Kalendář akcí

<< Únor 2022 >>
PÚSČPSN
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Sír 3,19-31

Petr Chalupa

 

O 22. neděli v liturgickém mezidobí uslyšíme jako první čtení úryvek knihy Sirachovcovy. Pro liturgii mše svaté bylo vybráno několik veršů 3. kapitoly.

Mudroslovná nauka o skromnosti patří v knize Sirachovcově k prvnímu oddílu poučných výroků (2,1-4,19), které sestavil jeruzalémský učitel moudrosti v době mezi roky 190 a 170 před Kristem. Jeho nauka vychází ze starobylých tradic jeho židovských předků. Po úvodním napomenutí na téma “bázeň před Bohem” pojednává o tomto tématu ve vztahu k jednotlivci a jeho okolí. I když v úryvku vybraném pro liturgii nezazní pojem “bázeň před Bohem”, po stránce obsahové se nevysloveně předpokládá. Závěr našeho úryvku se pokouší propojit moudrost s Mojžíšovým zákonem. Navazuje tak na vývoj, který začal už v Páté knize Mojžíšově (Dt 4; 15).

Podobné soubory poučných výroků najdeme v rámci starozákonní moudrosti také v knize Přísloví a v knize Kazatel. Objevíme je ovšem také u některých proroků, jako např. u Izaiáše (Iz 1,2-4) nebo u Micheáše (Mi 1,2-7). Ti se ovšem nespokojí s krátkým výrokem, ale pojednávají podrobněji o tématu, které rozvíjejí v širší souvislosti.

Literární stavba vybraného úryvku je typická pro Sirachovce. Nejprve se vyjadřuje kladně, pak se zabývá záporným protikladem, závěr je opět kladným poučením. Tento způsob výchovy pochází snad z rodiny, lze jej však použít pro kterýkoli vztah mezi učitelem a žákem. Osloveni totiž bývají dospělí, učitelkou může být zosobněná moudrost (Př 8).

Poslechněme si první věty nedělního úryvku:

Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohulibými lidmi.

Napomenutí k pokoře se obrací na mladého, úspěšného šlechtice. S tímto tématem se setkáme u Sirachovce i v dalších souvislostech. Jako příklad může posloužit tradice o Mojžíšovi ve 45. kapitole. Čteme zde mimo jiné: “Bůh ho posvětil pro jeho věrnost a oddanost a vyvolil ho ze všech lidí” (Sir 45,4). Skromnost neznamená postavení sociálně slabých. Je požadována jako vnitřní postoj, jako základní názor, který by měli mít i sociálně silní. Pojetí skromnosti se zde vzdaluje od původní souvislosti s chudobou a ponížeností. V pozadí výzvy ke skromnosti můžeme vnímat kritiku podplácení, kterým někdo mohl získat známosti a vztahy. Bylo zřejmě rozšířeno v soudnictví, neboť je kritizují takřka všichni proroci. Sirachovec nenapomíná účelově, uvádí pouze všeobecně známou životní moudrost.

Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost.

Tento verš přechází od sociálně zaměřené skromnosti k náboženskému pojetí pokory před Bohem. Jde však pouze o dva pohledy na jediný základní postoj, kterým člověk získává Boží milosrdenství. Tento názor se objevuje i v Novém zákoně. Pokora se přitom chápe jako konkretizace bázně před Bohem. Také kniha Přísloví hovoří o pokoře ve spojitosti s bázní před Hospodinem. Doprovází je bohatství sláva a život (Př 22,4). Výzva k pokoře požaduje duchovní připodobnění sociálně slabému člověku, který nečeká nic od lidí, ale všechno od Boha. Probíraný verš sdílí přesvědčení, že majetný a mocný člověk potřebuje napomenutí k pokoře mnohem víc, než člověk chudý a slabý.

Některé řecké rukopisy připojují na tomto místě, k čemu vede naplňování předcházející výzvy:

“Mnozí jsou hrdí a slavní, skromným však zjevuje Hospodin svá tajemství.” Tento text je blízký Ježíšovým slovům: “Velebím tě Otče…, že si tyto věci skryl před moudrými… a zjevil jsi je maličkým” (Mt 11, 25). Tento dodatek ovšem v neděli neuslyšíme. Překlad do češtiny vychází z rukopisů, které jej neuvádějí. Vraťme se však k nedělnímu úryvku. Pokračuje slovy:

Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi.

Zmíněná Pánova veliká moc, přesahující všechny lidské schopnosti, je autorovým oblíbeným tématem. Ve Starém zákoně je velmi často chválena, protože ji lidé zakoušeli v dějinách i ve svém osobním životě. Přesto však neprokazují Bohu čest lidé mocní a vlivní, ale pokorní, kteří se na něm cítí závislí a uznávají jeho vládu. Právě těmto lidem slibuje Ježíš nebeské království a Boží milosrdenství (Mt 5,3.7; L 6,20).

Následující verše v neděli neuslyšíme, bude však nyní dobré poslechnout si je s krátkým komentářem.

Nehledej to, co je ti příliš těžké, a nebádej o tom, co je nad tvé síly.

Tento verš je tichou polemikou s řeckými vlivy. Odmítá řecké filozofické bádání, které chce proniknout všechny taje lidským rozumem – biblicky řečeno – “poznat dobré i zlé” (Gn 3,5) a “být jako Bůh.” Něco takového věřící Izraelita zásadně odmítal, i když pod vlivem řeckého myšlení mohly podobné myšlenky nejednoho napadnout.

Mysli na to, co je ti poručeno, vždyť nepotřebuješ to, co je skryté.
Nestarej se o to, co je nad tvé povinnosti, vždyť ti bylo zjeveno víc, než lidé mohou chápat.
Mnohé lidi totiž svedla jejich všetečnost a zlá povýšenost přivedla jejich rozum k pádu.
Tato slova se mohou týkat jak Řeků, tak Židů.
Zatvrzelé srdce špatně skončí, kdo miluje nebezpečí, zahyne v něm.
Zatvrzelé srdce se zatěžuje trápením, hříšník hromadí hřích na hřích.
V nedělní liturgii zazní ještě další dva verše ze 3. kapitoly knihy Sirachovcovy:
Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí.

“Ranou domýšlivce” se myslí pýcha člověka, který důvěřuje jenom sám sobě a svému hospodářskému, společenskému a osobnímu vlivu; který zhlíží na druhé s posměšnou domýšlivostí. Sirachovec považuje takového člověka za ukázkového hříšníka, neboť oddělil sebe i svou existenci od Boha a domnívá se s pýchou intelektuála, že sám nalezne svou životní cestu. Tato životní orientace se v něm zahnízdila natolik, že už pro něho není možná změna; jakákoliv snaha o ni zůstává marná. Podle Sirachovcova přesvědčení bude svržen Bohem. Obraz “ošklivého býlí” ukazuje zřetelně nenapravitelnost zla. Tento člověk je chápán jako rostlina, která díky své přirozenosti přináší jen špatné ovoce. Nemůžeme zde ovšem pomýšlet na nějaký prapůvodní sklon ke zlému. Jde o pýchu, která v člověku zapustila kořeny jako jedovatá bylina. Člověk se může odpovědně rozhodnout pro jeden ze dvou přístupů k životu, které se navzájem vylučují. Nemohou se totiž rozvíjet jeden vedle druhého; jeden přenechá místo druhému.

Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.

Tento verš ukazuje, že moudrost vede k příslušnému postoji k životu, když v ní člověk zakoření. Rozum a moudrost zdůrazňují naslouchání “poučným výrokům” moudrého člověka. Toto naslouchání a porozumění se stává podstatným měřítkem k rozlišování mezi člověkem moudrým a pošetilým. V pozadí se skrývá přesvědčení, že Bůh stvořil moudrost, která je nyní zde, všem dostupná. Moudré srdce se jí otevírá, bude ochotné se učit, aby dosáhlo moudrosti a spolu s ní bázně před Bohem.

Všechna napomenutí v posledních dvou verších úryvku jsou zaměřena proti řeckým názorům. Poučné výroky moudrých vycházejí ze starobylé židovské tradice, která napomíná k bázni před Bohem, jež má u Sirachovce stejný význam jako radost z moudrosti.

V závěru 3. kapitoly nalezneme ještě dva verše, které jen zdánlivě nesouvisejí s tématem skromnosti a pýchy. Ani tento text už v neděli neuslyšíme.

Voda hasí planoucí oheň a soucit usmiřuje hříchy.

Kdo odplácí dobrodiní, myslí na budoucnost, a nalezne oporu, až zakolísá.

Pojmy skromnost a pokora nemají dnes příliš dobrý zvuk. Údajně vybízejí k přizpůsobení, poslušnosti, podřízenosti a lehké ovladatelnosti – tedy k představě o člověku ustrašeném a sehnutém; člověku, který si neuvědomuje svou hodnotu a kterému je upírána jeho důstojnost. Měli bychom snad obhajovat tento postoj – mimo jiné odvoláním na biblické texty? Skromnost a pokora – jak je chápe Bible – se týkají spíš vztahu člověka k sobě samému; mohou být definovány jako život v pravdivém vztahu k sobě samému. To znamená, že člověk má stále znovu přijímat sám sebe se svými silnými stránkami i slabostmi, se svými možnostmi i hranicemi. Patří k tomu také zdravé sebevědomí, rovněž jistá mírnost a humor v jednání se sebou a s druhými. Takový postoj k životu bude mít vliv i na společenské a politické chování. S vědomím závislosti na Bohu a poznáním, podle kterého za vše vděčí Boží lásce, nebude se člověk považovat za poslední vztažný bod veškerého poznání a jednání – a myslet si, že dokáže udělat všechno. Takové vědomí a poznání naopak způsobí, že člověk při své snaze o vše možné neztratí důvěřivou odevzdanost obdarovaného.

Mesiáš, očekávaný na konci času, se bude vyznačovat právě takovou skromností a pokorou (Za 9,9n).

Po prvním čtení budeme v neděli zpívat některé verše 68. žalmu. Bůh je v něm charakterizován jako “otec sirotků a ochránce vdov”, jako ten, kdo “zjednává opuštěným domov a vězně vyvádí k šťastnému životu.” Člověk, žijící podle Sirachovcova ideálu skromnosti a pokory, se nemusí obávat, vždyť “Bůh se ve své dobrotě postaral o chudáka.”

Úryvek z Lukášova evangelia vychází z Ježíšova pozorování: Všiml si, jak si hosté vybírají na hostině přední místa. Pánovo poučení – jdi si sednout na poslední místo – neobohacuje poznatky o slušném chování u stolu. Zobecňující věty – kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen – přesahují jakýkoli návod k pozemskému jednání, protože je vyslovuje ten, kdo bude nepřekonatelným způsobem ponížen ve svém utrpení a smrti a stejně nedostižně povýšen ve svém vzkříšení. Kdo přijme za své tyto “způsoby”, bude Ježíše následovat – nejen v jeho skromné a pokorné poníženosti, ale také v jeho povýšení k životu věčnému.