Kalendář akcí

<< Červenec 2023 >>
PÚSČPSN
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Biblické mapy
Velkoformátové biblické mapy
Otevřít
Magnetické záložky
Záložky do knihy s biblickým citátem
Otevřít
Metodické pomůcky
Knihy o práci s Biblí
Otevřít
Previous
Next

Ž 28

Petr Chalupa

 

O druhé neděli postní budeme po prvním čtení zpívat některé verše dvacátého sedmého žalmu. Tímto žalmem jsme se však už v našem pořadu zabývali. Zaměříme tedy svou pozornost na následující, dvacátý osmý žalm.

Tento žalm začíná prosbami o vyslyšení a pokračuje vylíčením nepřátel. V následujícím odůvodnění proseb hovoří žalmista před posluchači o Hospodinu, vyjadřuje důvěru, že Hospodin přemůže nepřátele. Pak následuje chvála a poděkování. Žalm končí vyznáním o Hospodinu jako zastánci národa i krále a prosbou za národ.

Při zkoumání žalmů se dříve dbalo především na jejich literární druh. Tomuto přístupu vděčíme za mnoho užitečných poznatků, dodnes je otázka po literárním druhu určitého žalmu oprávněná a odpověď na ni vede k lepšímu porozumění konkrétní skladbě. Dvacátý osmý žalm patří například k takzvaným prosebným modlitbám. Svou stavbou připomíná třídílnou liturgii nářků, v níž se obvykle objevuje naříkání, Boží odpověď a poděkování s chválou.

V současné době se však bádání posouvá od rozboru jednotlivých žalmů k pohledu na žaltář jako celek. Odborníci si přitom všímají, jakým způsobem jsou žalmy ve sbírce řazeny za sebou a jakými prostředky jsou navzájem propojeny. Jako velmi zjednodušený příklad nám může posloužit následující pozorování: Dvacátý osmý žalm je podobně jako žalm dvacátý sedmý ovlivněn způsobem, jakým se v žalmech modlí izraelský král – zároveň je výslovně zaměřen na jeruzalémský chrám. Pro následující, dvacátý devátý žalm připravuje jako hlavní myšlenku představu o Božím království, které král prosazuje na zemi jako Hospodinův zástupce.

Způsobem vyjadřování se žalm řadí ke skladbám, které vznikly těsně před babylonským vyhnanstvím nebo v době tohoto vyhnanství. Závěrečná prosba byla snad připojena při poslední úpravě, ke které došlo jistě až po vyhnanství.

Nadpis spojuje žalm s králem Davidem. Píseň má být vzorem modlitby za útlaku ze strany nepřátel a příkladem oslavného poděkování, které pomýšlí na celý národ.

Žalm uvozují následující prosby:

K tobě volám, Hospodine,
má Skálo, nebuď ke mně hluchý,
neodvracej se ode mě, abych se nepodobal těm,
kdo klesají do hrobu.

Když se modlil izraelský král, nazýval obvykle Boha svou skálou. S tímto – zřejmě ustáleným – způsobem vyjadřování se setkáme také, a to hned dvakrát, v osmnáctém žalmu, ve verši třetím a čtyřicátém sedmém. Prosba o ukončení situace, ve které se zdá, jako by Bůh byl hluchý, má přinutit Hospodina k zásahu.

Ti, kdo klesají do hrobu, jsou pravděpodobně lidé, kteří umírají nepřirozeně předčasně. Propadnout smrti znamenalo být opuštěn od Boha, zdroje života.

Žalmistovy prosby pokračují:

Slyš mou úpěnlivou prosbu, když k tobě volám,
když vztahuji své ruce k tvému svatému chrámu.

Prosba o vyslyšení se nachází na začátku starobylých modliteb – například 4. žalm začíná slovy „když volám, odpověz mi… vyslyš mou prosbu.“ Prosba o vyslyšení uvozuje také prosebné modlitby spravedlivých.

Vztažení rukou směrem k chrámu připomíná svatyni, ve které byla uložena schrána a byl umístěn trůn s cheruby (1 Kr 6). Zdá se, že žalmista se nachází v chrámě. Ani tato myšlenka není vázaná pouze na dvacátý osmý žalm. V pátém žalmu čteme: „Já však pro tvé hojné milosrdenství smím přicházet do tvého domu, smím se klanět před tvým svatým chrámem.“ I zde se však žalmista cítí obklopen nepřáteli, jak svědčí následující prosby:

Nevyhlazuj mě s hříšníky,
s těmi, kdo páchají nepravost,
kteří se svými bližními mluví o pokoji,
zlo však chovají v srdci.

Žalmista prosí, aby ho trestající Bůh nevydal do moci smrti – zároveň s potrestanými nepřáteli. Podobně čteme ve dvacátém šestém žalmu: „Nesmeť spolu s hříšníky mou duši a můj život s těmi, kdo krev prolévají.“ Nedokážeme určit, kdo byli zmínění nepřátelé. Jisté však je, že jsou nemravní. Mluví pokrytecky, svým zdivočelým pojetím práva a obchodu narušují mír ve společnosti. Prorok Jeremiáš si ve svých vyznáních stýská: „Šíp, který zabíjí, je jejich jazyk, jejich ústa mluví lstivě. S bližním mluví o pokoji, ale ve svém nitru strojí úklady“ (Jr 9,7).

Dvacátý osmý žalm pokračuje čtvrtým veršem:

Dej jim podle jejich skutků,
podle zloby jejich zločinů;
 
podle toho, co udělali, je odměň,
co napáchali, jim odplať!

Hospodin by měl prosadit spravedlivý řád. Třikrát žalmista naléhá, aby sám Bůh uplatnil souvislost mezi lidskými činy a jejich důsledky. O příchod spravedlnosti na zemi zápasí takřka na život a na smrt.

Udělat něco – v hebrejštině doslova – „svýma rukama“ je u Izaiáše, v Páté knize Mojžíšově a Jeremiášových nářcích souhrnným pojmem pro lidskou práci a chování.

Poněvadž nedbají o Hospodinovy činy, o díla jeho rukou:
ať je zničí, víckrát neobnoví!

Pátý verš odůvodňuje požadavek odplaty nepřátelům. Důvodem je jejich postoj vůči Hospodinu. „Hospodinovy činy a díla jeho rukou“ jsou pojmy, které vystihují mnohotvárnost Božího působení: ve stvoření, v dějinách a při uplatňování práva.

Slova – „ať je zničí, víckrát neobnoví!“ – nepatří už k prosebné modlitbě. Pronáší je snad kněz nebo prorok jako Hospodinovu reakci. Slovesa „zničit“ a „obnovit“ – doslova „postavit“ – se používají v knize Přísloví o stavbě domu nebo města (Př 14,1). Přeneseně se vztahují také na lidi, kteří mohou být zničeni a obnoveni. Přepracování knihy proroka Jeremiáše v duchu Páté knihy Mojžíšovy používá tato slovesa jako ustálené slovní spojení.

Požehnán buď Hospodin, že vyslyšel mou úpěnlivou prosbu!
Hospodin je má síla a můj štít,
důvěřuje v něho mé srdce a svou písní ho chválím.

Takzvanou žehnací formuli – „požehnán buď Hospodin“ – známe z oslavných a děkovných písní. Zde se objevuje po prožité záchraně nebo alespoň po ujištění o záchraně. Chvalozpěv je odůvodněn vyslyšením, o které žalmista prosil na začátku své modlitby.

Vzývá Hospodina jako svou sílu a štít – takto se v mnoha dalších žalmech modlí izraelský král. Ten zřejmě projevuje svou důvěru v Boha a slibuje mu chválu v podobě písně.

Zde pravděpodobně končil původní žalm. Následující verše byly dodatečně připojeny. První z nich je vyznáním o Hospodinu jako zastánci krále a národa:

Hospodin je silou svého lidu,
záštitou spásy svému pomazanému.

Žalmistův pohled se rozšiřuje. Nyní bere v úvahu zároveň národ i krále. Podle pojetí krále v starověkém Orientu byl osud krále rozhodující pro život národa. Král je označen jeruzalémským královským titulem „Hospodinův pomazaný“. Tento titul vyjadřuje výjimečný vztah mezi králem a Hospodinem. V době babylonského vyhnanství, tedy v době, kdy už království neexistovalo, můžeme na těchto textech sledovat naději, se kterou mělo být po skončení vyhnanství obnoveno.

Závěrečný verš žalmu je prosbou za národ:

Zachraň svůj lid a žehnej svému dědictví,
pas je a nes je až na věky!

Izrael je Hospodinovým lidem a jeho dědictvím. Podle starobylé představy byla země rozdělena mezi Boží syny a izraelský národ se přitom stal Hospodinovým dědictvím. S tímto svým dědictvím jedná Hospodin jako dobrý pastýř, který chrání a vysvobozuje své stádo, které k němu volá, když je ohroženo smrtí. Boží lid a král s vděčností vyznávají, že Hospodin je štítem, silou a záchranou, když přebývá uprostřed lidu v chrámě, který si jako místo své přítomnosti vyvolil.

Novozákonní Boží lid vidí ve starozákonních projevech spásy „pouze náznak budoucího dobra“, jak čteme v listu Židům (10,1). Podle přesvědčení Nového zákona se spása plně a nepřekonatelně projevila v Ježíši Kristu.

Jak by se tedy mohl modlit křesťan dvacátý osmý žalm?

Modlitba člověka, který byl nespravedlivě obžalován a hrozí mu smrt, je velmi blízká Ježíšově cestě utrpením do slávy (L 24,26), zvláště když se v závěru mění v poděkování za poskytnutou pomoc. Svolávání Boží odplaty na odpůrce je pro nás dnes nepřijatelné a snad až pohoršlivé. Přesto nemůžeme tuto část žalmu jednoduše vypustit. Také Ježíš hlásal trestající Boží soud nad těmi, kdo „nedbají o Hospodinovy činy.“ Především však nesmíme zapomenout, že hlavním poselstvím žalmu je vyznání o Bohu, který je přirovnáván ke skále, štítu, záštitě spásy a k pastýři. Tyto představy otevírají široký obzor, který zahrnuje celé dějiny spásy. Podle listu Efezanům „se projevila nesmírně převeliká Boží moc na nás, na věřících. Stejně tak se už projevila jeho obrovská síla, když Krista vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebi: vysoko nade všechna knížata, nade všecky mocnosti a síly, nade všechno panstvo – a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím“ (Ef 1,19-21).

V liturgii se setkáme s 28. žalmem na dvou místech. Pro slavení eucharistie se objevuje jako mezizpěv v pondělí 24. týdne v liturgickém mezidobí – v letech, kdy je letopočet lichým číslem. V Denní modlitbě církve, breviáři, má své pevné místo v rámci „modlitby uprostřed dne“ v pátek prvního týdne. Novozákonní myšlenka v záhlaví této starozákonní prosby a poděkování je vzata z Janova evangelia (J 11,41). Cituje Ježíšova slova před vzkříšením Lazara: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel.“