Petr Chalupa

O druhé neděli velikonoční uslyšíme jako první čtení úryvek ze Skutků apoštolů. Tato novozákonní kniha je uspořádána podle programu, který vystihuje osmý verš první kapitoly. Ježíš zde říká apoštolům: „Budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“ Náš úryvek patří v tomto základním členění k první části Skutků apoštolů. Křesťanská obec vzniká okolo apoštolů v Jeruzalémě. Uslyšíme mimo jiné o tom, jak se do Jeruzaléma sbíhalo mnoho lidí z okolních měst.

Další část Skutků sleduje odchod učedníků z Jeruzaléma, ke kterému došlo po ukamenování jáhna Štěpána. Tehdy je výslovně zmíněno Samařsko a Filipova činnost v tomto městě.

Díky Pavlovu působení na jeho cestách a v Římě dostává se svědectví o Ježíšovi takřka „až na konec země.“

Úryvek, který je vybrán pro nedělní liturgii, se skládá z několika veršů z páté kapitoly. V jedenáctém verši, který se nachází bezprostředně před naším úryvkem, se autor spisu Lukáš pokouší o zobecnění. Po smutném příběhu s Ananiášem a Safírou, kteří zatajili před apoštoly část utržených peněz a byli potrestáni smrtí, čteme: „Velká bázeň se zmocnila celé církevní obce i všech, kdo o tom slyšeli.“

Na Lukášovu snahu popisovat dění v začátcích církve obecněji navazuje začátek našeho úryvku: „Apoštolé konali mnoho znamení a zázraků v lidu.“ Z toho, co se mezi prvními křesťany ústně předávalo, dozvěděl se zřejmě Lukáš o lidech, uzdravených Petrovým stínem. Shromažďování všech věřících v Šalomounově podloubí dokládá jednomyslnost prvního křesťanského společenství. Zobecňující pojetí v závěrečném verši našeho úryvku o tom, jak se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí z okolních měst, odpovídá prostředí, ve kterém Lukáš vidí působení Ježíšovo, činnost apoštolů a misionářů: jde o misii ve městech. Závěrečná poznámka – „všichni byli uzdravováni“ – odpovídá takřka doslova souhrnné zprávě o uzdravování z šesté kapitoly Lukášova evangelia (L 6,18n).

Apoštolé byli autoritou nejen ve věcech náboženských – „vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše“ (4,33), ale měli také na starost – dnes bychom řekli – sociální péči o první křesťany: „nikdo u nich nežil v nouzi, protože kdo měl pole nebo dům, prodával to a stržené peníze přinášel a odevzdával apoštolům. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval“ (4,34n). Ovšem už v první době se do této oblasti vloudily nešvary. Petr odhalil Ananiášovu lest. Ten si totiž nechal něco z peněz, utržených za prodaný pozemek. Petr hodnotí jeho záměr slovy: „Neobelhal jsi lidi, ale Boha.“ Není divu, že tento muž padne vzápětí mrtev. Tři hodiny nato dopadne stejně jeho žena, která o lstivém utajení peněz věděla. Lukáš zachycuje ovzduší, které zavládlo po odhalení a okamžitém potrestání viníků: „Veliká bázeň se zmocnila celé církevní obce i všech, kdo o tom slyšeli.“ Bázeň je už ve Starém zákoně na mnoha místech lidskou reakcí na blízkost Boha a jeho zřetelné působení. Lukáš vychází z předcházejících Petrových zázraků, které popisuje v prvních jedenácti verších páté kapitoly. V našem úryvku se pokouší zobecňovat úspěch křesťanské misie po stránce věcné, osobní i prostorové. Souhrnná zpráva slouží tedy jako příprava k dalším osudům vznikající církve. Po stránce věcné spočívá rozšíření ve zmínkách o mnoha znameních a zázracích, o všech nemocných, kteří byli přineseni a uzdraveni – také o rostoucím počtu věřících.

Zpráva začíná slovy:

Apoštolé konali mnoho znamení a zázraků v lidu.

Když se ve Skutcích vrátíme o dvě kapitoly nazpět – ke kapitole třetí -, připomeneme si, že apoštolé vlastně jen zprostředkovali Ježíšovu uzdravující moc. Chromému člověku u chrámové brány říká Petr: „ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – choď“ (3,6). Shromážděným lidem pak Petr vysvětluje: „víra, která od Ježíše pochází, ho před očima vás všech uzdravila“ (3,16).

Vznikající církev nemá ještě vlastní budovy, ve kterých by se scházela.

Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí.

Po stránce osob přechází děj od Petra na apoštoly, všechny křesťany, Židy v Jeruzalémě a směřuje k obyvatelstvu v okolí tohoto města. Tak můžeme sledovat i prostorové rozšíření: rozprostírá se od shromaždiště křesťanů v jeruzalémském Šalomounově podloubí přes městské ulice až do měst v okolí Jeruzaléma.

Jednomyslnost je známkou neustálého působení Ducha svatého, který od prvopočátku vytváří církev tím, že shromažďuje vjedno lidi různých jazyků a kultur.

Lidé v okolí prvních křesťanů měli ke vznikajícímu společenství různé vztahy:

Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou.

Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána.

Jestliže se k nim neodvážil připojit nikdo z nekřesťanů, pak je míněna prostorová vzdálenost, vyplývající z uctivé bázně před účastí na křesťanských shromážděních. Nejde však o nepřekonatelný, nepřátelský odstup. Lukáš výslovně upozorňuje, že se k nim přidávali další věřící a že lidé měli k prvním křesťanům pozitivní vztah.

Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a na nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich.

Zázraky apoštolů, jednota a pověst křesťanů vzbuzovaly důvěru. Lidé doufali, že budou uzdraveni, jestliže na ně padne třeba jen Petrův stín. Nešlo však o nějaké magické působení. Vylučují to následující skutečnosti:

1. Ve vyprávění o nemocné ženě, která byla uzdravena, když se dotkla Ježíšova oděvu – tedy podobným způsobem jako v našem úryvku – zdůrazňuje Lukáš ve svém evangeliu, že tato žena se dostala do osobního styku s Ježíšem – Lukáš zdůrazňuje její víru.

2. Slova – „aby alespoň padl na někoho z nich Petrův stín“ – vyjadřují počáteční úroveň setkání, na které však tito lidé neměli zůstat.

3. Lukášovo slovní spojení „víra v Pána“ ukazuje, že evangelista vidí také uzdravení prostřednictvím Petrova stínu – podobně jako další uzdravení nemocných a posedlých – v souvislosti s vírou v Ježíšovu uzdravující moc. Zajímavé je, že slovesem „zastínit“ vyjadřuje Lukáš působení životodárné a spásonosné Boží přítomnosti.

Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni.

Obliba prvních křesťanů vzrůstala. Proto je v následujících verších páté kapitoly pochopitelný zásah saducejských protivníků, kteří se snažili zabránit této popularitě.

Boží slovo se však šíří dál, mimo jiné také útěkem křesťanů před pronásledovateli do jiných měst a míst.

Po tomto úryvku ze Skutků apoštolů budeme v neděli zpívat některé verše 118. žalmu, který je velikonočním chvalozpěvem starozákonního Božího lidu. První křesťané vztahovali obraz o „kameni, který stavitelé zavrhli, který se však stal kvádrem nárožním“, na ukřižováním zavrženého a Bohem vzkříšeného Ježíše Krista. Co se stalo s Ježíšem, považovali za podivuhodné Boží řízení. V této souvislosti vnímali také všechno, čemu se lidé kolem nich mohli divit – například zázračné uzdravování prostřednictvím apoštolů.

Úryvek z Janova evangelia vypráví nejprve o Ježíšově předání Ducha svatého apoštolům, kteří tak získali moc odpouštět hříchy. Také odpuštění vin můžeme chápat jako zvláštní druh uzdravení. Pak se úryvek evangelia zmiňuje o nedůvěřivém apoštolu Tomášovi. Rovněž jeho nevíra je obrazně řečeno uzdravena Ježíšovým příchodem a jeho výzvou, aby pomocí hmatu ověřil skutečnost Ježíšova nového života.

Závěrečná slova úryvku vytyčují program, který se ve Skutcích apoštolů naplňuje. „Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků“ – schopnost udělat něco zázračného se tedy odvozuje od Ježíše. Jan zaznamenal v evangeliu sice jen některé zázraky, ty však mají přivést další lidi k víře v Ježíše jako Mesiáše a Syna Božího. Tato víra pak dává všem „život v jeho jménu.“

V tomto smyslu prosíme v modlitbě nad dary především „za všechny naše bratry a sestry, kteří vyznali Boha a byli obnoveni křtem“ o letošních Velikonocích: „dej, ať dojdou do tvého věčného království.“

Po přijetí Kristova těla a jeho krve si uvědomujeme, že stále ještě směřujeme k dovršení všeho, co nám už Bůh daroval. Modlíme se tedy: „Dokonej v nás, Bože, velikonoční dílo vykoupení a dej, ať plně žijeme z toho, co jsme od tebe přijali.“

Vstupní modlitba druhé neděle velikonoční shrnuje oslavované skutečnosti víry slovy: „Bože, ty o velikonocích vždy znovu oživuješ víru svého lidu; prosíme tě: opatruj a upevňuj v nás, cos nám daroval, ať všichni stále hlouběji chápeme, co to pro nás znamená, že jsme byli obmyti křtem, znovuzrozeni z Ducha svatého a vykoupeni krví tvého Syna.“