Kalendář akcí

<< Červen 2022 >>
PÚSČPSN
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 17

Marie Zouharová

 

O 32.neděli v liturgickém mezidobí budeme zpívat po prvním čtení několik veršů 17. žalmu. Tento žalm se svými výrazy podobá žalmu předcházejícímu, tedy šestnáctému. Pravděpodobně pocházejí oba se stejného prostředí. Z hlediska literárního druhu řadíme 17. žalm k takzvaným nářkům jednotlivce. Nevinně pronásledovaný člověk volá v takové písni úpěnlivě k Bohu a prosí, aby se jej, nevinného, zastal jako spravedlivý soudce. Někteří badatelé se domnívají, že žalmista se nachází v chrámě, aby ve snu přijal zjevení Boží vůle. Tento žalm mohl být jakýmsi vzorovým formulářem pro všechny zbožné Izraelity, kteří se dostali do podobného postavení.

Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost,
všimni si mého nářku,
popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů!
Ty sám posuď mou spravedlnost,
tvé oči vidí, co je správné.

Žalmista se obrací se svou žádostí o prosazení spravedlnosti k Bohu. On jediný může spravedlivě rozhodnout. Protože je autor textu přesvědčen o své nevině, předstupuje před Boha. Tak se Bůh stává poslední instancí v jeho bezvýchodné situaci. Očekává od něho příznivé rozhodnutí. Podle Páté knihy Mojžíšovy chodili Izraelité při mimořádných soudních případech do chrámu a očekávali Boží rozsudek: “Naskytne-li se ti nějaký mimořádný právní případ, rozsoudit, kdo je vinen vraždou, rozepří….vydáš se k místu, které si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí. Přijdeš k levitským kněžím a k soudci, který tam bude v těch dnech, dotážeš se a oni ti oznámí právní nález. Budeš pak jednat podle výroku, který ti oznámí z onoho místa, které vyvolí Hospodin. Bedlivě dodržíš všechno, o čem tě oni poučí (Dt 17,8-10; 1 Kr 8,31-33). Soudními a rozhodčími orgány bývali v Izraeli levitští kněží, kteří sloužili ve svatyních – také však soudci z povolání, kteří soudili na určitých místech ve městech. Pokud byly svatyně rozmístěny po celé zemi, soudili v prvé řadě kněží. Když byly venkovské svatyně zrušeny, bylo nutné ustanovit soudce.

Těžké případy zůstávaly vyhrazeny kněžím. Spory vybočující z běžného rámce se řešily jen v ústřední svatyni. Kromě zvláštních záležitostí spadaly do kompetence ústřední svatyně, tedy do kompetence Boží, i takové případy, které nebylo možné vyřešit pro nedostatek důkazů a svědectví. Uvádějí se vraždy, těžká ublížení na těle a rozepře bez bližšího určení, ale s předpokládanými těžkými následky. Pokud nebyli svědkové, řešily se spory takzvaným Božím soudem. Nevíme přesně, jak se přitom postupovalo, ale lidské rozhodnutí pak mělo váhu rozhodnutí Božího.

Jestliže zkoušíš mé srdce, zkoumáš mě v noci, tříbíš mě ohněm,
nenalezneš na mně nepravostí.
Má ústa se neprohřešila, jak lidé mají ve zvyku,
podle slov tvých rtů jsem dbal na cesty zákona.
Mé kroky pevně setrvaly na tvých stezkách,
nezakolísaly mé nohy.

Jak už jsme slyšeli, žalmista je přesvědčen o své nevině Chce proto, aby Bůh přezkoumal jeho srdce. Hospodin nesoudí podle vykonaných skutků, ale zkoumá srdce. Zhřešit. Může i věřící člověk. Ví ovšem, že Boží příkazy nejsou statické, ale spíš naznačují cestu, která vede k Bohu, s nímž se setkává v chrámě. Ani noční temnota nemůže zabránit Hospodinu ve výkonu soudcovské moci. Za rozbřesku dne se zřejmě vynášel rozsudek. Byla to chvíle, ve které Hospodin zjevoval rozhodnutí svému věrnému.

Mnohokrát jako bychom cítili ve slovech žalmu nebezpečí sebeospravedlňování. Prosící člověk ovšem rozhodně ujišťuje o své nevině. Ukazuje se v tom jeho poctivá snaha o správnou životní cestu. Proto bychom jej měli vidět v dobrém světle. Bylo by nespravedlivé přehlédnout rozdíl mezí ním a jeho žalobci.

Volám k tobě, protože mě vyslyšíš, Bože,
popřej mi sluchu, slyš mé slovo!
Ukaž mi svou zvláštní milost
ty, který zachraňuješ před odpůrci všechny, kdo se utíkají k tvé pravici.
Opatruj mě jako zřítelnici oka,
do stínu svých perutí mě ukryj
před hříšníky, kteří na mně páchají násilí.

Žalmista je v živém rozhovoru s Bohem. Bůh ho vyslyší, protože tento člověk plní jeho přikázání. Dovolává se proto Boží milosti a přízně. Ví, že k Bohu nevolá marně. Bůh mu odpoví a prokáže mu své milosrdenství. Je tomu podobně jako v čtvrtém žalmu: “Pamatujte: Hospodin vyznamenává svého svatého; Hospodin vyslyší, když k němu zavolám (Ž 4, 4). I zde naznačuje hebrejský text, že se jedná o něco mimořádného, co se vymyká lidským představám a očekávání. Může nás udivit, že Hospodin je zachráncem, i když své věrné provádí těžkými zkouškami. Jeho cesty jsou jiné, než cesty lidí. U proroka Izaiáše čteme: “Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův” (Iz 55,8). Hospodinovo jednání převyšuje lidské představy. Z jeho ruky nemohou nepřátelé nikoho vytrhnout.

Vztah mezi žalmistou a Hospodinem vyjadřuje obraz péče o “zřítelnice oka.” Autor textu věří, že Bůh jej bude chránit, podobně jako si každý člověk velmi pečlivě chrání oko. Také druhý obraz – ukrytí „do stínu perutí” – vyjadřuje tuto jistotu. Z Egypta známe vyobrazení králů, chráněných křídly božstva. Ve Starém zákoně je rozšířená představa o cherubech, kteří zakrývají Hospodinovu schránu svými křídly (Ex 37,7-9). Pravděpodobně to bylo v nejstarších dobách místo úkrytu před nepřáteli.

Zuřiví nepřátelé mě obklopují,
nepřístupným činí své bezcitné srdce,
zpupně mluví svými ústy.
Už, už mě obkličují jejich kroky,
oči své upírají, aby mě povalili na zem,
podobají se lvu, který dychtí po kořisti,
nebo lvímu mláděti, které číhá z úkrytu.

Těmito verši líčí autor své protivníky. Mají „bezcitné srdce“; jsou nepřístupní a zpupní. Nezáleží na tom, zda je jim spravedlnost trnem v oku nebo zda hledají užitek jen pro sebe – vždy se řídí svým cílem a snahou zničit spravedlivého. Srovnává je se lvem, který je připraven ke skoku a k lvímu mláděti, které číhá z úkrytu. Obraz nepřátel, znázorněných lvy, je v žalmech běžný; například v 10. žalmu čteme: “Číhá v úkrytu jako v houští lev, číhá na utištěného, jak by se ho zmocnil” (Ž 10,9). Není divu, že žalmista volá naléhavě k Bohu:

Povstaň, Hospodine, vyraz proti němu a poval ho,
svým mečem zachraň mou duši před hříšníkem,
svou rukou mě, Hospodine, zachraň před lidmi,
před lidmi, pro které tento život znamená všechno,
jejichž břicho plníš svými dary.
Jejich synové se dosyta najedí,
a co zbude, nechávají svým dětem.

Bůh by měl jako spravedlivý soudce potrestat zločince. Žalmista jej vyzývá, aby zasáhl svým mečem. Toto přání bychom měli vnímat jako projev sebeobrany. Soužený člověk chce, aby Bůh potrestal i druhé a třetí pokolení. Podobně jedná Hospodin podle Druhé knihy Mojžíšovy: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí” (Ex 20,5)?

Žalmista snad pomýšlel na úspěch nepřátel, kteří se mu staví na odpor, sytí a jistí. Jeho volání o pomoc není plné pomstychtivosti. Jde přece o nepřátele, kteří povstali proti Hospodinu. Proto je trest vyměřen podle zásady, vyjádřené v 7. žalmu: „Jámu vykopal a vyhloubil, ale do pasti, kterou připravil, sám spadl” (Ž 7,16). Člověka tedy postihne, co zamýšlel udělat jinému. Zlo plodí zase jen zlo, a kdo je šíří, sám se stane jeho obětí. Lidem, kteří se nechali vést jen svým přáním, nezáleželo na ničem jiném, než jen na tom, jak by naplnili své břicho. O Hospodina a jeho lid vůbec nestáli. Bůh proto musí obnovit řád – navzdory lidské moci, která se mu staví na odpor.

Žalmista touží být neustále v Boží blízkosti. Svou jistotu, že bude vyslyšen, vyjadřuje závěrečnými slovy:

Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář,
až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.

Jak už jsme slyšeli, nejspíš ráno se při nejvyšším soudním řízení vyhlašovalo Hospodinovo rozhodnutí. Žalmista počítá s tím, že Boží rozsudek bude v jeho prospěch. Vystupuje jako nevinný, který čeká ve svatyni po celou noc na nové společenství s Bohem; po probuzení bude doslova nasycen novým společenstvím s Bohem. I v budoucnu bude nad ním Bůh držet ochrannou ruku.

Uzřít Boží tvář a nasytit se pohledem na Boha předpokládá skutečné vidění – například ve smyslu vidění proroka Izaiáše: „Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka …” (Iz 6,1). Vidět Hospodina bylo něčím neslýchaným. Zřejmě proto se nedozvídáme nic o tom, jak mělo k vidění dojít. Starý zákon úzkostlivě zachovává odstup mezi člověkem a Bohem. Člověk jej nemůže překonat. Ale ve výjimečných případech se mluví o vidění Boží tváře. Zdá se dokonce, že na některých místech Starého zákona probleskuje víra ve zmrtvýchvstání. Jedno z takových míst nacházíme u proroka Izaiáše: „Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou: Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů” (Iz 26,19). Závěr 17. žalmu můžeme proto chápat jako náznak těchto představ.

V Novém zákoně se hovoří o Ježíši jako o nevinně pronásledovaném. V Druhém listu Korinťanům čteme: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.” Ježíš prosil o záchranu před pronásledovateli: „Otče můj, není-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš” (Mt 26,39). Neprosil však o potrestání těch, kteří ho pronásledují: “Otče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí” (L 23,34). Svým učedníkům přikázal: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují” (Mt 5,44).