Gabriela Vlková

Mezizpěv, který zazní o dvacáté deváté neděli v liturgickém mezidobí, je žalmem důvěry v Boží pomoc. Vyjadřuje důvěru v to, že sám Hospodin je strážcem svého lidu i každého jednotlivce. Žalm patří do sbírky, která zahrnuje patnáct skladeb, počínaje žalmem sto dvacet a konče žalmem sto třicet čtyři. Všechny tyto žalmy jsou ve svém nadpise označeny jako “poutní písně”. Zbožní Izraelité, jimž bylo podle Mojžíšova zákona přikázáno třikrát do roka vykonat pouť do Jeruzaléma, mohli používat tyto písně jako modlitby při svém putování. Náš, stodvacátý první žalm je druhou poutní písní. Zaposlouchejme se do jeho osmi veršů:

Zvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc?
Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.
Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla. Nebude dřímat tvůj strážce.
Ano, nebude dřímat a spát Izraelův strážce.
Hospodin tě střeží, Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici.
Za dne ti slunce neublíží, ani měsíc v noci.
Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, střežit bude tvou duši.
Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod, nyní i na věky.

Hlavním motivem prvních dvou veršů je pomoc. Žalmista se vyjadřuje v první osobě, popisuje svou situaci.

“Zvedám své oči k horám.” Zvednout, doslova nést oči je běžný obrat, který v hebrejštině vyjadřuje, že se někdo rozhlíží. Například Lot a Abraham ve třinácté kapitole První knihy Mojžíšovy, když se od sebe oddělili, zvedli oči – oba se rozhlíželi po zemi, ve které se měli usadit. Žalmista hledí k horám a ptá se: “Odkud mi přijde pomoc?” Snad vyjadřuje celý tento verš obavy poutníka, který se chystá na cestu. Cesta povede přes hory a skrývá různá nebezpečí. Poutník se rozhlíží, prosí o pomoc.

Někteří se domnívají, že “hledět k horám” a “očekávat pomoc” může souviset spíše s tím, že na horách bývaly umisťovány svatyně. Pohled k horám je tedy zaměřen na svatyni v očekávání pomoci od božstva, které je v ní uctíváno. Teoreticky může jít o jakýkoli kult, i nedovolený. Kriticky se o kultu na horách vyjadřuje osmnáctá kapitola knihy proroka Ezechiela, když tvrdí o spravedlivém: “Nejí na horách a nezvedá oči k hnusným modlám izraelského domu…” Slova o pozvedání očí k horám však mohou souviset i s pravou bohoslužbu, neboť Hospodinův chrám byl vystavěn v hoře. Žalmista možná vyhlíží ve své touze až k těm horám, které obklopují Jeruzalém. Také tato interpretace se hodí celkem dobře do kontextu poutních písní, vždyť cílem putování zbožných Izraelitů je právě jeruzalémský chrám.

Snad je pohled k horám jednoduše pohledem vzhůru. V některých biblických textech označuje zvedání očí vzhůru pýchu. Pyšný byl asyrský král, když chtěl dobýt Jeruzalém. O jeho opovážlivosti mluví prorok Izaiáš slovy: “Proti komu jsi povýšil hlas a oči vzhůru zvedl? Proti Svatému Izraele!” Člověk však může hledět vzhůru s úplně jiným úmyslem: může upírat svůj zrak tam, kde lze vnímat Boží velikost. Ve čtyřicáté kapitole knihy Izaiáš je zdeptaný Boží lid povzbuzován k důvěře v Hospodina takto: “K výšině zvedněte své oči a hleďte: Kdo to stvořil? Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc.” I v našem žalmu je naznačen pohled vzhůru, neboť se jedná o pohled k horám. Také hory mohou člověku připomenout Boží velkolepost.

Navíc si v následujícím verši žalmista dobře uvědomí, kde pravou pomoc hledat: “Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.” Odpověď na otázku odkud? zní: od Hospodina. Pohled se nezastavil u hor, zvedl se ještě výše, až k nebi, které dává tušit svého tvůrce – toho, který učinil nebe i zemi. Řekne-li se nebe i země, je tím zároveň myšleno také vše, co je mezi nimi. Žalmistův zvednutý pohled tedy vnímá vše, co ho obklopuje. Stejně jako autor zmíněného verše z knihy Izaiáš si zde žalmista uvědomuje, že může očekávat pomoc od toho, jehož moc je neohraničená. Spoléhat na pomoc toho, který učinil nebe i zemi, znamená spoléhat na pomoc tvůrce, a proto i Pána veškerenstva. Hospodin je tímto Pánem. Ať už pohled k horám zmíněný v prvním verši našeho žalmu vyjadřuje cokoli – strach před nebezpečnou cestou, pokušení k modloslužbě či touhu po pravé svatyni – ve druhém verši žalmista najde správnou orientaci: jeho důvěra zakotví u Boha stvořitele, jehož vliv není omezen jen na svatyni a který mu proto zaručuje spolehlivou ochranu na cestě.

Hlavním motivem zbývajících šesti veršů žalmu je téma strážce. Navíc je pro tyto verše charakteristické, že jsou – na rozdíl od první části žalmu – psány ve druhé osobě. Snad poutník, který právě pochopil, kde hledat pomoc, povzbuzuje své druhy, dělí se nimi o svou důvěru. Můžeme si ale rovněž představit, že slovy ve druhé osobě někdo jiný poutníka povzbuzuje, aby jeho důvěru ještě posílil.

Liturgický text nabízí následující překlad začátku třetího verše: “Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla.” Jde o ujištění, že poutníka na cestě nepotká žádná nehoda. Hebrejský originál však může vyjadřovat také přání. Tyto věty bychom totiž mohli přeložit i následujícím způsobem: “Kéž nedopustí, aby se tvá noha zvrtla!” Které z obou možností dát přednost? Snad žádné. Kouzlo hebrejštiny spočívá právě v tom, že je nezřídka schopna vyjádřit více významů dohromady. Pro většinu zbývajících ujištění našeho žalmu platí, že mohou vyjadřovat nejen konstatování o tom, že Bůh poutníka chrání, ale zároveň i přání, aby tak činil.

Ve druhé části třetího verše slyšíme: “Nebude dřímat tvůj strážce.” Poutník si má uvědomit, že se nevydává na cestu sám. Je zde někdo, kdo ho střeží. A není to strážce jen tak ledajaký! Průměrní či špatní strážci mohou podřimovat. O takových se vyjadřuje padesátá šestá kapitola knihy Izaiáš: “Ti, kdo jsou na stráži, jsou slepí, nikdo z nich nic neví; všichni jsou to němí psi, nedovedou ani štěkat; jen mluví ze sna, když ulehnou, rádi podřimují.” Poutníkův strážce je naopak stále ve střehu, právě to je vyjádřeno tvrzením: nebude dřímat.

Dokonalost strážce je ještě více zdůrazněna ve čtvrtém verši: “Ano, nebude dřímat a spát Izraelův strážce.” V hebrejském textu stojí doslova: “Hle, nebude dřímat ani spát Izraelův strážce!” Zvoláním hle! je poutník povzbuzen, aby v daném okamžiku věnoval pozornost překvapivé skutečnosti: ten, kdo ho střeží, nemá ani potřebu spát. Tím je zdůrazněna jeho neunavitelnost. Stejnými slovy popisuje Izaiáš v páté kapitole vojsko nepřátel: “Nebude v něm znavený, nebude klopýtat, nebude dřímat a spát…” Vojsko, které nemá potřebu spát, představuje u Izaiáše velkou hrozbu, neboť je nepřemožitelné. V našem žalmu je naopak velkou útěchou, že neúnavný – tedy nepřemožitelný – je poutníkův strážce. Poutník se opravdu nemá čeho bát. Schopnost jeho strážce je úžasná, z lidského pohledu vpravdě nedostižná.

Strážce je označen zároveň jako strážce Izraele. Poutník si má uvědomit svou příslušnost k národu, který má mocného strážce. Jeho jméno nebylo dosud výslovně zmíněno, až následující, pátý verš je uvede: “Hospodin tě střeží!” V liturgickém překladu to příliš nevyzní, ale formulace hebrejského originálu na tomto místě zdůrazňuje právě Boží jméno. Snad by bylo výstižnější přeložit: “To Hospodin je tvůj strážce!” Ztotožnění poutníkova strážce s Hospodinem nás nikterak nepřekvapí, přesto tato “zpožděná identifikace” vytváří určitý poetický efekt. Ten, kdo přijímá povzbuzení druhé části našeho žalmu, může meditovat pozvolna: je tu někdo, kdo mne chrání, kdo je stále ve střehu – nedřímá, kdo je větší než slabí lidé – nespí, kdo je schopen uchránit nejen mne, ale i mé blízké – můj národ. Je to Hospodin, můj Pán!

Druhá část třetího verše připojí slova: “Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici.” V hebrejském originále stojí doslova: “Hospodin je tvým stínem po tvé pravici.” Když v češtině o někom řekneme, že je druhému stínem, představíme si často osobu, která se od druhého ani na okamžik nehne, věrně ho provází jako jeho vlastní stín. Taková představa by se sice dobře hodila i do kontextu našeho žalmu, ale tvůj stín v tomto případě vyjadřuje něco jiného. Nemá vyvolat obraz vlastního stínu, nýbrž takového stínu, do kterého se člověk schová před žhavým sluncem. V prostředí Palestiny a vůbec Blízkého východu, kde je žár slunce mnohem silnější než v našich zeměpisných podmínkách, je stín symbolem ochrany. Tato symbolika je patrná v mnoha biblických textech. Například ve čtrnácté kapitole Čtvrté knihy Mojžíšovy povzbuzují Jozue a Kaleb Boží lid k tomu, aby se nebál dobýt zaslíbenou zemi, těmito slovy: “Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich stín od nich odstoupil, kdežto s námi je Hospodin…” V sedmnáctém žalmu se zase prosebník obrací k Bohu takto: “Ochraňuj mě jako zřítelnici oka, skryj mě ve stínu svých křídel.” Krásné ujištění o ochraně nabízí i devadesátý první žalm: “Kdo bydlí v úkrytu Nejvyššího, nocuje ve stínu Všemocného.” Izaiáš vyznává o Bohu ve dvacáté páté kapitole: “Byl jsi záštitou slabého, záštitou ubožáka v soužení, útočištěm před přívalem i stínem v horku…” Podobných textů najdeme v Písmu mnoho. Liturgický překlad tvůj ochránce je tedy poměrně výstižný, nicméně zůstaňme raději u symboliky stínu, protože s ní přímo souvisí další obrazy našeho žalmu.

Hospodin je označen jako stín po poutníkově pravici. Pravice může vyvolat více představ. Především je to čestná strana. Postavit někoho po pravici znamená dát mu nejčestnější místo. Takové místo má zcela jistě Hospodin v životě zbožného Izraelity. Zároveň však ochrana po pravici znamená ochranu z té strany, která je mocná, odkud lze případně očekávat i největší nápor v boji a v nebezpečí. Právě tam však stojí Hospodin, aby poutníka chránil. Takřka si můžeme představit, že vede a podpírá jeho pravici, aby v boji nezemdlela.

Pravice však zároveň vyjadřuje jih. Pro obyvatele starověké Palestiny bylo zcela přirozené orientovat se směrem k východu. Označení východ je v hebrejštině stejné, jako označení něčeho, co je před. Natočí-li se člověk čelem k východu, pak má západ za zády, jih po pravici a sever po levici. Není náhodou, že oblast ležící na jihu území obývaného Semity byla a je nazývána Jemen a hebrejský výraz pro pravici je jamín. Základ obou těchto semitských slov je stejný, vztahuje se k tomu, co je vpravo. Je-li Hospodin stínem po pravici, je stínem z jihu. Právě odtud ohrožuje sálající slunce. Ani tohoto nebezpečí se však poutník nemusí bát. Další verš to výslovně potvrdí.

Slyšíme: “Za dne ti slunce neublíží, ani měsíc v noci.” Hospodin chrání nejen před žárem slunce, ale rovněž před nebezpečími, která představuje měsíc. Starověký člověk se cítil více než my ohrožen přírodními silami, které si neuměl vysvětlit. Zatímco slunce může ranit zjevně a přímo, měsíc je záhadnější. Jeho působení na člověka se projevuje nenápadněji, jaksi zevnitř. Je tajemnější, ale o to nebezpečnější, zvlášť pro svůj vliv na lidskou psychiku. Před všemi těmito nebezpečími však Hospodin chrání.

Můžeme si zároveň všimnout další věci: doplňující se dvojice slunce a měsíc nebo den a noc poukazují opět na určitý celek. Jako dvojice nebe a země vyjadřovala, že Hospodin je tvůrcem veškerého prostoru, nyní dvojice den a noc naznačuje, že Hospodin střeží poutníka po celý čas. Střeží před sluncem i měsícem, tedy před vším, co vládne času, co představuje časná nebezpečí, dost možná i před vším, co jiné národy zbožšťují.

Zbývající verše žalmu tuto myšlenku rozvádějí dál: “Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, střežit bude tvou duši.” Hospodin střeží ode všeho zlého. V hebrejštině se zde znovu nabízí přání spolu s ujištěním o Boží ochraně. Poutník má žít v důvěře, že není třeba se vůbec ničeho bát. V liturgickém překladu slyšíme, že Hospodin střeží jeho duši. To však nelze chápat tak, že by Hospodin chránil pouze duši, a nikoli tělo. Protiklad duše – tělo je biblickému myšlení cizí. To, co je čeština zvyklá překládat výrazem duše, ve skutečnosti v hebrejštině označuje celého živého člověka, jeho “já”. Snad by lépe vyjadřoval vlastní výpověď našeho verše tento překlad: “Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, bude střežit tvůj život.”

Také v posledním verši nedělního žalmu můžeme opět vnímat časový rozměr: “Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod, nyní i na věky.” Mluví se o odchodu a příchodu. Opět tu máme doplňující se dvojici. Jako v případě dříve zmíněných dvojic chce zmínka o odchodu i příchodu vyjádřit zároveň vše, co se odehrává mezitím. O jaký odchod – doslova vyjití – se jedná? Možností je více. Člověk ráno odchází do práce a večer se vrací. Střeží-li Hospodin takový odchod i příchod, znamená to, že střeží člověka po celý den. Odchod v kontextu poutních písní může ovšem označovat začátek pouti. Příslib verše se tedy může docela dobře vztahovat na celou pouť, od vyjití až po šťastný návrat. Biblické texty občas mluví o vycházení a přicházení v souvislostí s válkou. Králové vycházejí – táhnou do boje a zase přicházejí – vrací se. Boží stráž by v takovém případě zaručovala zdar v boji. Můžeme si však představit ještě širší časovou periodu. Člověk vychází z mateřského lůna, když se rodí, a vchází neboli navrací se zpět do země, když umírá. Vycházení a přicházení tedy může být vztaženo k celému lidskému životu. Zbožný Izraelita může počítat s Boží ochranou po celý život. Je to v přímém souladu s příslibem požehnání pro ty, kdo dodržují Hospodinův zákon. Dvacátá osmá kapitola Páté knihy Mojžíšovy právě takovým slibuje: “Požehnaný budeš při svém vcházení a požehnaný při svém vycházení.” Ani toto požehnání není nijak upřesněno, podobně jako zmínka o odchodu a příchodu v našem žalmu. Může souviset s jakoukoli aktivitou lidského života.

Závěrečná slova nedělního žalmu přislibují či vyprošují Boží ochranu pro celé rozpětí poutníkova života výslovně: Hospodin bude střežit od nyní až na věky.

Jak může promlouvat nedělní žalm k účastníkům bohoslužeb? Jak se mohou poznat v situaci starozákonního poutníka? Víme, že celý lidský život lze přirovnat k pouti do nebeského Jeruzaléma. Každý z nás putuje, každý z nás je vyzýván pozvednout oči, opakovat si – v první osobě spolu s žalmistou – kde a u koho hledat pomoc, když stojíme před nějakým důležitým životním krokem. Každý z nás také sdílí svou víru s druhými, s církví – novozákonním Izraelem. Můžeme spolu s žalmistou povzbuzovat druhé, připomínat jim Hospodina, mocného strážce na naší životní pouti. Stejné povzbuzení však od nich přijímáme sami. Neputujeme sami. Naše pouť je společná, putujeme s druhými a pod Pánovou ochranou.