Petr Chalupa

Pro 4. neděli v liturgickém mezidobí jsou vybrány jako responzoriální zpěv po prvním čtení některé verše 71. žalmu. Tímto žalmem jsme se však už v pořadu “Bible v liturgii” zabývali. Obrátíme tedy dnes svou pozornost k 20. žalmu.
Mohl snad být prosbou za krále, kterému hrozila válka. Pravděpodobněji však je prosebnou modlitbu za krále při jeho uvedení na trůn nebo při výročí převzetí moci. Mnohé rysy spojují žalm od začátku s jeruzalémským královstvím – proto se usuzuje, že žalm pochází z doby před babylonským vyhnanstvím. Mimoto existují pokusy chápat žalm v kolektivním smyslu jako prosebnou modlitbu “královské obce” nebo modlitbu za tuto obec, která vznikla v době po babylonském vyhnanství. Takto se také žalm čte v židovské tradici.
Z hlediska propojení se sousedními žalmy v žaltáři je významné, že v 7. verši hovoří v první osobě jednotného čísla sám Hospodinův pomazaný, který tak navazuje na 18. žalm, který však zároveň zná svědectví o Hospodinově pomoci ve 21. žalmu. Pomazaný, který je v sousedních žalmech (15; 17; 18; 20; 21; 22; 24) vzorem “spravedlivého” člověka, byl zachráněn, protože se sám o záchranu modlil. Jelikož v nynější textové souvislosti předchází “mesiánskému” žalmu píseň o Mojžíšově Zákonu (Ž 19), můžeme číst královy prosby jako žádost o život podle Zákona, jak to odpovídalo ideálnímu obrazu o králi v Páté knize Mojžíšově (Dt 17,14-20).
Diskuse o vzniku 20. žalmu dostala nový impuls v r. 1982 díky překladu aramejského papyru zvaného Amherst. Na tomto egyptském papyru z 5. stol. př. Kr. nacházíme mimo jiné prosebnou modlitbu, která je stavbou i slovníkem tak blízká nejstarší podobě 20. žalmu, že tyto společné rysy nemohou být náhodné. Většina odborníků usuzuje,  že text papyru Amherst je odvozen od 20. žalmu.
Určení žalmu “sbormistrovi”, které je uvedeno v nadpisu, odkazuje zřejmě na člověka, který řídil sborový přednes písně. Zmínka o Davidovi připomíná známého krále jako vzor modlícího se člověka.
Vlastní žalm začíná prosbou za krále:

Kéž tě vyslyší Hospodin v den tísně
a ochrání tě jméno Jakubova Boha!
Kéž ti ze svatyně sešle pomoc
a podporu ti poskytne ze Siónu!
Kéž se rozpomene na všechny tvé dary
a tvá oběť je mu milá!
Kéž ti udělí co si žádá tvé srdce,
a splní ti každý tvůj záměr!

Prosba, kterou žalm začíná i končí, která je vytvořena pomocí slovesa “vyslyšet”. Řeč o darech ve 4. verši se  nevztahuje pouze na aktuální přinesení oběti, nýbrž dovolává se Hospodina, aby podporoval krále jako nejvyššího kněze jeruzalémského chrámu, aby přijal se zalíbením všechny jeho obětní dary a aby podle toho s králem jednal. Použitý hebrejský výraz je souhrnným pojmem pro všechny druhy zásvětných darů, zvláště pro prvotiny zvířat, obilí a oleje. Část těchto darů byla smíšena s kadidlem a spálena, zbytek náležel lidem, zaměstnaným v chrámě. Obětí se míní oběť zápalná: obětované zvíře se nabídlo Hospodinu úplným spálením na oltáři, takže nezůstalo nic obětujícímu člověku ani chrámovému personálu.
Další slovesa v žalmu naznačují, že vyprošovaná odpověď spočívá v tom, že Hospodin “pomůže” králi v jeho úloze vysvobodit lid z ohrožení nepřáteli. “Soužení” zde snad v užším smyslu znamená vpád nepřátel.
Podpora ze Siónu má pravděpodobně pozadí v takzvaných siónských písních. Například ve 46. žalmu je rozvinutá teologie Boha panujícího ze Siónu, o kterém se zmiňuje také náš žalm. Jméno Jakubova Boha má být pro krále nedobytným hradem. Bůh ze Siónu propůjčuje pevnou neochvějnost “zemi a všemu, co je na ní” (Ž 24,1n) – “podpírá” krále v boji proti nepřátelům, posiluje jeho vládu. Zvláštním úkolem krále, sídlícího na Siónu, bylo prosazovat ve vesmíru stvořitelův řád.

Nad tvým vítězstvím zajásejme,
korouhve vztyčme ve jménu svého boha,
kéž splní Hospodin všechna tvá přání!

Pátý verš vychází z “královské výsady”, podle které král přednáší Hospodinu “program své vlády” v podobě proseb při přebírání své funkce.
Příslib chvály se vztahoval k záchraně očekávané od Hospodina. Žalmista oslavuje jméno Jakubova Boha jako ochrannou zástavu. Podle starověkého chápání byl polní praporec reálným symbolem bohů, kteří táhnou do boje zároveň s vojskem. Text mohl snad kdysi být vítězným válečným pokřikem.
V 7. verši vyznává sám král:

Nyní vím, že Hospodin dal vítězství svému pomazanému,
vyslyšel ho ze svých svatých nebes
silnou svou pravicí, jež dává vítězství.

Zdá se, že tento verš není výrokem proroka, proneseným při bohoslužbě. Hovoří zde sám “pomazaný”, který hlásá poznání Boha s ohledem na 18. žalm a s narážkou na 21. žalm: Hospodin, který trůní jako král světa ve své nebeské svatyni, ustanovil “svého pomazaného” na Siónu, aby prosazoval ve světě řád – zvláště bojem proti nepřátelským silám (srov. Ž 2), při kterém ho Bůh podpírá mocnými činy své “pravice”. Hospodinova “pravice” je znamením Boží moci při vysvobození z Egypta a zabírání Zaslíbené země (Ex 15,6.12; Ž 44,4).
Žalm končí vyznáním a závěrečnou prosbou:

Síla jedněch je ve vozech, síla druhých v koních,
ale naše síla je ve jménu Hospodina, našeho boha.
Tamti se zhroutili a padli,
my však stojíme a vytrváme!
Hospodine, dej vítězství králi,
vyslyš nás, když k tobě voláme!

Koně a válečné vozy patřily sice od dob Šalomounových k výzbroji Izraele a tvořily podstatu královské moci, protože válečné vozy podléhaly přímo králi. Ale v širokých kruzích obyvatelstva – a zvláště u proroků – zůstaly neizraelským, dokonce Hospodinu protivným, politickým nástrojem. Může to souviset s tím, že koně a válečné vozy dováželi z ciziny, především z Egypta (1 Kr 10,28; Iz 31,1-3). Podle Druhé knihy královské (2 Kr 23,11) se zřejmě v době krále Menaše prosadily asyrské praktiky, při kterých hrály významnou roli koně a vozy boha slunce. Prorok Izaiáš (Iz 2,7) polemizuje s koňmi a vozy jako s “modloslužbou”. Když si uvědomíme toto pozadí,  získává vyznání v 8. verši zvláštní historickou aktuálnost pro dobu před babylonským vyhnanstvím. V době vyhnanství a po něm toužili mnozí po ideálním mesiánském království, prostém všech modloslužebných symbolů moci. Je pak jen důsledkem, když v představách prorockých knih o poslední době zničí Hospodin všechny koně a válečné vozy (srov. Mi 5,9; Za 9,10). Výpověď o minulosti – tamti se zhroutili a padli – si všímá v době vzniku žalmu zhroucení asyrské světové říše (srov. Na 2,2-14; k 9a srov. Sd 5,27; Ž 18,39n). Asyřany pokořený Juda se zase pozvedá a zůstává vzpřímen, shromážděn – jakoby v důsledku nového hnutí – kolem praporce Božího jména (srov. 6b.8b).
Podobně jako následující 21. žalm (srov. 21,14) končí náš žalm výslednou prosbou, přičemž volání je na jedné straně narážkou na typickou starozákonní představu o Bohu, který na volání odpovídá (srov. zvl. Ž 3,5; 4,2; 17,6; 22,3; 81,8; ale také Ex 19,19; 1 Kr 18; Oz 2,23; 14,9 aj.), na druhé straně se však voláním míní samotný 20. žalm.
Už izraelského krále ozařovalo – obrazně řečeno – světlo budoucího království spásy. V období po skončení historického království pomýšlelo izraelské společenství při recitaci 20. žalmu na slíbeného “pomazaného” a zároveň s ním na své vysvobození. Proto se můžeme jako novozákonní Boží lid modlit tento žalm s pohledem na svého krále Krista, což přeloženo znamená “pomazaného”. Podle Pavlových slov v Prvním listu Korinťanům je Kristus pověřen, aby si podrobil všechny síly, které se obracejí proti Bohu: “…Kristus odevzdá příslušníky svého království Bohu Otci a zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil” (1 K 15,24). Podobný smysl má v modlitbě “Otče náš” prosba “přijď království tvé”.
S ohledem na Ježíšovu smrt na kříži dostávají nový rozměr slova ve 4. verši 20. žalmu: Kéž se rozpomene na všechny tvé dary a tvá oběť je mu milá!
Na 20. žalm navazuje také text první eucharistické modlitby: “…skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána pokorně žádáme a prosíme, dobrotivý Otče…” Skrze Ježíše umožňuje totiž Bůh Otec vítězství také nám, jak píše apoštol Pavel v dalším textu Prvního listu Korinťanům: “On nám dopřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista” (1 K 15,57). Proto můžeme být spolu s korintskými křesťany “pevní a nenecháme se zviklat” (1 K 15,58).
Podobně čteme v Janově zjevení: “Teď se plně ujal vlády nad tímto světem náš Pán a jeho Pomazaný… přišel čas odměny tvým služebníkům prorokům, věřícím a těm, kdo se tě bojí, velkým i malým, a zhouba těm, kdo hubili zemi” (Zj 11,15-18).
Do Denní modlitby církve je 20. žalm zařazen v úterních nešporách 1. týdne. K nadpisu “modlitba za vítězství krále” je zde připojena novozákonní myšlenka, citát se Skutků apoštolů: “Každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude zachráněn” (Sk 2,21). Antifona zdůrazňuje nejdůležitější poselství žalmu: “Hospodin dal vítězství svému Pomazanému.”