Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Postavení muže v rodině a společnosti

Marie Klašková

 

Milí posluchači, v dnešním pořadu „Bible v liturgii“ budeme pokračovat v tématu manželství a rodina. Dnes se zaměříme na postavení muže v rodině a společnosti.

Hlavním účelem starozákonního izraelského manželství byla vzorná, početná a zdravá rodina, která měla svým dílem přispívat k velkému poslání vyvoleného izraelského národa. Právě z izraelského národa měl vyjít zaslíbený a očekávaný Mesiáš. Proto se Mojžíšův zákon velmi pečlivě stará o správně uspořádané manželství a vzornou rodinu.

V nejrůznější literatuře se setkáme s názorem, že u žádného jiného národa nevystupuje význam rodiny tak silně do popředí jako u starozákonního lidu. Většina známých starověkých národů měla už poměrně pokročilé státní zřízení v době, kdy Izrael se ještě nacházel na nejnižším stupni politického uspořádání. Národ se dělil na čeledi a kmeny. Rodina byla základní buňkou. Nepředstavujme si však rodinu takovou, jak ji chápeme dnes. Do rodiny patřili nejen manželé a jejich děti. Rodinu tvořilo několik společně žijících generací – většinou čtyři – děd, otec, syn a vnuk. K rodině tedy patřilo několik desítek lidí. Hlavní slovo v ní měl většinou nejzdatnější a nejstarší muž.

V nejstarších dobách byl otec současně rodinným obětníkem. Chrám vznikl až v devátém století před Kristem, za vlády krále Šalomouna. Proto bylo velmi důležité, aby rodina měla alespoň jednoho syna, který mohl po otcově smrti vykonávat funkci obětníka. Otec také přísně dohlížel na výchovu. Na jeho moudrosti, rozumnosti a schopnosti správně se rozhodovat závisela celá rodina. Už nejstarší biblické charakteristiky rodiny prozrazují patriarchální zřízení. Otec vykonává vládu nad celou rodinou a příbuzenství se určuje ve vztahu k němu. Jak jsme si již řekli, jednotlivé domácnosti se sdružovaly v čeledi. Jejich představeným byl starší. Čeledi se spojovaly v kmeny vedené sborem starších. Sdružování do čeledí a kmenů bylo velmi důležité z hlediska obrany a bezpečnosti. Připomeňme si, že Izraelité byli v nejstarších dobách kočovníci, lidé pouště. Čeleď byla v takových podmínkách rodinou v širším smyslu. Lidé v ní byli pokrevně spřízněni a žili společným životem, měli všechno společné a dělili se rovným dílem. Hlavní slovo v rozhodování měl většinou otec, který však musel nejen rozhodovat, ale také zajistit všem členům čeledi či rodiny obživu a oděv.

Doposud jsme předpokládali, že v Izraeli byl hlavní společenskou formoupatriarchát. Patriarchát znamená, že muž má hlavní slovo, je hlavou rodiny, ve vztahu k němu se určuje příbuzenství atd. Podíváme-li se na okolní národy, můžeme se domnívat, že v prvotních civilizacích byl dřívější společenskou formou matriarchát, tedy žena jako matka byla hlavou celé rodiny. Matka byla nejen hlavní osobou v rozhodování, ale také příbuzenství dítěte se určovalo ve vztahu k ní. Dítě patřilo k rodině a sociální třídě matky, mateřský původ určoval také dědické právo. Matriarchální společenství se udržovalo zejména v zemědělské kultuře. Staří Babyloňané žili snad ještě ve svazcích matriarchálních.

Kočovnická a pastýřská kultura měla většinou patriarchální zřízení. Existují však domněnky, že také u Izraelitů byla původně matriarchální struktura. Vedle pokrevního příbuzenství znala poušť i příbuzenství pomléčné. To znamená, že matka byla základem rodiny. U narozeného dítěte rozhodoval původ po matce, otec mohl být nejistý. Žena měla oporu ve svých bratrech a oni byli nejbližšími příbuznými jejích dětí. Je zajímavé, že také v Izraeli se dochovaly stopy matriarchálního zřízení. Dítě náleželo především matce, a proto mu ona dávala jméno. Tento zvyk se u starozákonního lidu udržel ještě dlouho, i když se poměry zcela změnily.

Žena byla snad kdysi vládkyní stanu. Starala se o domov – a tak tvořila určité zázemí a jistotu. Připomeňme si příběh o hledání ženy pro Izáka. Když přišel Abrahamův služebník do Cháranu hledat nevěstu pro Izáka, oznámila to Rebeka rodině své matky (Gn 24,28). Rebeka nešla za otcem či jeho příbuznými, ale novinu oznámila rodině své matky. Také s tímto služebníkem jednal především Lában, který byl Rebečiným bratrem. Její otec je zmíněn pouze jedenkrát. Po přivedení Rebeky, uvádí ji Izák do stanu své matky, jak čteme v První knize Mojžíšově: „Izák pak vzal Rebeku do stanu své matky Sáry“ (Gn 24,67).

Zdali byl v Izraeli původně matriarchát či nikoli, na tom se všichni starozákonní odborníci zřejmě nikdy neshodnou. Je možné, že Izraelité žili původně v matriarchátu, ale dříve či později se prosadil patriarchát, pro který je ve Starém zákoně mnohem více důkazů.

V patriarchálním uspořádání společnosti měl otec výsadní postavení v rodině. Muž byl jednoznačně pánem domu. On rozhodoval o všem důležitém, co se týkalo rodiny. Jeho povinností však také bylo všechny své ženy, děti i příbuzné uživit. Nemůžeme proto říci, že by vláda muže byla jednoznačně špatná. Z postavení otce jako vládce nad čeledí vyplývalo sice množství práv, ale také neméně povinností. V patriarchálním zřízení se samozřejmě řídí podle otce příbuzenství, kmenová příslušnost i dědické právo. Otcův prvorozený syn měl dostat dvojnásobek dědictví vzhledem k ostatním synům. V prvních letech života vychovávala syny i dcery matka. Později si však syny brával na výchovu otec. Dívky učila žena ručním pracem, vaření a ostatním vyloženě ženským činnostem. Chlapce vyučil otec řemeslu, které sám uměl. Učil ho také všemu, co věděl, naučil se či poznal z vlastní zkušenosti. Chlapec byl tak odmalička připravován převzít roli otce a vůdce rodiny nebo čeledi. Otec měl velmi důležité postavení v jeho výchově. Samozřejmě ho učil také bojovat a bránit se. Chtěl-li člověk žít, musel nejdříve přežít a umět se ubránit loupeživým nájezdům okolních národů.

Úloha otce se během doby měnila. V nejstarší době byl pro rodinuobětníkem, tedy prostředníkem mezi Hospodinem a členy rodiny. Otec byl tím, kdo přinášel Bohu oběti, kdo měl za úkol modlit se za rodinu a vést rodinnou bohoslužbu. V místech, kde se člověk setkal s Bohem, začaly vznikat svatyně. Na tato posvátná místa začali lidé chodit obětovat Bohu. Jedna ze známých svatyní byla vybudována v Šílu. Tam také putoval Elkana, jak čteme v První knize Samuelově (1 Sam 1,3-4). Oběti se konaly ve svatyních a na posvátných návrších a mohly se jich účastnit i ženy. Časem se poměry mění. Král David začíná prosazovat Jeruzalém jako střed Izraele. Jeho syn, král Šalamoun, staví v Jeruzalémě chrám, ve kterém je umístěna schrána smlouvy. Tento chrám se stává nejdůležitější svatyní v celém Izraeli. Ostatní svatyně ztrácí na popularitě a významu. Také se mění role otce. Otec už není rodinným obětníkem. Tuto službu začínají stále více zastávat kněží. Přebírají úlohu otce. Zůstávají v okolí chrámu, konají oběti a modlitby. Jsou také nositeli vzdělanosti a tradice. Knězem se mohl stát pouze muž. Žena neměla k tomuto stavu přístup.

V manželství měl muž relativně více výhod než žena. Měl možnost, na rozdíl od ženy, mít tolik žen, kolik si mohl dovolit a kolik byl schopen uživit. Žena byla vždy vázána jen na jednoho muže. Z dějin víme, že v určitých obdobích měli mužové více žen. Jejich počet závisel hlavně na sociálním postavení muže. Už u patriarchů se objevuje mnohoženství. Abraham měl ženu Sáru, ale pak měl ještě děti s několika otrokyněmi. Jakub měl dvě ženy – Leu a Ráchel. Mezi muže s největším počtem žen však patřili králové. Zvláště král Šalamoun se proslavil svým harémem. Množství žen svědčilo o králově moci a slávě. Nebylo však jednoduché uživit takový harém. Biblický text silně nadsazuje, když tvrdí, že Šalamoun „měl mnoho žen: sedm set kněžen a tři sta ženin“ (1 Kr 11,3).

Muž měl možnost mít tolik žen, kolik byl schopen uživit. Avšak za cizoložstvís jinými ženami byly přísné tresty. Za cizoložství byl často trest smrti. Minulý pátek jsme se zabývali tématem cizoložství podrobněji.

Bez souhlasu otce nesměl nikdo z rodiny nic podnikat. Žena mohla volně nakládat se svým věnem a majetkem. Do hospodaření s jejími věcmi nesměl muž zasahovat. S ostatním majetkem, otroky, dobytkem mohl nakládat dle své libosti. Také se všemi členy své rodiny mohl nakládat dle svého uvážení. Jeho jednání, zvláště pak rozdělování dědictví bylo omezeno pravidly Mojžíšova zákona.

Jak jsme si řekli, milí posluchači, muž měl v rodině i společnosti výsadní postavení. S jeho právy však souvisela i spousta povinností. Stvořitelský řád nezná nadřazenost muže nad ženou. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Muž i žena měli stejná práva a povinnosti. Už po prvním hříchu se tato rovnost mění. Ženě Bůh řekl: „…budeš toužit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout“ (Gn 3,16). O několik veršů dál čteme, jak vypadal první projev této mužovy vlády – „Člověk svou ženu pojmenoval Eva, protože se stala matkou všech živých“ (Gn 3,20). Z těchto slov vycházeli mnozí lidé, kteří se pokoušeli ospravedlnit nadvládu muže nad ženou. Je však důležité si uvědomit, že na počátku, při stvoření, tomu tak nebylo. Muž a žena si byli rovni.