Marie Klašková
Milé posluchačky a milí posluchači. Dnes se budeme zabývat velmi zajímavým tématem, zaměříme se na postavení ženy v Bibli. V době, kdy byla Bible sepisována, převládal ve společnosti patriarchát. Žena byla postavena – zejména v manželství – pod vládu muže. On byl jejím pánem. Nemůžeme ale tvrdit, že by její postavení bylo totožné s postavením otrokyně. Byla na prvním místě mezi členy rodiny a ostatními obyvateli domu. Děti musely ctít matku stejně jako otce.
Žena se cenila především jako pracovní síla. Rodina v ní měla uložený kapitál. Kdyby se neprovdala, mohl ji otec dokonce prodat za otrokyni. Jako vdaná byla majetkem svého muže a musela mu být naprosto věrná. Pro muže platila odlišná pravidla. Muž nemohl cizoložstvím porušit vlastní manželství, jedině cizí – za to ovšem byl stanoven trest smrti.
Silná a ctižádostivá žena si mohla zajistit mnohá práva. Ze Starého zákona známe mnoho žen, které se prosadily – Deboru, Ester, Judit. Žena si získala úctu především jako matka. Účelem manželství bylo plození dětí. Čím více dětí žena dala svému muži, obzvláště synů, tím větší vážnosti se těšila. V Bibli čteme: „Cti otce svého i matku svou…“ (Ex 20,12). Tak zněl zákon. Děti byly Božím požehnáním, a proto bylo pro izraelskou ženu největším neštěstím, když byla neplodná. V takovém případě dávala muži svou otrokyni, aby s ní měl dítě, které pak ona přijala za své. Sára řekla svému muži Abrahamovi: „Vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní!“ (Gn 16,2). Při tom však otrokyně zůstávala majetkem své paní a muž bez jejího svolení na ni neměl nárok. Muž ovšem mohl mít i vlastní otrokyně, s nimiž mohl nakládat dle libosti.
Pokud ženě zemřel muž, pak se jako vdova mohla znovu provdat. Její postavení však nebylo jednoduché. Jestliže zůstala sama, nikdo ji nechránil. Proto bylo v Zákoně psáno: „Nepřevrátíš právo bezdomovce ani sirotka a vdově nezabavíš roucho… Když budeš sklízet ze svého pole a zapomeneš na poli snop, nevrátíš se pro něj. Bude patřit bezdomovci, sirotku a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal při každé práci tvých rukou. Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé… a když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Bude to patřit bezdomovci, sirotku a vdově“ (Dt 24,17-21).
Když manželé neměli děti a muž zemřel, mohla se vdova vrátit do otcovského domu. Juda vyzval ovdovělou Támar: „Usaď se v domě svého otce jako vdova, dokud nedospěje můj syn Šela“ (Gn 38,11). Vdovy se mohly znovu provdat. Zákon jim zajišťoval účast při obětních hostinách. Proroci však byli nuceni vždy a znovu tato práva vdov zdůrazňovat. Čteme například u proroka Izaiáše: „…ujímejte se pře vdovy…“ (Iz 1,17). Jak vidíme, vdovy měly za všech okolností těžký úděl. Zákon i proroci se neustále zastávali jejich práv.
Dobré postavení ženy bylo silně ohroženo, jestliže byla neplodná. Byla to pro ni velká potupa. Neplodnost byla vykládána jako nepřízeň Boží. Děti byly požehnáním. Proto se neplodné ženy modlily k Bohu, zavazovaly se slibem a užívaly pomocných prostředků. O jednom takovém, plodech mandragory čteme v První knze Mojžíšově; nazývají se zde „jablka lásky“ (Gn 30,14n).
Podíváme-li se k národům v okolí Izraele, podle Chammurapiho zákoníku mohla žena dát svému muži svou otrokyni, která pak rodila na klín své neplodné paní. V První knize Mojžíšově čteme: „Tu je má otrokyně Bilha, vejdi k ní! Porodí na má kolena a tak i já budu mít z ní syny“ (Gn 30,3). Takováto „adopce“ měla symbolický význam. Byl to snad i přežitek matriarchálních časů, kdy byla žena ve společnosti rozhodujícím činitelem. Z Chammurapiho zákoníku se dozvídáme, že adopce byla u Babyloňanů běžným jevem.
Izraelské právo neznalo rozdíl mezi pojmy manželské a nemanželské dítě. Všechny děti muže jakožto hlavy domu jsou rovnoprávné, i když matkou některých byly otrokyně.
Se zcela jiným postavením ženy se setkáváme v době války. Ženy, které byly ve válce zajaty, se stávaly otrokyněmi. Lidštější přístup k těmto ženám zajišťuje Zákon v Páté knize Mojžíšově.
Izraelita si mohl vybrat ženu ze zajatkyň a oženit se s ní. Žena se však musela očistit od své pohanské minulosti oholením hlavy, ostříháním nehtů a změnou oblečení. Podobnému očistnému obřadu býval podroben například také malomocný (Lv 14,9). Po tomto obřadu se směla stát ženou Izraelity. Z toho jí pak vyplývala určitá práva: znelíbí-li se muži, nesmí být prodána do otroctví, ale musí dostat takzvaný „zápudný lístek“, aby se mohla znovu provdat. Takto mělo být zabráněno libovůli ze strany muže. V Páté knize Mojžíšově čteme: „…spatříš mezi zajatci ženu krásné postavy, přilneš k ní a budeš si ji chtít vzít za ženu, přivedeš ji do svého domu. Ať si oholí hlavu a ostříhá nehty a odloží svůj plášť, v němž byla zajata a zůstane ve tvém domě… potom k ní smíš vejít, budeš jejím manželem a ona bude tvou ženou. Jestliže se ti pak znelíbí, propustíš ji a bude volná“ (Dt 21,10-14).
Důležitým okamžikem v životě ženy byl porod dítěte. Plození i rození patří odedávna k poslání člověka (Gn 1,28), ale bolest při porodu připomíná člověku Boží soud. V první knize Mojžíšově jde u rozsudků nad neposlušnými lidmi o takzvanou „etiologii.“ Autor textu se snaží hledat příčinu současného jevu, jakým je bolest, pohledem do minulosti, na prvopočátek. Jako teolog interpretuje bolesti při těhotenství a porodu jako Boží trest za neposlušnost. Ve zmíněné První knize Mojžíšově čteme: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení…“ (Gn 3,16).
Porodem byla žena znečištěna navzdory tomu, že dítě bylo pokládáno za Boží dar. Byla nečistá, protože krvácela. Žena v šestinedělí nesměla přijít do styku se svatyní. Na konci doby očišťování se konala pobožnost se zápalnou obětí a s obětí za hřích. Vyloučena je však domněnka, že plození a rození jsou něco nečistého a špatného. Po narození chlapce trvala doba očišťování sedm dní, při narození dívky čtrnáct dní. Dvojnásobná délka očišťování po porodu dcery souvisela s druhotným postavením ženy v tehdejší společnosti. Bylo to dáno postavením muže a ženy při stvoření (Gn 1,27). Ve Třetí knize Mojžíšově čteme: „Když žena otěhotní a porodí chlapce, bude nečistá po sedm dní. Bude nečistá jako v době svého obvyklého krvácení. Osmého dne bude obřezána jeho předkožka. Matka pak setrvá v očišťování od krve ještě po třicet tři dny. … Jestliže porodí děvče, bude nečistá dva týdny jako při svém krvácení a ještě šedesát šest dní setrvá v očišťování od krve. Když skončí dny jejího očišťování po synu nebo dceři, přivede ročního beránka k zápalné oběti a holoubě nebo hrdličku k oběti za hřích knězi ke vchodu do stanu setkávání“ (Lv 12,2-4a.5-6).
Žena většinou nerodila sama, ale při porodu jí pomáhaly jiné zkušené ženy. Je zajímavé, že v Bibli se zachovalo označení pro porodní bábu: „Když těžce rodila, pravila jí porodní bába: Neboj se, máš zase syna“ (Gn 35,17). „Egyptský král poručil hebrejským porodním bábám,…“ (Ex 1,15nn). Bližší zprávy o funkci porodních bab však nebyly zachyceny ani písemně, ani obrazově.
Po narození se dítě nejprve omylo a potom řádně odrhlo solí. Tento obyčej se zachovává v některých krajích dodnes, protože tam lidé věří, že sůl chrání před zlými vlivy. Tento zvyk přešel i do starokřesťanských obřadů. Ve staré křestní formuli se kněz modlil: „Prosíme tě, Pane, náš Bože, aby tato sůl(která se křtěnci dávala na jazyk) ve jménu Trojice se stala spasitelnou svátostí k zapuzení zlého nepřítele“.
V patriarchální době přijímal otec, podobně jako neplodná žena, právě narozené dítě na svůj klín, a tak je prohlašoval za svého potomka (Gn 50,23). Později se stalo zvykem, že otec zasadil synovi cedr a dceři cypřiš. Ze dřeva těchto stromů se měly vytvořit tyče pro baldachýn v den zásnub.
Ke hlavní povinnosti ženy patřilo nejen dítě porodit, ale také se o ně starat. Péče o dítě připadla matce, ale bohatí lidé si mohli dovolit i zvláštní chůvy, jak čteme o Izákově budoucí ženě: „Propustili tedy Rebeku i její chůvu i Abrahamova služebníka a jeho muže“ (Gn 24,59). „zde zemřela Rebečina chůva Debora a byla pochována dole u Betelu pod posvátným dubem…“ (Gn 35,8).
Ze Starého zákona známe ženy, které pomáhaly při kojení. Ve starší době se volala kojná jen v případě, že matka zemřela nebo neměla dost mléka. Později mívaly své kojné ženy z vyšších vrstev: „Ale Jóšeba …vzala Jonáše…a ukryla ho i jeho kojnou v pokojíku s lůžky“ (2 Kr 11,2). Jinak dítě kojila sama matka, a to velmi dlouho – přibližně 2 až 3 roky. Odstavení dítěte bývalo spojeno s rodinnou slavností a obětí: „Dítě rostlo a bylo odstaveno. V den , kdy Izáka odstavili, vystrojil Abraham veliké hody“ (Gn21,8).
Žena neměla vždy jednoduché postavení ve společnosti. Vždy však byla ceněna jako matka. Podle počtu dětí, nebo spíše synů, rostlo její postavení v rodině. Mojžíšův Zákon ji však chrání v mnoha situacích – stane-li se vdovou, je-li zajata či neplodná. Nemůžeme však říci, že by každá žena byla tichá, pasivní bytost. V Bibli najdeme mnoho žen, které se dokázaly prosadit – ať už svou krásou, moudrostí, odvahou či jinými schopnostmi. Připomeňme si znovu královnu Ester, soudkyni Deboru či statečnou Judit.
Dnešním pořadem Bible v liturgii jsme začali široké téma manželství a rodina v Bibli. Po několik dalších pátečních večerů se budeme podrobněji zabývat jednotlivými tématy, která souvisí s manželstvím.
