Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Neh 8,2-10

Petr Chalupa

 

Pro 3. neděli v liturgickém mezidobí je v cyklu C vybrán jako první čtení úryvek z knihy Nehemiáš. Osmá kapitola této knihy následuje za Nehemiášovými vzpomínkami, které jsou sepsány v první osobě jednotného čísla. Od osmé kapitoly vypráví ovšem o Ezdrášovi někdo jiný. Není divu, že někteří vykladatelé připojují tento úsek za 7. kapitolu knihy Ezdráš. Dbají tak na historické uspořádání. Obtížné je však potom vysvětlit, proč a kým bylo předpokládané původní uspořádání porušeno. Můžeme se totiž domnívat, že nynější stav byl jako plánovité uspořádání zamýšlen podle starověkých i starozákonních zvyklostí.

První verše osmé kapitoly se člení do tří oddílů. Prvním je příprava bohoslužby – shromážděním lidu a Ezdrášovým příchodem s knihou Zákona. Hlavní oddíl popisuje předčítání ze Zákona, včetně mnoha liturgických podrobností. Třetí oddíl ukončuje úryvek uvedením důsledků: lid se uklidní a slaví den, který je zasvěcen Hospodinu.

Všechno dění se točí kolem Tóry neboli Zákona. Ezdráš má nespornou autoritu, hovoří se o něm jako o „znalci Zákona“ a „knězi“. Izraelité se označují jako „lid“, pouze při procesí s knihou Zákona se užívá teologicky významného pojmu „shromáždění“, ze kterého se později vyvinul pojem „církev“. Pozoruhodné je, že se bohoslužba nekoná v chrámě, ale „na prostranství před Vodní branou.“

Nyní tedy podrobněji k prvním deseti veršům 8. kapitoly knihy Nehemiáš:

Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou a vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli.

Slavnostní shromáždění nesvolává Ezdráš, naopak je nápadné, že je uspořádána z popudu a na přání lidu, který se schází doslova „jako jeden muž“. O slavnosti vyniká jediný předmět, kniha Mojžíšova Zákona. Je svěřena pouze Ezdrášovi. Její význam a posvátný charakter se však odvozuje od samotného Hospodina.

Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní branou od svítání do poledne před muži i ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět.

Slavnost se koná „prvního dne sedmého měsíce“, to znamená: v nejdůležitější den celého měsíce. Na místě, které bylo vyhrazeno projednávání záležitostí na veřejnosti, před městskou branou, se svorně shromáždili všichni, kteří dokázali porozumět předčítanému textu.

Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili; po pravici vedle něho stál Matitjáš, Šema, Anajáš, Urijáš, Chilkijáš a Maasejáš, po levici pak Pedajáš, Míšail, Malkijáš, Chašum, Chasbadána, Zekarjáš a Mešulám.

Z úcty k Zákonu stojí Ezdráš na dřevěné kazatelně, obklopen 13 jmenovitě uvedenými muži. Usuzuje se, že šlo o laiky – na rozdíl od dalšího seznamu v našem úryvku, který vyjmenovává přítomné levity. Oba seznamy osob jsou však z úryvku pro liturgii vypuštěny, v neděli je neuslyšíme – těžko říci, z jakého důvodu. Všechna jména, která v českém překladu končí koncovkou -jáš, jsou jména vyznavačská. Prvek „-jáš“ znamená počeštěnou zkratku vlastního Božího jména. Matitjáš pak znamená: Hospodin daroval; Anajáš: Hospodin odpověděl; Urijáš: Hospodin je mým světlem; Chilkijáš: Hospodin přidělil; Maasejáš: Hospodin učinil; Pedajáš: Hospodin vykoupil; Malkijáš: Hospodin je mým králem; Zekarjáš: Hospodin se rozpomenul. Jméno každého z přítomných je vždy krátkým vyznáním o Hospodinu.

I otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé – a když ji otevřel, všechen lid povstal.

Po přípravném vylíčení situace se nyní vypravěč věnuje průběhu bohoslužby. Navazuje na zmíněné procesí s knihou Zákona, předpokládá uvedenou kazatelnu. Zajímavá je poznámka o dalším liturgickém úkonu: při otevření knihy lid povstane. Tímto gestem potvrzuje celé shromáždění – i každý jednotlivec – svou úctu vůči Zákonu.

Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: „Amen, Amen!“ Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi.

Ezdráš chválí Boha, dříve než začne předčítat. Do tohoto bohoslužebného úkonu se lid zapojuje odpovědí, kterou známe z naší bohoslužby. Hebrejské „amen“ znamená „vpravdě, zajisté“. Může být souhlasem s předcházející řečí nebo uznáním předčítané smlouvy či přísahy. V podobném smyslu může být zvoláním „amen“ ukončena modlitba. Lid volá „amen“ se zdviženýma rukama. Toto gesto se z naší liturgie vytratilo, alespoň na straně lidu. Jestliže je používají charismatické skupiny při své bohoslužbě, nezavádějí žádné novoty, ale navazují tak na tradici z přelomu 5. a 4. století před Kristem. Klanění na kolenou, popř. až k zemi je obecně známé jako projev úcty k Bohu. Snad bychom mohli zdůraznit: úcta se nevztahuje ke knize Zákona, ale náleží výhradně Bohu.

Nato Ješua, Baní, Šerebjáš, Jamín, Akúb, Šabetaj, Hódijáš, Maasejáš, Kelita, Azarjáš, Józabad, Chanan a Pelajáš, levité, vysvětlovali lidu Zákon, zatímco lid stál na svém místě.

Tento verš v neděli rovněž neuslyšíme, ale autorovi textu velmi záleží na tom, aby 13 levitů představil jmenovitě jako lidi, kteří vyučují druhé Zákonu. Z levitů, dřívějších pomocníků při přípravě obětí, se nyní stali vykladatelé posvátného textu, který se měl uplatnit v nových životních podmínkách. Lid zůstává na místě, chce se tedy nechat poučit.

Četlo se v knize Božího zákona, překládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo.

Původní hebrejský text může sice znamenat, že četli „zřetelně“ – snad „po oddílech“. Může však také znamenat, že hebrejštinu překládali do aramejštiny, kterou posluchači znali a kterou se tehdy mluvilo. Hebrejština jim snad připadala jako velmi zvláštní, někdy až nesrozumitelné nářečí. Ať už tedy šlo o zřetelný přednes nebo překlad, nejdůležitější bylo porozumění předčítanému textu.

Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš a levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: „Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!“ Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona.

Proč vlastně lid plakal? Snad se z knihy právě přečítaly hrozby a kletby za přestupky proti některým ustanovením Mojžíšova Zákona. Možná zpytovali posluchači tak důkladně své svědomí, možná si vzpomněli na hříchy předků, které z hlediska Zákona zavinily vyhnanství.

Bezprostředně se najednou objevuje místodržitel Nehemiáš, vynikající osobnost ve smyslu politickém. Postupuje zároveň s knězem a znalcem Písma Ezdrášem. Pro činnost kněze připravil nezbytné předpoklady vybudováním jeruzalémských hradeb a zavedením pořádku ve městě.

Sváteční den nemá být dnem zármutku a pláče. Vždyť je to den, náležející Bohu. K němu se má upínat pozornost lidu jako ke zdroji odpuštění a radosti.

Ezdráš jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmoucení, neboť radost z Hospodina je vaše síla!“

Radost, kterou dává Bůh, je pravou životní oporou. Tučná jídla a sladké nápoje mají být o slavnosti protikladem skromného živobytí ve všední dny. Radost lze prožívat jen ve společenství, ze kterého nemají být vyloučení chudí lidé. Mojžíšovu zákonu záleží na mnoha místech na – dnes bychom řekli – sociální spravedlnosti a solidaritě.

Také levité utěšovali všechen lid: „Utište se. Dnešní den je svatý, netrapte se!“

Útěcha lidu ze strany levitů je jakousi ozvěnou Ezdrášových slov. Levité zde představují skupinu lidí, kteří rozšiřují kněžské působení Ezdráše, aby proniklo ke všem. Podíl na předávání poselství znamená, že z původních obřadníků se stávají znalci posvátných spisů, kteří předávají dál jejich zvěst, konkrétně zvěst o pokoji, jenž vyplývá z posvátnosti svátečního dne.

I rozešel se všechen lid, aby jedli a pili a posílali dárky; uspořádali velmi radostnou slavnost, protože porozuměli slovům, která jim byla zvěstována.

Zpráva o splnění Ezdrášovy výzvy nezapomíná na odůvodnění radostné slavnosti. Pravým důvodem oslavy je porozumění zvěstovaným slovům. Opět si můžeme připomenout: Jestliže Druhému vatikánskému koncilu záleželo při obnově liturgie především na vědomé a aktivní účasti všech věřících na bohoslužbě, pak koncil nepřišel vůbec s něčím novým, ale zopakoval vlastně požadavek, kterým se bohoslužba řídila už v době Nehemiášově a Ezdrášově.

Celý náš úryvek svědčí, že Mojžíšův Zákon nemůžeme chápat jen jako sbírku předpisů. Kolem něho se shromažďuje Boží lid. Jestliže mu rozumí, může prožívat radost při sváteční bohoslužbě – i ve všedních dnech. Ať už se přečetl kterýkoli z dávných příběhů, důležité bylo, že po vyhnanství rozuměli těmto tradicím lépe než jejich předkové. Jestliže měla být silou těchto lidí radost z Hospodina, pak jej museli vnímat jako přítomného a působícího, zároveň však jako někoho, koho člověk nemůže ovlivňovat. Radost z Hospodina je zvěstí o Bohu pomáhajícím; je povzbuzením pro všechny, kteří této zvěsti naslouchají a kteří ji chápou.

Po prvním čtení budeme zpívat jako odpověď větu z 19. žalmu: „Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život.“ Celý žalm se nese v duchu tohoto vyznání o Božím slově, obsaženém v Mojžíšově Zákoně. Znát ho a žít podle něho je zdrojem zdařilého a šťastného života.

Nedělní úryvek ze 4. kapitoly Lukášova evangelia představuje Ježíše jako znalce Písma, který předčítá z posvátného textu při bohoslužbě v synagoze a přečtený úsek velmi zvláštním způsobem vykládá. Někteří z posluchačů mu neporozuměli a v návalu zlosti ho dokonce chtěli zabít. Ježíš však jde dál a pokračuje v hlásání. Lidé, kteří mu rozumí, vědí, že radost z něho bude za všech okolností jejich nezdolnou silou.