Kalendář akcí

<< Květen 2023 >>
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Sír 24,1-16

Gabriela Vlková

 

O druhé neděli po Narození Páně uslyšíme jako první čtení začátek dvacáté čtvrté kapitoly z knihy Sirachovcovy. Tato kniha patří mezi mudroslovnou biblickou literaturu. Často je přirovnávána ke starší knize Přísloví, protože se zabývá podobnými tématy. Značnou část Sirachovce tvoří různé rady, poučení a napomenutí. Najdeme však zde i několik hymnů opěvujících moudrost. V těchto textech je moudrost postupně a stále výrazněji představována nikoli jako “něco”, ale je chápána a dokonce promlouvá jako osoba.

První kapitola knihy začíná oslavnou písní na moudrost. Tvrdí, že veškerá moudrost je od Pána. On ji stvořil a vlil do svého tvorstva. Téma moudrosti se pak často vrací v různých obměnách: Moudrost se podobá matce, která vyvyšuje své děti. Je věrnou průvodkyní těm, kdo ji poslouchají. Její cesty nejsou pohodlné, ale přivedou ke štěstí toho, kdo vytrvá. Kdo slouží Moudrosti, je jako otrok beroucí na sebe jho a okovy. Ty se mu ale časem stanou ochranou a ozdobou. Na jiném místě promlouvá sama Moudrost a vybízí člověka, aby naklonil své srdce k jejím slovům. Obsahem těchto slov je poučení o Božím stvoření a výzva k obrácení. Stále zřetelněji se v knize projevuje, že moudrost souvisí se zachováváním Zákona. V devatenácté kapitole je dokonce řečeno, že je lepší mít méně rozumu a žít v Boží bázni, než překypovat rozumností, a přitom přestupovat Zákon.

Dvacátá čtvrtá kapitola stojí přibližně uprostřed knihy. Bývá někdy považována za její střed a vrchol. Moudrost se zde ujímá slova a sama sebe chválí. Zosobnění moudrosti se na tomto místě projevuje nejzřetelněji. Podobným způsobem promlouvá Moudrost už v knize Přísloví – v osmé kapitole – dokonce je pravděpodobné, že právě tato kapitola byla Sirachovci určitým vzorem pro sepsání textu, jímž se zabýváme.

V prvních dvou verších našeho úryvku čteme: “Moudrost se sama chválí a slaví – doslova “chlubí” – uprostřed svého liduOtvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy.” Také osmá kapitola knihy Přísloví představuje Moudrost, která se ozývá, “křičí na ulicích” a nabízí kolemjdoucím poučení i mnohá dobrodiní. Podobně je u Sirachovce zřejmé, že Moudrost je “žádoucí”, že má proč se chlubit. Následující verše však nejsou obvyklým pozváním pro posluchače, jako je tomu v knize Přísloví. Moudrost nenabízí v prvé řadě své dary, ale začne o sobě vyprávět. Kromě toho nevolá na ulici, ale promlouvá “uprostřed svého lidu”, zároveň pak “ve shromáždění Nejvyššího” a “před jeho zástupy”. Tyto verše jsou jakýmsi klíčem k pochopení celého proslovu.

Odkud se vlastně Moudrost ozývá? Je ve světě, vždyť promlouvá “uprostřed svého lidu”. Co je však “shromáždění Nejvyššího” a “zástupy”? Slovo “shromáždění” by mohlo znamenat bohoslužebné shromáždění Božího lidu. Na druhé straně odkazují “zástupy” Nejvyššího na nebeský dvůr. Zdá se, že proslov Moudrosti zaznívá v Jeruzalémě při chrámové liturgii – pro poučení Božího lidu. Poněvadž je však chrám posvátným místem, kde se podivuhodným způsobem stýká nebe se zemí, zní tento proslov také před nebeskými zástupy. Moudrost promlouvá k lidem na zemi a zároveň je v nebi.

Několik následujících veršů nedělní čtení vynechává, ale pro lepší porozumění bude užitečné povšimnout si jich.

Moudrost prohlašuje: “Vyšla jsem z úst Nejvyššího a jako opar jsem pokryla zemi.” Můžeme vzpomenout na první kapitolu První knihy Mojžíšovy zmiňující Božího ducha, vznášejícího se nad vodami na počátku stvoření. Tím spíše, že “moudrost” i “duch” jsou v hebrejštině, tedy původním jazyce, rodu ženského. Slova o moudrosti, která vyšla z Božích úst a jako opar zahalila zemi, mohou také vyvolat představu dechu, vycházejícího z Božích úst. Z úst ovšem nevychází jen dech, ale i slova. Nejmladší kniha Starého zákona, kniha Moudrosti, rozvíjí představu o spojení “moudrosti” s “Božími ústy” právě tímto způsobem. Na začátku deváté kapitoly totiž tvrdí, že Bůh učinil všechno svým “slovem” a ve své “moudrosti” vytvořil člověka. Lze tedy říci, že z Božích úst vychází především “tvůrčí slovo”, a toto slovo je spojeno s moudrostí. Vrátíme-li se k našemu textu, můžeme v úvodních verších postřehnout slovní hříčku: Moudrost otevře svá “ústa”, aby oznámila lidem, že sama vyšla z “úst” Božích. Je prostřednicí mezi Bohem a lidmi.

V dalším verši Moudrost potvrzuje, že sídlila na nebi, ale jejím trůnem je také “oblačný sloup”. Oblačný sloup doprovázel lid při odchodu z Egypta. “Oblak” zahalil horu Sinaj, posléze jako “Boží sláva” naplnil stan setkávání a ještě později chrám. Obraz “oblačného sloupu” tedy připomíná “Boží slávu”, která přebývala uprostřed lidu a zároveň zůstávala čímsi, co vždy přesahovalo stan setkávání i chrám.

V dalších verších líčí Moudrost, jak prošla napříč nebem, propastí, mořem i zemí. Nejenže “vyšla” jako slovo z Božích úst, ale “putovala” dál . Něco podobného čteme ve 147. žalmu: “Na zem vysílá svůj výrok, rychle běží jeho slovo….” Kromě toho si můžeme všimnout dalších slov v již zmíněné osmé kapitole knihy Přísloví. Zde vypráví zosobněná Moudrost o tom, jak asistovala při stvoření – jako by při tom “putovala” po boku Hospodina: “Hospodin mne vlastnil na počátku své cesty … když upevňoval nebesa,… když vymezoval obzor nad propastí,… když kladl hráz mořikdyž vymezoval základy země…

V Sirachovcově textu Moudrost pokračuje: “…mezi všemi národy jsem panovala, všude hledala odpočinutí a podíl, v němž bych se usídlila”. Moudrosti nestačí být u Boha či pokrýt zemi a projít celým světem. Hledá svůj domov mezi lidmi. Podobnou touhu prozrazuje i pokračování osmé kapitoly knihy Přísloví, kde Moudrost vyznává: “…mým potěšením je být s lidskými syny.

Další verše proslovu Moudrosti už nedělní čtení uvádí: “Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: ‘Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví!‘” Podobný motiv najdeme ve třetí kapitole knihy Baruch, kde je psáno, že Bůh “vynalezl všechny cesty rozumnosti a dal je svému služebníku Jakubovi, Izraeli, svému milému – tak se rozumnost ukázala na zemi a setkala s lidmi”. Podle Sirachovce dává však Stvořitel Moudrosti “příkaz”, aby se usídlila uprostřed vyvoleného lidu. Moudrost, která pochází od Nejvyššího a projde napříč nesmírným světem, nachází nakonec – z rozkazu Nejvyššího – odpočinutí uprostřed maličkého národa. Právě tam “vztyčí svůj stan”.

“Vztyčit stan” – je po oblakovém sloupu dalším obrazem, který odkazuje na vysvobození z Egypta a události s ním spjaté: I Mojžíš vybudoval na základě Hospodinova příkazu stánek na poušti podle “podoby příbytku”, který mu Hospodin ukázal. List Židům vykládá později tuto událost tak, že Mojžíš vybudoval pozemský stan podle vzoru nebeského stánku. Opět to dobře odpovídá tomu, že Moudrost sídlí na nebi, ale přesto nachází své zcela konkrétní místo i na zemi.

Další verš opět nedělní úryvek vynechává, ale dočteme se v něm, že Moudrost byla stvořena na počátku a bude trvat věčně. Její panství je tedy rozšířeno nejen v prostoru, ale i v čase. Zmínka o věčném trvání vzbuzuje důvěru ve spolehlivost Moudrosti, zmínka o existenci od počátku dává jí pak velkou autoritu, neboť to, co je starobylé, je také úctyhodné.

Pozornost čtenáře či posluchače se obrací ke slavné tradici, protože Moudrost pokračuje: “Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu, a tak na Siónu jsem obdržela sídlo.” Co bylo dosud jen naznačeno, je nyní vyjádřeno naprosto otevřeně: Moudrost se usídlila mezi lidmi, když vyvolený národ přijal uctívání Hospodina. Centrem této úcty byl svatostánek na poušti a později jeruzalémský chrám. A právě ten je podle Sirachovce místem, kde Moudrost sídlí. Služba Moudrosti, o které verše mluví, je chrámovou bohoslužbou. Chrám je jakýmsi “středem světa”, vyvoleným místem, kde Boží Moudrost našla spočinutí.

Působení Moudrosti se ovšem neomezuje jen na chrám. Text sice dosud postupně směřoval právě k tomuto bodu, nyní však začíná náznak opačného pohybu. Další verše totiž pokračují: “Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.” Od chrámu se přechází k městu, dále k lidu a jeho údělu neboli území. Moudrost sice sídlí v chrámě, ale její působení se odtud šíří po Jeruzalémě a vůbec mezi lidem vyvolené země. Dá se přitom tušit i další rozšíření, vždyť Moudrost “zapustila kořeny” v lidu plném slávy. “Zakořenění” dává tušit existenci stromu zasazeného v dobré půdě, který má podmínky k růstu. A skutečně, následující verše, i když je nedělní úryvek už neuvádí, rozvíjejí právě toto přirovnání o růstu rostlin. Moudrost je přirovnána mimo jiné k cedru na Libanonu, k cypřiši na Hermonu, k palmě v Engadi, k růži v Jerichu, olivovníku na planině. Kromě názvů rostlin se tu objevují zeměpisná označení, a tím se vytváří dojem rozšíření moudrosti do těchto směrů. Libanon a Hermon jsou na severu, Engadi a Jericho na východě či jihovýchodě, planinou může být míněna oblast západně či jihozápadně od Jeruzaléma. Moudrost zapustila kořeny v Božím lidu, odtud čerpá, zvlášť z chrámové bohoslužby, ale přitom se dále šíří a vydává žádoucí plody.

Je vhodné podotknout, že Sirachovcovo zalíbení v chrámu a bohoslužbě není jen zalíbením v obětech. Vždyť chrám byl také střediskem pro vzdělávání v Zákoně a místem určeným k setkání s Božím slovem. Snad právě proto vyvrcholí později celá kapitola ve dvacátém třetím verši, který ztotožní Moudrost s knihou smlouvy, s Mojžíšovým Zákonem. Právě skrze Boží slovo zjevené v Zákoně se Moudrost zabydlila v Izraeli.

Křesťan vytuší při pozorném naslouchání proslovu Moudrosti ještě větší hloubku, než jakou vnímá věřící Žid. Mešní liturgie vánoční doby právem spojuje tento text s úvodem Janova evangelia. Ježíš “vyšel” vpravdě jako Slovo od Boha. On je Slovo plné života, skrze něž bylo vše učiněno. Je prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Je Slovem, které se stalo tělem a “postavilo si stan” mezi námi, jak uvádí čtrnáctý verš první kapitoly.

Podle první kapitoly prvního listu Korinťanům je Kristus Boží moc a Boží Moudrost. Úvodní kapitola listu Kolosanům nazývá Krista “prvotinou stvoření”, neboť v Něm bylo stvořeno vše na nebi i na zemi.

V Kristu nachází křesťan zdroj veškeré moudrosti. I tato “moudrost” je spojena s bohoslužbou a Jeruzalémem. Novozákonní oběť se uskutečnila, jednou provždy, opět v Jeruzalémě a nese své plody. Její působení jde ruku v ruce s hlásáním evangelia “v Jeruzalémě i v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec světa”.