Petr Chalupa
V dnešním pořadu „Bible v liturgii“ se opět vrátíme k tématu násilí v Bibli. Jak jsme si řekli předminulý pátek, zaměříme se dnes na novozákonní biblické texty, které mluví o násilí.
V předcházejících dílech pořadů „Bible v liturgii“ jsme se po dva páteční večery zabývali skoro výhradně texty Starého zákona. Odkaz na Boha, jehož agrese míří proti smrti, nás přivedl k jádru Nového zákona. Byli jsme tedy předem varováni: Problém násilnického Boha nelze vyřešit tím, že příslušné texty odkážeme do Starého zákona. Byly už pokusy o toto domnělé východisko. Náboženské ospravedlňování agrese a násilí bylo chápáno jako projev údajně ještě nedokonalé víry. Obraz o bojujícím, mstivém a zabíjejícím Bohu pochází údajně z falešné představy o Bohu. Poznatek, že Bůh není takový, mělo pak přinést zjevení v Ježíši Kristu. Nezaujatý pohled do Nového zákona prozrazuje slabost takového černobílého vidění.
Janovo Zjevení očekává jásot v nebi na konci časů, až se Bůh definitivně prosadí. Čteme: „Aleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy! Vždyť odsoudil tu velikou nevěstku… spravedlivě ji potrestal za krev svých služebníků, která lpí na jejích rukou“ (Zj 19,1-2). Následuje vidění: „A viděl jsem jednoho anděla, jak stojí na slunci a volá mocným hlasem na všechny ptáky letící středem nebes: „Pojďte, slétněte se k veliké hostině Boží! Budete se sytit těly králů a vojevůdců a bojovníků a koní i jezdců; těly všech, pánů i otroků, slabých i mocných.“ A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku. Ale šelma byla zajata a s ní i falešný prorok… Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci se nasytili jejich těly” (Zj 19,17-21). I když jde o obrazy, jsou to vysloveně kruté obrazy.
Podobně krutě tvrdé obrazy nacházíme i v Ježíšových ústech: „Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného… A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; je lépe pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne”(Mk 9,43-48). O posledním soudu říká Ježíš: „Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů” (Mt 13,41-42).
Nemůžeme oslabit pohoršlivost této zvěsti o soudu tím, že ji upřeme Ježíšovi a přičteme evangelistovi. Ježíš však hovoří s pomocí těchto obrazů nejen o soudu na konci světa, ale také o svém působení: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!” (Lk 12,49). „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč” (Mt 10,34). Badatelé jsou přesvědčeni, že právě tyto drastické výpovědi pocházejí skutečně od Ježíše.
Položme si otázku: „Proč Ježíš hovoří o posledním soudu tak zastrašujícím způsobem?“ Ve své zvěsti zdůrazňuje, oč člověku jde. Vzhledem k Božímu království nemůže člověk zůstat lhostejný. Proto je vážnost situace tématem mnoha Ježíšových podobenství a slov.
Drastické obrazy o soudu a trestu nesmíme izolovat. Nejsou – jak se někdy nesprávně chápalo a jak bylo zneužíváno – hrozbami, které měly pomocí strachu vynutit náboženskou poslušnost. V celkové souvislosti Ježíšova hlásání jsou dokonce útěchou. Bůh, který staví člověka před rozhodnutí, je zároveň Bůh, který jde za ztracenou ovcí a ztraceného syna přijímá s otevřenou náručí. Je-li tak zdůrazněna vážnost rozhodnutí, znamená to také, že Bůh zápasí o každého člověka. Bůh se dostává člověku tak nepříjemně pod kůži, protože ho chce zachránit.
Jestliže jsme z Ježíšových hrozeb soudem dokázali zaslechnout určitý druh pedagogiky, existují texty, se kterými si na první pohled nedokážeme poradit. Snad nejpozoruhodněji na nás působí vyprávění, ve kterých Bůh srazí nikoli nepřátele, ale vynikající zástupce Izraele. V První knize Mojžíšově čteme, jak se Bůh v noci se staví – v podobě muže – do cesty Jakubovi a bojuje s ním (Gn 32,23-33): „Když viděl, že Jakuba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil” (Gn 32,26). Jakub si pak vynutí na svém protivníkovi, aby mu požehnal. Teprve potom se ve vyprávění odhaluje, že Jakub bojoval s Bohem (Gn 32,29.31).
Mnohem víc ohrožuje Bůh Mojžíše: „Když se na cestě chystali nocovat, střetl se s ním Hospodin a chtěl ho usmrtit. Tu vzala Sipora kamenný nůž, obřezala předkožku svého syna, dotkla se jeho nohou a řekla: „Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví.“ A Hospodin ho nechal být. Tehdy se při obřízkách říkalo: „Jsi ženich, je to zpečetěno krví“ (Ex 4,24-26).
Zdá se, že krutou hru hraje Bůh s Jiftachem, jedním ze soudců, vůdců Izraele v době před vznikem království: „Tu spočinul na Jiftachovi duch Hospodinův a on táhl Gileadem a Manasesem do Mispy gileadské a z Mispy gileadské táhl proti Amonitům” (Sd 11,29). „Nato táhl Jiftach do boje proti Amonitcům a Hospodin mu je vydal do rukou” (Sd 11,32).
Za vítězství zaplatí ovšem Jiftach krutou mzdu. Před válkou se zavázal slibem, že přinese jako zápalnou oběť Hospodinu toho, koho potká jako prvního po šťastném návratu. Tímto člověkem je pak jeho dcera. Na rozdíl od obětování Izáka (Gn 22) nezasahuje Bůh proti lidské oběti.
Bible nenabízí teorii o Bohu, ale sbírku zkušeností s Bohem. Tyto zkušenosti nelze převést na jednoho jmenovatele. Lidé dospívají ke zcela odlišným zkušenostem s Bohem. Jsou zkušenosti dobré a špatné, dodávající odvahu a zastrašující, poučné a rušivé. Lidé nevnímají Boha jen jako dobrého, milého Pána Boha. Vnímají Boha jako děsivého a ohrožujícího, jako agresivního a zraňujícího.
Toto dvojí Boží působení se zrcadlí také v Bibli. Když se Bůh dává poznat lidem, zaleknou se. Bible o tom mluví pravidelně. Vyprávění o uzdravení a zázracích v Novém zákoně končí konstatováním, že lidé, kteří viděli zázrak nebo uzdravení, byli plní bázně (např. Mk 4,41; Lk 5,26; Sk 2,34). Pastýři, kterým zvěstoval anděl vánoční poselství, se báli (Lk 2,9), stejně i ženy, které se ráno o Velikonocích dozvídají u hrobu o Ježíšově vzkříšení (Mk 16,8).
Setkání s Bohem vystrašuje. Může být dokonce vnímáno jako ohrožující život. „Určitě zemřeme, neboť jsme viděli Boha“ (Sd 13,21-22), říká své ženě Samsonův otec Manoach, když se jim ukázal Hospodinův anděl a potvrdil pravidla chování, kterými se má řídit žena během očekávání syna, kterého jí Hospodinův anděl zvěstoval už při dřívějším zjevení. Mojžíš může spatřit Boží slávu jen zezadu. Bůh mu říká: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu“ (Ex 33,20). Tento pocit ohrožení se zrcadlí také ve zvláštním vyprávění o tom, jak Bůh chtěl zabít Mojžíše. Toto vyprávění vysvětluje bez pochyby, odkud pochází zvyk obřízky. Zároveň se zdůrazňuje, že setkání s Bohem může ohrožovat existenci. Muži a ženy, kteří se vydali Bohu, nejsou ve stálém vytržení a blaženosti. Zakoušení Boha se jich spíš tvrdě dotýká.
Tento Bůh je nebezpečný Bůh. Vezměme jen už zmíněné, archaické vyprávění o tom, jak Jiftach musí obětovat svou vlastní dceru, své jediné dítě. Co nám chce říci? Bohem nemůžeme disponovat. Nelze s ním jednat, jak se pokouší Jiftach, když slibuje Bohu oběť za vítězství v bitvě. S Bohem nelze vyjednávat. Jiftachovo slibování ukazuje, že nemá víru, jejímž obsahem by bylo budoucí přežití a která by i ve vojenských sporech spočívala zcela na Boží iniciativě. Od člověka se žádá přespříliš, když takto ”obchoduje” s Bohem. Člověk totiž nemůže odhadnout, co mu Bůh dává. Ve všech náboženstvích se nacházejí podoby zbožnosti, která spočívá na myšlence ”dávám, abys dal”. Poučení z tohoto vyprávění můžeme vidět právě v kritice tohoto postoje.
Biblický Bůh se nedá zařadit do životních plánů. Kdo prožívá vztah k Bohu, může zakusit, že mu Bůh zkříží plány a představy, podstatně změní život. Podobně jako Jiftachovi, který musí vydat svou nejmilejší, když se vrací jako vítěz z války. Tento Bůh je životu nebezpečný, protože nás nenechá jednoduše žít dál – pohodlně, klidně, úspěšně. Myslíme-li to s ním vážně, může se stát, že od nás také něco požaduje, dokonce velmi tvrdě. Biblický Bůh, a to znamená Bůh naší víry, není Bůh pro pohodlné.
Ať už se Bůh jeví jako zastánce utlačovaných nebo jako někdo zastrašující, Bible hovoří o Bohu, který navazuje vztah k lidem. Biblický Bůh není Bůh, který trůní nezúčastněně nad oblaky. Nebo ten, kdo uvede do pohybu světové dění a svět pak ponechá jemu samému. Biblickou řeč o Bohu, který žije ve vztahu k lidem, je třeba brát vážně. U mezilidských vztahů je nám samozřejmě jasné, že nejsou jen harmonické, ke vztahu patří konflikty, také tvrdé spory, vzájemné zápasy. Ke každému vztahu patří také vnímání cizorodosti. Člověk, se kterým žiji ve vztahu, kterého snad dokonce miluji, je jiný než já. Tato zkušenost je nejen obohacující. Skutečnost, že můj partner je jiný než já, mi může také vadit – zvláště když ukazuje své nové a nezvyklé stránky. Jeho chování může být pak vnímáno jako ohrožování nebo agrese.
Něco podobného říká Bible o Bohu. Hovoří o tom ovšem v obrazech, na které jsme zvyklí. Jakub bojuje s Bohem a odchází po zápase postižený. První kniha Mojžíšova to vyjadřuje jako tělesné zranění. Avšak také některým lidem může být důvěrně známo, že náboženský zážitek může vyvolat duševní otřes.
Po tři páteční pořady Bible v liturgii jsme se snažili najít odpověď na otázku: Je Bůh násilný? Někdo může namítnout, že to není hlavní problém nábožensky hledajících lidí jednadvacátého století. Přinejmenším v západních kulturách zaměstnává ty, kteří chtějí odvozovat svou existenci jen z tohoto světa, daleko podstatnější otázka: Je vůbec Bůh? Na druhé straně nás tísní po událostech 11. září 2001 poznatek, že násilí ve jménu Božím nemůžeme jen tak odložit do minulosti. Bleskově jsme si znovu uvědomili, že je dost lidí, kteří se bez jakýchkoli pochybností cítí oprávněni zmařit život jiných lidí.
V mnoha prohlášeních k teroristickým útoků na New York a Washington se říká, že násilí ve jménu Božím je zneužitím náboženství. Tak jednoduché to však není. V základních spisech všech velkých náboženstvích se nacházejí pasáže, kterých může využít ten, kdo chce ospravedlnit nesnášenlivost a násilí. Otázkou není, zda takové texty jsou nebo nejsou. Otázkou je, jak chceme s těmito texty zacházet a co nám říkají. Tuto otázku jsme sledovali v Bibli.
Pokusili jsme se najít odpovědi: Nejprve je důležité, správně porozumět biblickým textům. Jejich charakteru literárních útvarů, které se řídí pravidly pro vyprávění a které tedy nelze číst jednoduše jako zprávy, ale v jejich historickém kontextu s ohledem na situaci, ve které vznikly. Jestliže texty činí to, co se paušálně podsouvá násilným biblickým textům, totiž že násilí ospravedlňují ideologicky z politických zájmů, máme právo kritizovat je a distancovat se od nich. Takovou kritiku provádí už sama Bible, která není jednolitou knihou, ale sbírkou textů.
Pak je třeba dbát na perspektivu, ze které se texty dívají. Často zaujímají postoj utlačovaných, kteří děkují za mocný Boží zásah nebo si ho vyprošují. Izraelský Bůh se zastává lidí zbavených práv. Dopomáhá jim k právu, omezuje utlačovatele a vykořisťovatele. S veškerou mocí bojuje tento Bůh za život, i proti největšímu nepříteli, smrti. Tento pohled na Boha může přinést úlevu. Vyvádí nás z moderní snahy všechno zařídit, která nás nutí, abychom neustále sami násilím vytvářeli řád, a tak udržovali bludný kruh násilí proti své vůli.
Nakonec bychom měli vidět, že biblické texty hovoří o zkušenostech s Bohem a ty jsou tak rozdílné jako lidé, kteří k nim dospěli. Jsou mezi nimi také zkušenosti, ve kterých je Bůh vnímám jako zastrašující, nebezpečný a ohrožující. Biblický Bůh chce navázat vztah k člověku. A podobně jako mohou být vztahy mezi lidmi spojeny s bolestí a konflikty, mohou být takové i Boží vztahy k lidem. Neboť Bůh to myslí s člověkem vážně. Není neškodný Bůh. ”Milý Pán Bůh” není neškodnou měšťáckou touhou po harmonii. Tento názor se zdá zprvu tvrdý, ale umožňuje nám integrovat do naší víry také nepříjemné zkušenosti.
