku 37 před Kr. až do své smrti na jaře roku 4 před Kristem. Matoušova slova o Ježíšově narození za dnů krále Heroda představují důležitý opěrný bod pro stanovení krajního data Ježíšova narození. Plyne z něj zdánlivý paradox: Ježíš se narodil nejméně čtyři roky před naším letopočtem. Je to způsobeno chybou, které se v šestém století po Kristu dopustil učený mnich Dionysius Exiguus, když se pokoušel určit rok Kristova narození, který by mohl sloužit jako východisko křesťanského letopočtu. Ani rok 4 před Kr. není však příliš jistý, neboť Herodes zemřel již na jaře tohoto roku. Navíc, podle údajů židovského historika Josefa Flavia, strávil smrtelně nemocný král několik posledních měsíců svého života u pramenů v Jerichu. Matoušovo líčení ale předpokládá, že ještě v době příchodu mudrců, což mohlo být i rok po Ježíšově narození, byl král Herodes ještě v Jeruzalémě. Jako nejpravděpodobnější rok narození Ježíše Krista je v současné době uváděn rok 7 před naším letopočtem.
To by souhlasilo s objevením „hvězdy“ – nebeského úkazu, na který se odvolávají mudrci od východu. Právě v roce 7 před Kr. došlo k trojnásobné konjunkci – velmi těsnému přiblížení -královské planety Jupitera se Saturnem – planetou, která byla tehdejšími hvězdopravci považována za hvězdu Židů. Úkaz se odehrál na pozadí souhvězdí ryb. Dle tehdejších astrologů to znamenalo: na západě, v zemi Židů se narodil veliký král. Datum jeho narození by astronomové určili „podle doby, kdy se hvězda objevila“ na 16. březen roku 7 před Kristem. Objevením hvězdy – správněji planety Jupitera – byl okamžik, kdy bylo možno poprvé planetu pozorovat na ranní obloze. Předtím nebylo planetu vidět po několik týdnů.
Matoušovo líčení vyvraždění všech chlapečků do dvou let v Betlémě a okolí, které nařídil Herodes ve snaze zbavit se nově narozeného židovského krále, není sice ve spise zaznamenáno u Josefa Flavia, dokonale však doplňuje, co se od tohoto židovského historika, žijícího v prvním stol. po Kr. o králi Herodovi dozvídáme. Z obavy o svůj trůn dal postupně vyvraždit vlastní rodiny a právě v roce 7 před Kr. – tedy v roce pravděpodobného Ježíšova narození – dal zardousit své dva syny a tři sta vojáků, kteří jeho synům projevovali sympatie. V témže roce dal zatknout šest tisíc farizejů, kteří odmítli přísahat věrnost císaři, a jak píše Josef Flavius, předpovídali příchod mesiáše. Velká část z nich byla zavražděna. Krvavé vraždění v Betlémě leželo ve stínu těchto hrozných událostí roku 7 před Kristem.
Další četné o informace o Ježíšově narození i o tom, co mu předcházelo, můžeme čerpat z Lukášova evangelia. Jeho líčení je daleko podrobnější a obsáhlejší než Matoušovo. Autor Lukášova evangelia zachycuje předpověď narození Jana Křtitele knězi Zachariášovi v jeruzalémském chrámě, andělovo zvěstování Marii, setkání Panny Marie a Alžběty, narození Jana Křtitele – a potom ve druhé kapitole líčí podrobně Ježíšovo narození v Betlémě, kam se za soupisu vydali z Nazareta Josef s Marií:
V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém…
I když se Lukáš pokouší o časové určení soupisu a tím i narození Ježíše Krista, jeho údaje nám ve skutečnosti nemohou pomoci upřesnit, co již víme díky Matoušovu evangeliu. První římský císař Gaius Octavianus Augustus, kterého Lukáš zmiňuje, panoval velmi dlouho: od roku 27 před Kr. do roku 14 po Kristu. Rovněž druhý jmenovaný Publius Sulpicius Kvirinius je osoba velmi dobře známá z mnoha historických pramemů. Zastával četné funkce v Římské říši a zcela jistě byl v době císaře Augusta i císařským legátem v Sýrii, jak dosvědčuje nápis na nalezeném náhrobním kameni jednoho z jeho podřízených: „Na rozkaz syrského legáta Publia Sulpicia Kvirinia jsem bojoval proti Iturejcům v Libanonu.“ Kdybychom věděli, kdy zastával úřad legáta v Sýrii, mohli bychom podle tohoto údaje upřesnit informaci, kterou nám podává Lukáš. Ve skutečnosti je však situace opačná. Právě podle Lukášových údajů můžeme datovat první Kviriniovo působení v Sýrii ještě do doby před smrtí Heroda Velikého.
Podobně je tomu se sčítáním lidu na Herodově území. Lukáš je ve skutečnosti jediným přímým svědkem tohoto soupisu v době Herodově. Ostatní historické prameny obsahují pouze náznaky tohoto soupisu a výslovně mluví až o sčítání, které se uskutečnilo teprve roku 6 po Kristu, jakmile Římané sesadili Herodova syna Archelaa a sami se ujali vlády nad Judskem.
I když Lukáš nepodává informace, které by pomohly upřesnit datum Ježíšova narození, poskytuje nám barvité líčení této události. Zmiňuje se o jeslích, o tom, že se nenašlo místo v zájezdním útulku, o zjevení andělů pastýřům a jejich příchodu do Betléma. Vyprávění o narození doplňuje zprávou o obřezání dítěte osmého dne po narození a o tom, jak byl čtyřicet dní po narození Ježíš přinesen do chrámu.
Právě Lukášovi vděčíme za nádhernou, barvitou představu, jakou máme o noci, kdy se Bůh narodil jako malé lidské dítě.
A kde se vzal vůl s oslíkem v našich Betlémech? I ti mají svůj původ v Bibli. Jesle, do kterých Ježíše položili, předpokládají stáj a zvířata. A volba na vola a osla padla snad s ohledem na slova obsažená v prví kapitole starozákonního Izaiášova proroctví:
Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“
Nebudou smutná slova, pronesená o izraelském národu, platit také o nás? Zkusme se nad tím zamyslet, až budeme o vánocích rozjímat nad slovy Písma i nad jejich překrásným uměleckým ztvárněním v našich lidových Betlémech, ve kterých má své místo i vůl s oslíkem…