Kalendář akcí

<< Prosinec 2021 >>
PÚSČPSN
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Nemoc a zdraví

Pavel Zahradníček

 

V dnešní půlhodině se společně zamyslíme nad tématem „nemoc a zdraví“ z pohledu Bible. Jde o téma nesmírně aktuální – nemoci patří mezi věci, kterých se současní lidé nejvíce bojí. Posuďte sami, jak na vás působí, když je vysloveno třeba slovo rakovina… A naopak zdraví je pro mnohé tím hlavním, co si přejí: „Hlavně to zdravíčko…“ V tom se mnoho nezměnilo od doby Námana ze Sýrie, známé biblické postavy z Druhé knihy královské, který přichází až z dalekého Damašku, aby mohl být uzdraven prorokem Elizeem.

Chceme-li porozumět biblickému poselství o nemoci a zdraví, je třeba znát nejdříve starověký pohled na nemoc, protože v biblickém textu mluví Bůh skrze lidi určité doby. Vychází přitom z jejich představ a poznání.

Pro lidi ve starověku byla nemoc výsledkem činnosti zlých duchů nebo Božím trestem. Souvislost s přirozenými příčinami byla objevována jen velmi pozvolna. Léčení tedy spočívalo především v exorcismech neboli ve vymítání zlých duchů – a v obětech na usmíření uraženého božstva. Léčba proto spadala hlavně do kompetence kněží. Teprve Řekové učinili významný pokrok v pozorování přirozených příčin nemocí a položili tak skutečný základ dnešní medicíny.

Z této situace vycházejí také znalosti izraelského národa o nemocech. Izraelité nebyli schopní nemoci příliš rozlišovat. Proto také např. malomocenství zahrnuje celou škálu medicínských jevů, které popisuje třináctá a čtrnáctá kapitola Třetí knihy Mojžíšovy. U mnoha z nich se nejednalo o skutečné malomocenství, lepru, jak tomu nasvědčuje skutečnost, že se malomocný mohl po čase uzdravit a být prohlášen knězem za čistého – přičemž skutečné malomocenství bylo tehdejšími prostředky nevyléčitelné.

O svéráznosti izraelských přestav o nemoci svědčí i přesvědčení, že malomocenstvím může „onemocnět“ také oděv. Ve 13. kapitole knihy Třetí knihy Mojžíšovy se píše:

Když postihne malomocenství oděv, ať už oděv vlněný nebo lněný, látku nebo tkaninu lněnou či vlněnou nebo kůži či nějaký předmět z kůže, a bude postižené místo nažloutlé nebo načervenalé, na oděvu či na kůži, na látce či na tkanině nebo na jakémkoli koženém předmětu, je to rána malomocenství. Ukáže se knězi. Kněz postižené místo prohlédne a přikáže postiženou věc uzavřít na sedm dní. Sedmého dne postižené místo opět prohlédne. Když se postižení rozšířilo na oděvu nebo na látce či na tkanině nebo na kůži a na všem, co se z kůže zhotovuje, je to postiženo zhoubným malomocenstvím (Lv 13,47-51).

I když po medicínské stránce neměli Izraelité příliš jasno, co se týče nemocí, jedna věc jim byla naprosto zřejmá: Bůh byl pro ně přímou příčinou všeho. Proto byl také bezprostřední příčinou nemoci či uzdravení. Mojžíš tedy vkládá na Boží pokyn svou ruku za ňadra a ta se stává malomocnou a pak opět zdravou, jak čteme v Druhé knize Mojžíšově.

Nemoc, která je bezprostředně působená Bohem, je současně chápána jako trest: Ve dvanácté kapitole Čtvrté knihy Mojžíšovy se stává malomocnou Mojžíšova sestra Miriam, a to za trest na určitou dobu. Po Davidově hříchu onemocněl a zemřel Davidův syn, jak to předpověděl prorok Nátan. A ve 39. žalmu se říká:

Mlčím a neotvírám svá ústa, vždyť tys to učinil.
Zbav mě své rány, hynu pod úderem tvé ruky.
Trestem káráš vinu člověka, ničíš jako mol, co má nejcennější… (Ž 39,10-12)

Po návratu z babylonského zajetí se pozornost Židů vzhledem k nemoci upíná na působení zlých duchů, jak dokládá kniha Job. Satan zde působí Jobovu nemoc s božím souhlasem. Potud se pojetí Židů ve snaze porozumět nemoci neliší nijak podstatně od náhledu okolních národů: nemoc působí božstvo a je trestem za spáchané zlo nebo za opomenutí, kterého se člověk dopustil. Právě kniha Job však představuje určitý zlom. Od tohoto okamžiku začíná Bůh svému národu postupně zjevovat, že porozumění nemoci jako bezprostřednímu Božímu trestu za hříchy není úplné a je mnohdy zcela nesprávné.

Toto pojetí nemoci jako odplaty mělo ovšem mezi lidmi ve vyvoleném národě ještě tuhý kořínek. I Ježíšovi učedníci se o několik století později ptají tváří v tvář člověku, který byl od narození slepý:

„Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ (Jan 9,2)

Kniha Job navazuje na běžné chápání nemoci: i Job se domnívá, že jeho nemoc je výsledkem přímé Boží činnosti:

Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem. Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč vylévá na zem. Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr (Job 16,12-14).

Za trest od Boha považují ale Jobovu nemoc pouze jeho tři přátelé. Vycházejí přitom z dosavadního pojetí nemoci, podle kterého byla nemoc odplatou za lidské provinění. Job sám je přesvědčen, že se ničeho zlého nedopustil a úvod celé knihy mu dává za pravdu. V knize je vznesena zásadní otázka: jaký je smysl nemoci a vůbec utrpení, když nemusí být vždy jen trestem za hřích? Ovšem i když je tato otázka položena, odpověď na ni je zatím jen částečná: Nemoc a další utrpení je příležitostí k tomu, aby se spravedlivý osvědčil. Autor knihy si však dobře uvědomuje, že jde jen o velmi částečnou odpověď. Job sám uznává, že se nemůže přít s Hospodinem o smyslu toho, co jej potkalo:

Hospodin dále řekl Jobovi toto: „Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat? Ten, kdo Boha obvinil, ať odpovídá.“ Job na to Hospodinu odpověděl: „Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku. Jednou jsem už promluvil a nevím, co odpovědět, ba i podruhé, ale nemohu pokračovat“ (Job 40,1-5).

Kniha Job končí a otázka, jaký je smysl nemoci, zůstává na několik století otevřená: úplnou odpověď zná jen Bůh a člověku nepřísluší se s ním přít nebo mu dokonce něco vyčítat. A Bůh nechává po těch několik staletí tuto otázku bez odpovědi. Neobjasňuje člověku tajemný význam nemoci a utrpení, protože lidstvo ještě nezná Krista. Nezná toho, o kterém již v té době z Božího vnuknutí napsal prorok Izaiáš:

Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen (Iz 53,3n.).

Dokud tedy lidstvo nepozná Krista a nepochopí jeho poslání, zůstává u názoru, podle kterého je nemoc spravedlivého zkouškou a tajemstvím.

Odpověď na naši otázku přináší až Nový zákon. Ježíš v průběhu své veřejné činnosti vidí souvislost mezi nemocí a hříchem. Když například uzdravuje ochrnulého člověka, nejdříve mu odpouští jeho hříchy. Uzdravení lidí, se kterými se setkává, je také často spojeno s vysvobozením z moci zlého ducha.

Ježíš boří představy těch, kteří se domnívali, že spása, kterou přináší, spočívá jen v uzdravení těla a osvobození od vnějšího zla a útlaku. Ano, i toto lidské pojetí touhy po spáse, ve kterém má důležité místo zdraví těla je součástí toho, co konečná Boží spása člověku dává. Ale Boží pojetí spásy je daleko širší než lidské. Nezahrnuje jen zdraví a vnější osvobození, týká se celého člověka, těla i duše. e.

Ježíš ukazuje, že nemoc může mít i jiný význam než je odplata za zlo hříšníka a příležitost osvědčit se pro spravedlivého. V nemoci se na nás projevuje Boží moc, na nemocném se projevují Boží skutky! To je Kristova odpověď na otázku apoštolů: „Kdo zhřešil, on sám nebo jeho rodiče, že se narodil slepý!“ Bůh tedy může nemoc přímo chtít, protože vede k jím zamýšlenému dobrému cíli. O Lazarově nemoci říká Pán Ježíš:

To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn (Jan 11,4).

Nyní bychom se mohli zamyslet nad tím, kdy naše nemoci mohou být ne k smrti, ale k slávě Boží. Když pozorně pročítáme novozákonní texty, najdeme odpověď především v listech apoštola Pavla a jeho žáků. Především sám Pavel nepopírá, že nemoc může být i „k smrti“, že může být důsledkem hříchu. V Prvním listě Korinťanům píše v souvislosti s nehodným přijímáním Eucharistie:

Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají (1 Kor 11,28nn).

I v tomto případě však není nemoc jen „Boží odplatou“ za hřích. Má nás přivést k zamyšlení a změně, má nám být ku prospěchu. Proto Pavel k citovanému textu hned dodává:

Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem (1Kor 11,31n).

Pavlova vlastní vážná nemoc byla příležitostí k tomu, aby se zdržel v Galacii a hlásal tam evangelium. A tak Pavel vlastním životním příběhem dosvědčuje, co potom zobecňuje jako pravidlo, když píše list Římanům:

Víme, že těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému… (Řím 8,29).

Tím je dána základní podmínka, kdy budou i naše nemoci k dobrému.

Nemusí ovšem být k dobrému jen nám, ale od okamžiku, kdy za nás Kristus zemřel na kříži, můžeme je spojit s jeho utrpením. Tak mohou být k dobru celého tajemného Kristova těla – to je církve, se říká v listě Kolosanům. Je to místo, které představuje vrchol novozákonního porozumění tajemné hodnotě nemoci a obecně jakýmkoli útrapám ve spojení s Kristem.

Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev (Kol 1,24).

Tento, snad až zarážející text, ukazuje, že nemoc může mít nepředstavitelnou hodnotu. Neplatí už stará rozdělení, kdy v mysli člověka mělo zdraví kladné znaménko, a nemoc spíš záporné. Nemoc a utrpení zůstávají však přesto tajemstvím. Víme, jak je prožívat, aby měly hodnotu a dokonce velkou hodnotu. Stále však zůstávají i naše lidské otazníky. Nadále nás v některých těžkých situacích života, které souvisí s nemocí, napadá „proč?“ Doba, kdy nám bude vše jasné, teprve přijde. I pro nás platí, co řekl Ježíš svým apoštolům:

…i vy máte nyní zármutek. Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme. V ten den se mě už nebudete na nic ptát (Jan 16,22n).