Marie Klašková
Milé posluchačky a milí posluchači. O třetí neděli velikonoční uslyšíme v prvním čtení opět úryvek ze Skutků apoštolů. Minulý týden jsme se zabývali několika verši ze začátku páté kapitoly. Dnes se zaměříme na posledních patnáct veršů. Četli jsme o tom, jak apoštolové uzdravovali mnoho nemocných, hlásali radostnou zvěst o Ježíši Kristu a přicházelo za nimi mnoho lidí z blízkého i dalekého okolí. To se samozřejmě nelíbilo kněžím, zákoníkům, farizeům a saduceům. Rozhodli se apoštoly zajmout do vězení. Ti se však zázrakem dostali ven a znovu se šli do chrámu modlit a vyučovat. Když se to dozvěděla svolaná velerada, nechala si je znovu předvolat. Dnešní text je proto zaměřen na události při zasedání velerady a starších. Dochází k rozhovoru mezi veleknězem a učedníky. Do diskuse náhle zasahuje jeden ze členů rady se zajímavým návrhem, který ostatní přijímají a apoštoly propouští na svobodu. Ti se opět rozchází hlásat evangelium všem lidem v Jeruzalémě. Události se vyhrotí obžalováním a umučením Štěpána, čímž začíná pronásledování církve. Apoštolé opouští Jeruzalém a odchází do Judska a Samařska. Později pak do Řecka a Říma. Evangelium se tak šíří podle příkazu Ježíše Krista – „Budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“ (Sk 1,8). Celý tehdy známý svět byla vlastně Římská říše, která zabírala celé středomoří. Tato věta by mohla tvořit červenou nit celé knihy. Apoštolové hlásají radostnou zvěst z Jeruzaléma stále dál a dál a na konec tehdy známého světa.
Vraťme se však do Jeruzaléma. Apoštolové už byly jednou zatčeni, ale díky zázračné Boží moci se z vězení nenápadně vytratili. Nyní jsou opět postaveni před veleradu. Úryvek začíná slovy: „Velekněz je začal vyslýchat:“ (Sk 5,27). Velekněz byl představeným velerady. Dnes bychom ho nazvali asi předsedou. On vedl celou diskusi, on měl za úkol vyslechnout obžalované. Výslech začíná otázkou, nebo spíš výtkou.
Čteme: „Přísně jsme vám přece zakázali, že v tom jménu už nesmíte učit. Přesto však Jeruzalém je plný toho vašeho učení a chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka!“ (Sk 5,28).Velekněz se odvolává na své dřívější rozhodnutí. Ve čtvrté kapitole Skutků apoštolů můžeme číst o tom, jak byl Petr a Jan předvolán před radu starších a velekněze. Dostali přísný zákaz mluvit a uzdravovat v Ježíšově jménu – „Přikázali jim, aby jméno Ježíšovo vůbec nerozhlašovali a o něm neučili“ (Sk 4,18). Oni však tento zákaz přestoupili a dál se chovali podle Ježíšova doporučení – hlásat radostnou zvěst v Jeruzalémě, Jusku a až na konci světa. Velekněz obviňuje apoštoly také z toho, že chtějí na něj a na ostatní židy přivolat pomstu za ukřižování jejich učitele. Všimněme si, že velekněz se vší silou snaží vyhnout jménu Ježíš. Říká: „…v tom jménu nesmíte učit, …pomstu za krev onoho člověka…“ Apoštolé učili o Ježíši Kristu všechny lidi v Jeruzalémě. Možná i díky mnoha uzdravením k nim přicházelo stále více lidí. Hlavním obsahem jejich učení jistě byla výpověď o Ježíšově oběti za naše hříchy, o jeho smrti a slavném vzkříšení. Ježíš byl odsouzen veleradou. Pokud však byl nevinný, pak všichni, kdo jej odsoudili, se provinili proti Mojžíšovu zákonu. V Páté knize Mojžíšově čteme: „Ve tvé zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, do dědictví, nebude prolévána nevinná krev, abys nebyl vinen prolitou krví“ (Dt 19,10). Velekněz i celá velerada se chtějí této zodpovědnosti nějak zbavit. Proto velekněz obviňuje apoštoly, že na ně chtějí seslat pomstu za nevinnou krev.
Dále čteme: „Petr a ostatní apoštolové na to řekli: ´Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29). Petr vystupuje jako mluvčí apoštolů. Opakuje svá slova, která před radou řekl při společném výslechu s Janem. Tehdy řekl: „Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.“ (Sk 4,19-20). Petr opakuje svá slova, čímž jim dává větší vážnost a důraz. Na konci své řeči tuto myšlenku znovu zdůrazňuje – Ducha svatého obdrží od Boha ti, kdo ho poslouchají. Petr pak pokračuje krátkým vyznáním víry:„Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, když vy jste ho pověsili na dřevo a zabili. Ale Bůh ho povýšil po své pravici jako vůdce a spasitele, aby umožnil Izraeli obrácení a odpuštění hříchů´“ (Sk 5,30-31). Petr začíná starozákonní výpovědí o Bohu – Bůh našich otců. Můžeme i dodat Bůh Abrahámům, Izákův a Jakubův. Těmito slovy spojuje starozákonní poselství s novou radostnou zvěstí. Ten, v uvozovkách starozákonní Bůh, Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, když jste ho vy ukřižovali. Nejdříve klade Petr důraz na Boží jednání – Bůh vzkřísil Ježíše. Teprve pak následuje výpověď o umučení a usmrcení, která zdůrazňuje Kristovu moc – on je vůdce a spasitel. Ježíšova důstojnost je odůvodněna jeho vyvýšením na Boží pravici. Ježíš prvotně přichází přinést obrácení a odpuštění hříchů izraelskému národu.
Apoštolé nemluví jen tak zbůhdarma. Jejich řeč je zakončena svědeckou formulí: „A my jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají“ (Sk 5,32). Apoštolové, kteří žili s Ježíšem a kteří zažili jeho smrt a vzkříšení jsou Boží svědkové. Na jejich straně je i Duch svatý. Toto je jediné místo v Bibli, kde je Duch svatý uveden jako svědek vedle apoštolů.
Velerada však na Petrovu řeč zareagovala velmi prudce bez sebemenší známky porozumění. Čteme: „Když to uslyšeli, rozzuřili se a rozhodli, že je sprovodí ze světa“ (Sk 5,33). Jen díky zásahu jednoho z farizeů nebyli apoštolové hned usmrceni, jak čteme v dalším verši: „Tu se zvedl ve veleradě jeden fariezus, jmenoval se Gamaliel. Byl to učitel Zákona a velmi vážený u všeho lidu. Poručil, aby ty lidi na chvíli vyvedli“ (Sk 5,34). Zásahem Gamaliela se situace mění. Apoštolové jsou odvedeni a rada dál probíhá za zavřenými dveřmi. Gamaliel byl jedním z vážených fariezů, který měl autoritu a ostatní byli ochotní ho poslouchat. Ve své řeči předkládá na zvážení všem členům rady některé historické události z nedávné minulosti. Čteme: „Pak jim řekl: Izraelité, dobře si rozmyslete, jak chcete s těmito lidmi naložit. Vždyť před nějakou dobou povstal Theudas, vydával se za něco zvláštního, a přidalo se k němu čtyři sta mužů. Ale byl zabit, a všichni jeho přívrženci se rozprchli a zmizeli. Po něm za soupisu povstal Judas z Galileje a mnoho lidí strhl za sebou. I on zahynul, a všichni jeho přívrženci byli rozehnáni“ (Sk 5, 35-37). Gamaliel uvádí dvě povstání, která vedl Theudas a Juda. Obě se zdála velmi silná a rozbouřila množství lidí. Avšak smrtí jejich vůdců skončila i obě povstání. V té době nebyla povstání ničím mimořádným. Izrael byl pod nadvládou Římanů. Mnoho lidí očekávalo příchod mesiáše, do kterého vkládali všechny své mocenské představy o obnovení Davidova království.
Zdá se však, že Ježíš přichází s něčím jiným. Svým chováním, názory a učením oslovil mnoho lidí. Po jeho smrti v jeho učení začali pokračovat apoštolové. Gamaliel proto s ohledem na dění v minulosti říká: „Proto vám radím: Nechte tyto lidi a pusťte je. Pochází-li totiž tento záměr nebo toto dílo jen od lidí, samo se rozpadne. Pochází-li však od Boha, nepodaří se vám ho zničit. To by se pak o vás muselo říci, že se stavíte proti Bohu. Oni mu dali za pravdu“ (Sk 5,38-39). Po zdůvodnění připomínek k opatrnosti uzavírá Gamaliel svou řeč radou k propuštění. Ze slov „proto vám radím“ můžeme vycítit, jakou asi měl Gamaliel v radě autoritu. Kdekdo nemohl radit vážené radě starších. Pokud byl Ježíš jen dalším v řadě provokatérů, jako například Theudas a Judas, pak jeho učení brzo zanikne. Je však třeba dát pozor na možnost, kdy by Ježíš byl skutečně Božím Synem. Pak by jeho učení jen tak nezaniklo a velerada by se svým rozhodnutím otevřeně stavěla proti samotnému Bohu. Což bylo proti Mojžíšovu zákonu. Jednotliví členové rady uznali Gamalielovi argumenty a rozhodli se podle jeho rady.
Dále čteme: „Zavolali tedy apoštoly – předtím je dali zbičovat – a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili“ (Sk 5,40). Apoštolové byli opět přivoláni před zasedající radu, která jim znovu udělila zákaz kázaní evangelia. Tentokrát však zákaz nebyl doprovázen jen výhružkami, ale před tím byli apoštolové již zbičováni. Po zbičování a vynesení rozsudku byli propuštěni.
Očekávali bychom, že se někde ukryli a ošetřovali si rány po bičování. Zachovali se však přesně naopak. V dalším verši čteme: „Oni odcházeli z velerady a radovali se z té cti, že směli pro to jméno trpět pohanění A učili dále každý den v chrámě i po domech a hlásali radostnou zvěst, že Ježíš je Mesiáš“ (Sk 5,41-42). Apoštolé odchází s radostí, že mohli být haněni a mučeni pro Kristovo jméno. Nedrží se zákazu rady starších, ale den co den chodí do chrámu i po domech a učí o Ježíši Kristu jako o dlouho očekávaném Mesiáši. Základní poselství, které hlásali je krátké vyznání – Ježíš je Kristus, Ježíš je Mesiáš!
Autor Skutků apoštolů chce svým čtenářům zdůraznit, že apoštolské hlásání víry pochází od Boha. Ani pronásledování či mučení nemůže zabránit Ježíšovým učedníků hlásat evangelium. Událost, kterou jsme se dneska podrobně zabývali je posledním úryvkem před vyprávěním o mučednické smrti Štěpána. Po jeho smrti začínají apoštolové působit mimo Jeruzalém v Samařsku a odchází tak hlásat radostnou zvěst a takřka na konec světa.