Petr Chalupa

O šesté neděli velikonoční uslyšíme jako první čtení úryvek ze Skutků apoštolů. Pro liturgii mše svaté bylo vybráno několik veršů 15. kapitoly. Bude však užitečné, když si nyní probereme dopodrobna i ty verše, které byly vypuštěny.

Lukáš, autor Skutků apoštolů, hovoří v úvodu o požadavku obřízky ze strany křesťanů židovského původu. V antiošské církevní obci vznikl kvůli tomu spor. Rozřešení mají přinést vyslanci od apoštolů a starších z Jeruzaléma.

Někteří lidé přišli z Judska do Antiochie a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojí spásy.“ Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. Církevní obec je tedy vypravila na cestu. Šli přes Fénicii a Samařsko, obšírně vykládali o tom, jak se pohané obracejí, a způsobili tím všem bratřím velikou radost. Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati od církve, apoštolů a starších. Vypravovali jim, co všechno Bůh jejich prostřednictvím vykonal. Ale někteří z těch, kdo přešli k víře z farizejské strany, zasáhli a říkali: „Pohané musejí přijmout obřízku a je třeba jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův Zákon.“

Obřízka je označena jako zvyk pocházející od Mojžíše. Toto označení odpovídá starozákonnímu pojetí. Podle První knihy Mojžíšovy (Gn 17) se obřízka odvozuje už od Abrahama. Nejprve byla znamením smlouvy. V těžkých dobách se stala znamením vyznavačským (srov. 1 Mak 1,60). Vzhledem k takové hodnotě je pochopitelné, že mezi prvními křesťany došlo ke sporům při řešení otázky, zda mají být pohané obřezáni, když se chtějí stát křesťany. Vždyť církev, vznikající ze Židů i pohanů, se považovala za Izraele na konci času. Pavel zastával názor, že náležení Kristu vírou a křtem nemá být oslabováno obřízkou. Proto přijímal do církve neobřezané pohany. V Antiochii s ním byli zajedno. Ale Lukáš zdůrazňuje ve Skutcích postavení Jeruzaléma a církevní autority apoštolů a starších. V tomto smyslu je Antiochie podřízena Jeruzalému.

Radostný ohlas Pavlových zpráv během cesty ukazuje, že jeho protivníci tvořili zřejmě menšinu. Většina křesťanů souhlasila s Pavlovým pojetím misionářské práce.

I v Jeruzalémě byla už dávno vyřešena zásadní otázka, zda přijímat pohany do církve. Nyní však vznikly problémy, za jakých okolností má k přijetí docházet a jak má vypadat soužití křesťanů pocházejících ze židovství s křesťany pocházejícími z pohanství. Měli by se například křesťané ze židovství vzdát ve smíšených křesťanských obcích předpisů o pokrmech a kultovní čistotě? Nebo by měli být křesťané z pohanství vedeni k dodržování židovských předpisů? Ukázalo se, že pojetí jsou různá. Pavel, Petr a Barnabáš stolovali s křesťany z pohanství bez ohledu na židovské předpisy o jídle. Skupina okolo apoštola Jakuba se stranila křesťanů z pohanství. Minimálním požadavkem byla podle nich obřízka a dodržování Mojžíšova Zákona.

V následujícím verši začíná vyprávění o takzvaného apoštolském koncilu v Jeruzalémě:

Sešli se tedy apoštolé a starší, aby tu věc uvážili. Když se pak o tom už dlouho tak a onak rokovalo, vstal Petr a promluvil k nim: „Jak víte, bratři, mezi vámi už dávno Bůh rozhodl, aby z mých úst uslyšeli pohané slovo evangelia a tak aby přišli k víře. A Bůh, který zná srdce, dosvědčil jim svou přízeň tím, že jim udělil Ducha svatého právě tak jako nám. Nedělal tedy žádný rozdíl mezi námi a mezi nimi, když jim vírou očistil duši. Nuže, proč pokoušíte Boha, tím že učedníkům navlékáte chomout, který nedovedli snést ani vaši otcové, ani my? Ne, ale jsme přesvědčeni, že spásy docházíme milostí Pána Ježíše my stejně jako oni.“

Podobně jako u jiných židovských skupin ve stejně době řeší se na setkání vývoj celého předcházejícího období.

Při prudké výměně názorů se ujímá slova Petr. Připomíná, že Bůh sám už rozhodl ve prospěch pohanů, když z jeho úst slyšeli evangelium a přijali dar Ducha svatého. Petr vzpomíná na události kolem obrácení setníka Kornelia, o kterých čteme ve Skutcích v 10. a 11. kapitole. Lukáš popisuje tyto události způsobem, který bible používá ve výpovědích o vyvolení. K rovnému postavení vůči Židům, k očištění a spáse nedospěli pohané obřízkou a zachováváním Zákona, ale vírou v Ježíše Krista a jeho milostí. Proto se jim nemá ukládat žádné další břemeno:

Celé shromáždění mlčelo a poslouchalo Barnabáše a Pavla, když podrobně vypravovali, jak veliké zázraky a divy vykonal Bůh skrze ně mezi pohany. Když přestali mluvit, ujal se slova Jakub: „Bratři, poslyšte mě! Šimon vypravoval, jak Bůh udělal první krok, když z pohanů chtěl získat lid svému jménu. S tím souhlasí slova proroků. Je totiž psáno: Potom znovu postavím rozpadlou Davidovu chýši, z trosek ji zase vystavím a do výše vyženu, aby i ostatní lidé hledali Pána, všechny národy, které nesou jméno po mně. Tak praví Pán, který to vykoná. Je to rozhodnuto od věčnosti. Proto já soudím toto: nenakládejme pohanům, kteří se obracejí k Bohu, žádná zbytečná břemena. Jenom jim písemně nařiďme, aby se vyvarovali všeho, co je poskvrněno modlářstvím, smilstva, masa z udušených zvířat a požívání krve. Neboť Mojžíš má od dávných časů po městech lidi, kteří o tom kážou v synagogách, kde se čítá každou sobotu.

Pavel a Barnabáš jsou svědky, že Bůh sám už jednal ve prospěch pohanů. Jakub, který vedl jeruzalémskou církevní obec po Petrově odchodu, navazuje ve své řeči na Petrovy argumenty. Připojuje citát z proroka Amosa (Am 9,11n) a dospívá k témuž závěru jako Petr, že totiž pohanům nemá být ukládáno žádné další břemeno. Od minimální požadavků však neustupuje: Nedotýkat se masa obětovaného modlám znamenalo neúčastnit se pohanských obětních hostin a nekupovat na trhu maso, které bylo obětováno modlám. Smilstvo neznamená v první řadě mravně nesprávné jednání, ale sňatky mezi příbuznými. Ty byly zakázány v Třetí knize Mojžíšově (Lv 18,6-18) a židovskými rabíny byly označovány jako smilstvo. Udušená zvířata byla všechna zvířata, která nebyla poražena rituálně, tedy tak že z nich vytekla všechna krev. Zákaz požívání krve souvisí s představou, podle které byla krev sídlem života. Život pak byl Božím darem.

Podle Lukáše jsou tyto požadavky pro křesťany z pohanství velkým ulehčením vzhledem k obřízce a zachovávání Mojžíšova Zákona. Za těchto podmínek nebránilo už nic plnému společenství křesťanů ze židovství s křesťany z pohanství. Vždyť ze Židů a pohanů si Bůh vytváří svůj definitivní lid.

A tak se rozhodli apoštolé a starší spolu s celou církví, že vyberou ze svého středu několik lidí a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu – vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní:

Apoštolé a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně. Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věci: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi.

Výsledek je dílem apoštolů, starších a celé církevní obce. S Pavlem a Barnabášem jsou do Antiochie vysláni další lidé, kteří mají křesťanům z pohanství sdělit dopisem i ústně, že jim nebude ukládáno nic dalšího než čtyři Jakubovy požadavky. Lukáš chce zdůraznit, že další Pavlovo působení mezi pohany bylo v souladu s jeruzalémskými autoritami.

Dopis má formu helenistickým listů. Jako odesilatelé jsou uvedeni apoštolé a starší. Jsou označeni jako bratři adresátů, tedy křesťanů z pohanství v Antiochii, Sýrii a Kyríkii. Připomíná se, že požadavek obřízky byl stanoven bez vědomí jeruzalémských autorit. Shromáždění chce svůj závěr sdělit vysláním poslů a dekretem.

Ustanovení apoštolského dekretu nejsou výsledkem pouze lidských úvah. Celé jednání je chápáno jako dílo Ducha svatého. Ten nevylučuje lidské faktory a nepřekáží mu lidská snaha o vytvoření správného názoru. Podle Lukášova názoru působí v prvních křesťanech Boží Duch. Církevní autorita nejedná tedy z vlastní moci a podle své vůle, nýbrž podléhá Boží vůli. Podobně jako dopis začínal obvyklým pozdravem, končí také typickým obratem – Buďte zdrávi.

V následujících verších předávají jeruzalémští vyslanci dopis shromážděné antiošské obci. Jeho obsah je povzbuzením a je přijat s radostí. Juda a Silas přispívají svým prorockým a posilujícím slovem k povzbuzení křesťanů. S pozdravením pokoje jsou pak propuštěni zpět do Jeruzaléma. Mezi jeruzalémskou a antiošskou obcí panuje plné porozumění. Pavel a Barnabáš zůstávají v Antiochii. Ještě jednou vystupují společně jako učitelé, než se jejich cesty rozdělí.

Apoštolský koncil otevřel dveře pro šíření svědectví o Kristu do celého světa. Podle Lukáše muselo k tomuto rozhodnutí dojít v Jeruzalémě, protože šlo o vztah křesťanů z pohanství ke křesťanům ze židovství a k židům vůbec. Koncil potvrdil pokračování dějin spásy.