Kalendář akcí

<< Listopad 2024 >>
PÚSČPSN
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous slide
Next slide

Rodina, učení a výchova

Marie Klašková

Milé posluchačky a milí posluchači! Včera jsme přivítali nový rok Slavností Matky Boží Panny Marie, minulou neděli byl svátek Svaté rodiny. Proto si dnes budeme povídat o rodině, učení a výchově, jak se o nich pojednává v Bibli.

Hlavním a vlastním účelem starozákonního izraelského manželství byla vzorná, početná a zdravá rodina, která měla svým dílem přispívat k velkému mesiánskému poslání vyvoleného národa. Protože právě z izraelského národa měl vyjít slíbený a očekávaný Mesiáš. Mojžíšův zákon, pět knih Mojžíšových, dbá velmi pečlivě na správně uspořádané manželství a vzornou, fungující rodinu.

Často se v literatuře zdůrazňuje, že u žádného jiného národa nevystupuje význam rodiny tak do popředí, jako u starozákonního lidu. Z historického hlediska měly některé národy poměrně pokročilé státní zřízení v době, kdy Izrael se nacházel na nejnižším stupni politického uspořádání – na čeledi a kmeny. V nich zaujímá přední místo právě rodina.

Zvláštní vývoj je dán právě tím, že Izrael nebyl od počátku jednolitým národem, ale tvořil se až postupem času. Proto i společenské členění Izraele nese pečeť kultického rázu, jak poznáváme ze Starého zákona. V čele rodiny stojí otec jako obětník, kněz. Už nejstarší biblické popisy rodiny svědčí o patriarchálním zřízení. Otec vykonává vládu nad celou rodinou a určuje vztahy mezi příbuznými. Jednotlivé domácnosti se sdružovaly v čeledi – se stařešinou v čele. Tyto čeledi se spojovaly v kmeny, vedené sborem stařešinů.

Za základní jednotku společnosti byla už od nejstarších dob považována nejspíše čeleď, protože rodina v užším slova smyslu byla příliš nepatrným celkem, než aby sama mohla čelit nebezpečím pouště. Čeleď pak byla rodinou v širším slova smyslu. Byla pokrevně spřízněna a žila společným životem – všechno měli společné a dělili se rovným dílem.

V rodině měl jiné postavení chlapec a jiné dívka. Pro správné pochopení tohoto postoje starých Izraelitů je třeba počítat s jejich vírou. Zvláštní postavení mezi dětmi měl prvorozený chlapec. Dívka se provdala. Nebylo podstatné, zda přešla do jiného rodu nebo zůstala doma. Nikdy se však nemohla stát v rodině obětníkem jako chlapec. Syn přejímal vedení domu po otci a vykonával všechny kultické povinnosti. Vdovy a dcery byly původně vyloučeny z dědických nároků. Výjimku tvořily rodiny, které neměly syna. Pak připadlo dědictví dcerám. Ve Čtvrté knize Mojžíšově čteme: „Když někdo zemře a nemá syna, převedete dědictví po něm na jeho dceru. Jestliže nemá ani dceru, dáte dědictví po něm jeho bratrům…“ (Nm 27,8-9).

Prvorozený zaujímal v rodině přední místo a mladší sourozenci ho museli poslouchat. Na prvorozeného se vztahovala různá ustanovení Zákona. Jako každá prvotina byl i on zasvěcen Bohu, ale místo oběti byl vyplacen: „Také každého prvorozeného ze svých synů vyplatíš“ (Ex 13,13). Prvorozený syn měl z otcova dědictví obdržet dvojnásobek toho, co připadlo na ostatní: „Vezme ohled na prvorozeného syna… a dá mu dvojnásobný díl všeho, co má, protože on je prvotina jeho síly, jemu náleží právo prvorozenství“ (Dt 21,17). Od otce dostal zvláštní požehnání. V době patriarchů bylo spojeno s příslibem, že z jeho rodiny vyjde Vykupitel. Věřilo se, že prvorozený zdědil nejlepší otcovy vlastnosti. U dvojčat byl za prvorozeného syna považován ten, který vyšel jako první z matčina lůna. Nerozlišovalo se, jestli prvorozený syn pochází od milované ženy či nikoli. Jestliže se prvorozený syn těžce provinil, bylo mu prvorozenství odňato. Židé označovali slovem prvorozený všechno, čeho si velice vážili. Hospodin nazval vysvobozené z Egypta „svým prvorozeným“:„Izrael je můj prvorozený syn.“ (Ex 4,22).

Podívejme se nyní podrobněji na výchovu a vzdělání dětí. O výchovu dívek se starala matka. Dívka zůstala s matkou, dokud se nevdala. Učila se od ní domácím pracem. Jestliže byla matka hodně zbožná, učila i dcery Mojžíšovu zákonu. Chlapce si zhruba v pěti letech brával na starost otec, aby jej naučil řemeslu, které sám uměl.

V Izraeli byla silně zdůrazňována především úcta dítěte k rodičům. Dobře známe čtvrté přikázání Desatera. V Bibli ho najdeme na dvou různých místech. V Druhé knize Mojžíšově, ve dvacáté kapitole, čteme: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin tvůj Bůh“ (Ex 20,12). Velmi podobná formulace se nachází v páté kapitole Páté knihy Mojžíšovy: „Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Dt 5,16).

Běžně se při výchově používaly tresty. Zákon určoval dokonce trest smrti za přestupky proti vyznávání Hospodina jako jediného Boha. V nejstarších dobách rozhodoval otec o životě nebo smrti svých dětí. Otázkou zůstává do jaké věkové hranice platila tato autorita. V Mojžíšově zákoně čteme: „Má-li někdo syna nepoddajného a vzpurného, který neposlouchá otce ani matku… ať ho jeho otec i matka uchopí a vyvedou ke starším jeho města,… A tak ho všichni muži jeho města uházejí kamením a zemře.“ (Dt 21,18-21). Takto přísný zákon se stane pochopitelnějším, jestliže si uvědomíme, že syn se stával po otcově smrti rodinným obětníkem. V nejstarších dobách vedl domácí bohoslužbu. Později, kdy už existoval chrám, vedl modlitbu v rodině. Takže vzpoura proti otci – především v podobě modloslužby – byla posuzována jako přímá vzpoura proti Bohu.

Chlapci se připravovali za otcova dozoru a vedení pro praktická povolání. Speciální školy neexistovaly. Nositeli vzdělanosti byli hlavně kněží, kteří byli současně lékaři, soudci a podobně. Vznešenější rodiny vydržovaly zvláštního pěstouna pro své děti. Prostý člověk se musel vzdát nároku na vyšší vzdělání. V případě potřeby se mohl obrátit na kněze nebo na písaře. Stávalo se tak například při uzavírání smluv. Pravděpodobně až od přelomu šestého a pátého století, po návratu z babylonského vyhnanství, se začal klást důraz na znalost Zákona. I děti s ním měly být dostatečně obeznámeny. Každý zbožný Žid nosí na čele v malé černé schránce několik slov, která se týkají Boží jedinosti, ale také předávání víry a poznání: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný…A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš uchovávat v srdci. Budeš je vštěpovat svým dětem…“ (Dt 6,7). V Páté knize Mojžíšově se dočteme, že muž měl své děti učit nejen v určité chvíli, ale stále. Doma, na cestě, prostě všude: „Budete jim vyučovat své syny a rozmlouvat o nich, ať budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, ať budeš uléhat nebo vstávat.“ (Dt 11,19)

Cílem výchovy zůstává tedy bázeň před Hospodinem a poslušnost vůči rodičům. Krásně nám o tom mluví kniha Přísloví: „Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci. Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj“ (Př 1,7-8).

Až do babylonského zajetí prakticky neexistovaly v Izraeli školy. Až po návratu ze zajetí se začínají stavět a dostávají název „bet ha midraš“, což česky znamená „dům výkladu“. Školy bývaly budovány většinou při synagogách ve větších městech. Nejdůležitějším předmětem byla znalost Písma a jeho výklad. Žáci tam neustále opakovali text Zákona, aby jej znali zpaměti a případně mu mohli vyučovat i jiné. Posvátné texty se ve starší době udržely jen díky ústnímu podání. Některé současné muslimské školy se ve způsobu učení příliš neliší od starých rabínských škol.

Také Ježíš vyrůstal v normální židovské rodině. Vychovávala ho Maria i Josef. O jeho rozumnosti se dozvídáme z příběhu o ztracení v chrámě. Ve dvanácti letech naslouchal učitelům a kladl jim otázky. V Lukášově evangeliu čteme: „Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí“ (Lk 2,47). Po návratu do Nazareta byl Ježíš dál poslušným dítětem, jak čteme o několik veršů dále: „Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je“ (Lk 2,51). Nic podrobnějšího o Ježíšově výchově v Bibli nenajdeme.

Podle židovské tradice svěřuje také apoštol Pavel výchovu dětí rodině. V Listu Efezanům čteme: „Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána“ (Ef 6,4). Rodiče jsou vždy prvním vzorem dětí. Vychovávají tak slovy i činy.

Na závěr dnešního pořadu si udělejme malé shrnutí. Řekli jsme si, že rodina byla základem společenského uspořádání Izraele. V jednom domě žilo několik generací. V rodinném kruhu se dítě narodilo, bylo vychováváno a poučováno ve znalostech Zákona. Otec učil své syny řemeslu, které uměl. Stejně tak matka pomáhala své dceři dospět v dobrou a šikovnou ženu a matku. V podstatě až do 20. století se mezi ortodoxními Židy udrželo tradiční patriarchální rozdělení rolí v celém domě. Žena vystupovala hlavně jako matka a žena v domácnosti. Muž byl hlavou a živitelem rodiny. Žena byla vždycky ceněna hlavně jako matka. Neplodnost byla pokládána za zkoušku nebo za trest.

Ve starozákonní rodině byly milovány všechny děti, ale více byli ceněni chlapci. Zvláštní postavení mezi nimi měl prvorozený syn. Z tohoto postavení vyplývala řada práv, ale také povinností. Podle novozákonních knih můžeme přepokládat, že se děti vychovávaly podobně jako ve starozákonní době. O Ježíšovi čteme, že byl moudrý a poslouchal Marii a Josefa. Svatý Pavel vybízí děti k poslušnosti a rodiče ke snášenlivosti a trpělivosti.