Petr Chalupa

V dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme opět zabývat tématem násilí v Bibli. Minulý pátek jsme si nastínili, proč se v Bibli vyskytují texty, které mluví o násilí, ve kterých dokonce Bůh jedná násilně nebo se zastává násilníka. Dnes se budeme zabývat modlitbami a prosbami o potrestání nepřátel.

V mnoha žalmech se setkáme s prosbou o záchranný Boží zásah. V šedesátém devátém žalmu čteme: „Ty víš, jak jsem tupen, ostouzen a haněn, máš před sebou všechny moje protivníky… Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, dali mi pít ocet. Jejich stůl se jim staň osidlem a těm, kdo jsou s nimi zajedno, buď léčkou. Vylej na ně svůj hrozný hněv, tvůj planoucí hněv ať postihne je. Jejich hradiště ať zpustne, v jejich stanech ať nebydlí nikdo… Sečti jejich nepravosti, ať před tebou nejsou spravedliví. Nechť jsou vymazáni z knihy živých, nezapsáni mezi spravedlivé” (Ž 69,20-29).

Také prorok Jeremiáš, kterého pronásledovali, uvěznili a dokonce se snažili zabít ti, kdo nechtěli slyšet jeho obžaloby proti bezbožnému národu a nerozumné judské vládě, vyzývá Boha: „Pozornost mi věnuj, Hospodine, a slyš hlas těch, kdo se mnou vedou spor. Což má být odměňováno dobro zlem, že mi kopou jámu? Pamatuj, jak jsem před tebou stával a mluvil v jejich prospěch a odvracel od nich tvé rozhořčení. Proto vydej jejich syny hladu, vydej je na pospas meči, jejich ženy ať jsou bez dětí a ovdovělé a muže ať skolí smrt, jejich jinoši ať jsou pobiti v boji mečem. Z jejich domů ať se rozléhá úpění, přiveď na ně znenadání hordu, neboť vykopali jámu, aby mě polapili, nastražili osidla mým nohám. Ty, Hospodine, víš o každém jejich záměru, že mi chtějí způsobit smrt. Nezprošťuj je viny, jejich hřích ať u tebe smazán není, ať jsou před tebou přivedeni k pádu, tak s nimi nalož v čas svého hněvu” (Jr 18,19-23).

Přání, aby Bůh zničil nepřátele, patří k nářku utlačovaných a pronásledovaných lidí, kteří si vyprošují pomoc od Boha. Biblické knihy vyprávějí o tom, že Bůh pomohl utlačovaným Izraelitům. Proto prosí mnohé žalmy, aby se tak stalo nyní, v aktuální nouzi. Zatímco se knihy Mojžíšovy, kniha Jozue a Soudců zabývají osudem celého Izraele a Boží pomocí národu, lidé, modlící se žalmy, získávají osobní naději. Podobně jako Bůh zachránil svůj lid, měl by zachránit i věřícího jednotlivce.

Sbírka žalmů je izraelskou modlitební knihou, ve které nachází modlící se člověk, co odpovídá jeho osobní situaci a jak lze spojit izraelskou zkušenost o Bohu s vlastní nouzí. Přitom hraje důležitou roli přesvědčení, že Bůh stojí na straně chudých a utlačovaných. V devátém žalmu čteme: „Hospodin však bude trůnit věčně, soudnou stolici má připravenu. Rozsoudí svět spravedlivě, povede při národů dle práva. Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným. V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine. Pějte žalmy Hospodinu, který na Siónu trůní, oznamujte mezi lidmi jeho skutky. Za prolitou krev k odpovědnosti volá, pamatuje na ni, na úpění ponížených nezapomněl” (Ž 9,8-13).

Skutečnost, že se Bůh zastává utlačovaných, může podle tohoto přesvědčení znamenat, že porazí utlačovatele. Volání po Boží obranné moci je formou, jak zvládnout nesnesitelné násilí. Není to jediná forma. Už Starý zákon – nikoli až Nový, jak se domnívají mnozí křesťané – zná také vědomé zřeknutí se obrany a nenávisti proti nepříteli. Na dvou místech z knihy Přísloví čteme: „Neraduj se z pádu svého nepřítele, nejásej nad jeho klopýtnutím ani v srdci, nebo to Hospodin uvidí a bude to zlé v jeho očích a odvrátí od něho svůj hněv!“ (Př 24,17-18). „Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou, tím shrneš řeřavé uhlí na jeho hlavu a Hospodin ti odplatí” (Př 25,21-22).

Zdalipak není překonaná prosba o mocný Boží zásah po těchto napomenutích a Ježíšově požadavku milovat nepřátele a odpouštět? Tato napomenutí jsou nepochybně protikladným hlasem v mnohohlasém biblickém sboru, který nás chrání před jednostrannými výklady a návody k jednání. Bylo by však pokrytectvím a neodpovídalo by lidské realitě, kdybychom chtěli potlačit volání utlačovaných k Bohu. Naopak, žádost, aby Bůh zasáhl proti nepřátelům, může vyjadřovat zvláštní blízkost vůči Bohu: Odvažují se vykřičet svůj hněv Bohu do uší. To je velmi odvážné tváří v tvář po staletí udržované tendenci křesťanské morálky požadovat od věřících, aby se pokorně podřídili osudu. Z křesťanského hlediska je lepší vyprošovat si od Boha zásah proti původcům nouze, ano toužit po něm, než se zklamaně od Boha odvrátit. Mimoto je volání po projevu Boží moci velmi realistické. Nic se zde nepřikrašluje, neharmonizuje, bezpráví není zamaskováno. Počítáme se skutečností Bohu nepřátelského světa, proklínáme ji do Božího ucha. Navzdory tomu budou mít lidé citliví a pozorní neustále potíže s těmito modlitbami. Neboť navozují otázku, zda není volání chudých v době globalizace zaměřeno proti nám.

Na žalmech je zajímavé, že ke zpracování hrozného osudu pronásledovaných a utlačovaných dochází v modlitbě. Snad už neměl bezbranný a pokořený žalmista sílu a možnosti k ničemu jinému než k modlitbě. Modlitba může však také být zřeknutím se vlastní spravedlnosti. Odplata se přenechává Bohu. Agrese se neprožívá, ale svěřuje Bohu. Bůh se má postarat o potrestání zlého; není to můj úkol a můj problém. „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán” (Ř 12,19), píše apoštol Pavel římským křesťanům. Tento výrok není svědectvím o pomstychtivém Bohu. Je spíš napomenutím, aby člověk přenechal Bohu, co se stane s pachateli zla. Bůh sám se postará o zlo.

Obraz o Bohu, který může být také agresivní, který pociťuje hněv a vykonává mstu, může posloužit duševnímu zdraví. Nemusím se každý den rozčilovat nad nespravedlností a neusmířeným bezprávím. Vím, že jsou svěřeny Bohu. Ovšem řeč o Boží mstě a odplatě je ospravedlnitelná, jen když je vyslovena proti svévolnosti mocných a ničemnosti zlých. Na Bibli se nemůže odvolávat pohrůžka, která zajišťuje právo silnějšího, nebo chce zastrašováním, jež zpevňuje stávající poměry, uvést lidi do závislosti a zamezit zpochybňování nedobrých poměrů. Právě naopak mohu u sebe připustit agresivní pocity, protože také Bůh se stává agresivním, když se s lidmi jedná nespravedlivě a jsou utlačováni. Náš hněv ve chvíli, kdy vidíme, že lidé trápí, zneužívají, vykořisťují a ničí jiné lidi, je oprávněný, neboť Bůh to vnímá stejně. Rozčilení nad nelidskými poměry můžeme bez falešných ohledů vyslovit, neboť Bůh je odsuzuje ústy biblických autorů. Zvláště slova proroků jsou jasná a zřetelná. Prorok Jeremiáš říká: „Kéž bych měl na poušti místo, kde mohou pocestní přenocovat. Mám opustit svůj lid a odejít od nich? Neboť jsou to samí cizoložníci, shromáždění věrolomných. „Napínají svůj jazyk jako luk, klamem, a ne pravdou se zmocňují země. Neboť jdou od zla ke zlu a ke mně se neznají, je výrok Hospodinův. Střezte se svého druha, na žádného bratra nespoléhejte, neboť každý bratr je samý úskok a každý druh utrhá, kudy chodí. Kdekdo chce svého druha přelstít a neřekne pravdu. Učí svůj jazyk mluvit jen klam, vyčerpávají se nepravostmi. Bydlíš uprostřed lsti; ve své lsti se mě zdráhají poznat, je výrok Hospodinův.“ Proto praví Hospodin zástupů toto: „Hle, bude je tříbit a budu zkoumat, jak bych měl naložit s dcerou svého lidu. Šíp, který zabíjí, je jejich jazyk, jejich ústa mluví lstivě. S bližním mluví o pokoji, ale ve svém nitru strojí úklady. Což je za to nemám trestat? je výrok Hospodinův. Což takový národ nemá postihnout má pomsta? Běduji a pláči nad horami, nad stepními pastvinami pěji žalozpěv, že byly vypáleny; už jimi nikdo neprochází, ani bečení stád není slyšet. Od nebeského ptactva až po dobytek se všechno vyplašilo a odtáhlo” (Jr 9,1-8).

Bůh hrozí tomu, co lidi ohrožuje. Mocné Boží jednání není proto vůči člověku nepřátelské a svévolné, ale je obranou života proti všemu, co je vůči životu nepřátelské a nebezpečné. Žalmy, oslavující stvoření světa, používají také obrazu o Bohu, který drtí netvory: „Svou mocí jsi rozkymácel moře, drakům na vodách roztříštils hlavy, rozdrtil jsi hlavy livjátana, dals ho sežrat hordě divé sběře, rozpoltil jsi skálu, vytryskl pramen i potok, vysušil jsi mocné říční toky. Tobě patří den, i noc je tvoje, tys upevnil světlo noci i slunce, ty sám jsi vytyčil veškerá pomezí země, vytvořils léto i zimu” (Ž 74,13-17). Proto používá těchto obrazů i pronásledovaný žalmista: „Oboř se na tu divou zvěř v rákosí, na stádo turů mezi býčky národů, na toho, který se vrhá do bláta kvůli úlomku stříbra. Rozpraš národy válkychtivé!” (Ž 68,31). Také Ježíš zachraňuje životy svých učedníků, jak čteme v evangeliích: Ježíš „pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho” (Mk 4,39; srov. Mt 8,26; Lk 8,24). Tímto způsobem Ježíš zachraňuje život svých učedníků.

Ve sporech, ve kterých se Bůh zastává svého lidu, vidí Bible ještě něco hlubšího. Konflikt, ve kterém se Bůh angažuje, je konfliktem mezi dobrem a zlem. Pozadím biblických scén, popisujících agresi Boha, je přesvědčení o základním protikladu mezi dobrem a zlem. Vůči zlu nelze připustit snášenlivost a nedbalost. Ve čtyřiatřicátém žalmu čteme: „Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým, když volají o pomoc, on nakloní své ucho. Hospodinova tvář se však obrací proti pachatelům zla, vymýtí ze země každou památku po nich!” (Ž 34,16-17).

Nejznámější křesťanská modlitba, otčenáš, kterou Ježíš naučil své učedníky, říká jasně, že zlo vlastně nemá existovat, když končí slovy: „Ale zbav nás od zlého!” (Mt 6,13). Splnění proseb – „Přijď království tvé! Buď vůle tvá” (Mt 6,10) – předpokládá, že Bůh úplně odstraní zlo – i z našeho pozemského života. Před Bohem nemá zlo právo na existenci. Když se tedy prosadí Boží království, musí zlo zmizet. Ve vidění nebeského Jeruzaléma v Janově Zjevení je toto očekávání vyjádřeno slovy: „A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže” (Zj 21,27). „A nebude tam nic proklatého” (Zj 22.3).

Představa o Bohu, který drží zlo v šachu, může na nás působit archaicky. Ve svém jádru je však předpokladem křesťanské víry. Víra v Ježíšovo vzkříšení a naděje na vzkříšení mrtvých stojí a padá s vírou v Boha, který přemáhá moc smrti. Pavel píše v Prvním listu Korinťanům: „Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt” (1 K 15,26). Také Jan používá v knize Zjevení pro přemožení smrti vizionářských obrazů: „Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero” (Zj 20,13-14). „A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo“ (Zj 21,3-4).

Právě v poslední formulaci se nám, milí posluchači, odhaluje základní názor Bible: Bůh je ten, který je. Proto se angažuje proti všemu nepřátelskému lidem. Největším nepřítelem lidí je smrt. Na konci časů, až se Bůh definitivně prosadí, musí také smrt ztratit svou moc.

Bůh se zastává těch, kdo ho prosí o pomoc. Jak jsme si již řekli, žalmista prosí Boha o pomstu na těch, kdo ho utlačují a pronásledují. Bůh je spravedlivý a bude také se zlem jednat podle práva. Všimli jsme si také, že i ve Starém zákoně najdeme vědomé zřeknutí se obrany a nenávisti vůči nepříteli. Neplatí tedy absolutně – oko za oko, zub za zub.

V pořadu Bible v liturgii, v pátek za dva týdny, budeme pokračovat v tématu násilí v Bibli. Zaměříme se hlavně na Nový zákon.