Marie Zouharová

O 2. neděli po Narození Páně budeme zpívat po prvním čtení některé verše 145. žalmu. Tomuto žalmu jsme se však už v našem pořadu věnovali. Proto se dnes budeme zabývat 110. žalmem.

Žalm je modlitbou za krále. Taková modlitba vycházela z obvyklých představ o království a současně mohla vyjadřovat program královy vlády.

Na koho pomýšlí tato “královská píseň” jako na krále? V nadpisu je uváděn David. Ale z několika závažných důvodů nemůže text pocházet z doby krále Davida. Svou nynější podobu dostal nejspíš v době babylonského vyhnanství.

Jaký má potom význam tato “královská píseň”?

Může se vztahovat k novému Davidovi, kterého slibují proroci, například Jeremiáš: “Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy Davidovi vzbudím výhonek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost” (Jr 23,5); “Budou sloužit Hospodinu, svému Bohu, a Davidovi, svému králi, kterého jim vzbudím” (Jr 30,19). Také proroci Ezechiel a Ozeáš slibují budoucího panovníka jako krále spásy. Žalm je tedy mesiánský v plném slova smyslu. Používal se proto především jako modlitba obce, která očekává budoucnost a v ní krále spásy.

Nyní k samotnému textu:

Hospodin řekl mému Pánu: “Seď po mé pravici,
dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám.”

Podobně jako ve 2. žalmu je zde vykreslen svět z Boží perspektivy. Slovní spojení “Hospodin řekl mému Pánu” je ve Starém zákoně výrazovým prostředkem k popisu zjevení. Proroci užívají této formulace jako úvodu k Božímu poselství. Zvláštností tohoto výrazového prostředku je odhalení tajemných, doposud skrytých skutečností.

Podobně jako ve 2. žalmu jsou to nepřátelé, proti nimž míří Boží nařízení. Nepřátelé toho, který je zde nazýván “můj Pán”. Hospodin dává králi čestné místo po své pravici.

Obraz nepřátel, položených králi pod nohy, je srozumitelný. Znamená úplnou podřízenost. Položení nohy na šíji zajatce bylo znamením jeho naprostého podrobení.
Tento verš se cituje v Novém zákoně. S jeho pomocí se dokládá Kristovo vzkříšení, jak čteme ve Skutcích apoštolů: “David nevstoupil na nebe, ale sám říká: “Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy. A teď tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem” (Sk 2,34-36). Může však také naznačovat konečné vítězství v poslední době, o kterém píše apoštol Pavel v Prvním listu Korinťanům: “Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť “pod nohy jeho podřídil všecko”. Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil. Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem” (1 K 15,24-28).

Text 110. žalmu pokračuje:

Žezlo moci ti podává Hospodin ze Siónu:
“Panuj uprostřed svých nepřátel!

Někteří vykladatelé chápou tento verš jako slova doprovázející uvedení nového krále na trůn, jak bylo zvykem ve starověkém Orientu. Žezlo je symbolem moci. Nevíme však o podobném předávání moci u izraelských králů. Verš se ovšem vyjadřuje symbolicky. Není tedy nutné, abychom tuto scénu chápali jako historicky doloženou. Text sleduje jiný cíl: Ujišťuje o významu Siónu pro izraelské království. Také pozemský Sión se podle Starého zákona promění v Boží království poslední doby. Čteme o tom u proroka Izaiáše: “I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny národy. Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: “Pojďte, vystupme ha horu Hospodinovu, do domu Jakubova Boha. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit. Ze Siónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. Bude soudit národy, ztrestá mnohé národy. I překují své meče na radlice a svá kopí na vinařské nože. Národ nepozdvihne meč proti národu, nebudou se již cvičit v boji.” (Iz 2,2-4). Takto vidí prorok ideální Sión na konci časů.

Nepřátelé, o kterých se v tomto verši hovoří, jsou sice hrozivou mocností, nikdo však nezmůže nic proti Hospodinovu příkazu, aby se král ujal vlády. Bohem vyvolený král bude panovat, i když bude obklopen protivníky.

Ode dne zrození je ti určeno vládnout v posvátném lesku:
zplodil jsem tě jako rosu před jitřenkou.”

Tímto veršem se objasňuje zvláštní postavení panovníka. Jeho moc je tak obrovská a sahá tak daleko, protože je tajemně zplozen Božím zásahem. Nejasná věta “zplodil jsem tě jako rosu před jitřenkou” odkazuje na tajemné dění v počátcích života tohoto panovníka. Egyptské pojetí krále zná božské zplození nového krále, jehož činnost pak přesahuje vše pozemské. V Izraeli se však důsledně vyhýbali jakémukoli smísení Boha a člověka. “Zplodil jsem tě” může v Izraeli znamenat pouze přijetí krále Bohem do tak blízkého vztahu, jaký je mezi otcem a synem. Verš tedy popisuje zvláštní postavení ideálního krále, který je pod ochranou Hospodina.

Hospodin přísahal a nebude toho litovat:
“Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchizedechova!”

Kněžské funkce králů jsou známé především u Sumerů. Ale také v Jeruzalémě, ještě před obsazením země Izraelity, vykonával král kněžské služby. Melchizedech byl “knězem Boha Nejvyššího (Gn 14,18). V první knize Mojžíšově vystupuje jako Abrahamův ochránce a předchůdce Davidův. Abrahamovi předkládá pokrm a pronáší nad ním obřadné požehnání. Za poplatek, který mu Abraham odvádí, jej ujišťuje ochranou (Gn 14, 18-24).

Některé Melchizedechovy funkce byly přeneseny na izraelského krále v Jeruzalémě. 110. žalm představuje Davida jako Melchizedechova nástupce a pokračovatele. Být knězem navěky se od vyhnanství stále více vztahovalo na Mesiáše, ke kterému se obracejí naděje národa jako ke spasiteli. Ten by měl ve své osobě spojovat kněžskou a královskou důstojnost. O takovém spasiteli mluví např. prorok Jeremiáš: “Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy splním to dobré slovo, které jsem vyhlásil o domě Izraelově a o domě Judově. V oněch dnech a v onen čas způsobím, aby Davidovi vyrašil výhonek spravedlivý a ten bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V oněch dnech dojde Judsko spásy, Jeruzalém bude přebývat v bezpečí a takto jen nazvou: “Hospodin – naše spravedlnost”…Toto praví Hospodin: Jakože jsem ustanovil svou smlouvu se dnem a nocí jako směrnici pro nebe i zemi, právě tak nezavrhnu potomstvo Jakuba a Davida, svého služebníka; z jeho potomstva budu brát vládce pro potomstvo Abrahamovo, Izákovo a Jakubovo, až změním jejich úděl a slituji se nad nimi.” (Jr 33,14-25).

V křesťanském výkladu tohoto textu dochází k dokonalému spojení očištěné královské důstojnosti a pravého kněžství v osobě Ježíše Krista. Podle listu Židům přivádí královské a kněžské poslání k dokonalosti Ježíš, pravý velekněz, nástupce Melchizedecha, Mesiáš z rodu Davidova. Autor tohoto listu píše: “Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: “Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil. A na jiném místě říká: “Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova”. …Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel; tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchizedechova.” (Ž 5,5-10)

Hospodin je po tvé pravici,
potře krále v den svého hněvu.

“Den hněvu” je zde obrazem pro soud, při kterém bude Syn člověka soudit všechny národy. V Matoušově evangeliu o tom čteme: “Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy, a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici” (Mt 25,31nn)

Bude soudit národy, nakupí mrtvol,
daleko po zemi rozdrtí lebky.

Krutosti těchto řádků můžeme porozumět, jen když si uvědomíme, že ve starověku šlo velmi často o přežití ve smyslu “ kdo z koho”. Na čem ale nejvíc záleží? Hospodin jedná. V tomto verši se žalmista nezajímá o krále, ale o národ. Ve své prorocké vizi nám ukazuje nový obraz. Ve středu stojí sice král, ale hned vedle něho Hospodin, který za něho vede válku. Boj znamenal totéž co soud. Žalm ujišťuje, že konečné vítězství nad nepřáteli bude Božím darem.

Cestou se napije z potoka,
proto povznese hlavu.

Žalmista hovoří o králi svérázným způsobem. Ve větě “cestou se napije z potoka” znamená potok pramen Gichon blízko Jeruzaléma, u kterého se odehrávala část korunovačních obřadů. Slova “povznese hlavu” vystihují gesto vítěze.

Nad rozdrcené lebky nepřátel se “povznese” králova hlava. Dostane se mu cti, bude povolán k vládě nad zemí. Po vítězném boji upevní Bůh jeho trůn a zajistí tak bezpečí svému lidu.

Církev nikdy nepochybovala o mesiánském smyslu žalmu. Navazovala na židovské přesvědčení, které sám Ježíš potvrdil v diskusi s vůdci tehdejšího Izraele: Mesiáš je nejen synem Davidovým, nýbrž i Božím. O této diskusi se dovídáme z Matoušova evangelia: “Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš: “Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je to syn?” Odpověděli mu: “Davidův.” Řekl jim: “Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: “Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.” Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem? A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat (Mt 22,41-46). Jiné novozákonní texty spojují žalm s Kristovým nanebevstoupením a nebeskou slávou (Mk 16,19; Sk 2,33-36; Ef 1,18-23 aj). Od těchto skutečností odvozují i naši naději na věčný život. (Kol 3,1-2; Ž 2,1-2). V Prvním listu Korinťanům cituje apoštol Pavel část 110. žalmu: “Kristus totiž musí kralovat, dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt… (l K 15,25n).

Pro novozákonní Boží lid vrcholí Boží plán spásy v Ježíši Kristu. On je “králem králů a pánem pánů”, jak čteme ve knize Janova zjevení (Zj 19.16).