Marie Zouharová
Třicátý žalm patří k mezizpěvům, které můžeme v liturgii uplatnit při Vzpomínce na všechny věrné zemřelé. Co se týče literárního žánru, je děkovnou písní jednotlivce. Podnětem k sepsání této modlitby byla vděčnost za záchranu z velkého nebezpečí, pravděpodobně za uzdravení z těžké nemoci. Žalmista vybízí, aby se k jeho chvále připojilo celé společenství.
V nadpisu žalmu se dozvídáme, že kdysi měl být písní, která se zpívala při posvěcení chrámu. Tento velmi starý žalm se pravděpodobně modlívali v jeruzalémském chrámě. Mohl být modlitbou, která se přednášela každoročně o židovském svátku chanuka. Svátek je dodnes vzpomínkou na opětovné posvěcení chrámu v roce 164 před Kristem. Předtím chrám zneuctil řecký panovník Antioch IV. Epifanes. Svátek se slavil každý rok od doby Makabejců. V první knize Makabejské se dočteme o původu svátku: „Potom Juda a jeho bratři vyhlásili: Naši nepřátelé jsou rozdrceni, pojďme očistit a znovu posvětit svatyni. Všechno vojsko se shromáždilo a pochodovalo na horu Sión“ (1 Mak 4,36n.).
Autor žalmu začíná svou děkovnou píseň krátkým oslavným vyznáním. Děkuje Bohu za vysvobození ze smrtelného nebezpečí.
Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil,
nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé.
Hospodine, můj Bože,
volal jsem k tobě a uzdravils mě.
Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši,
zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.
V první části svého chvalozpěvu vzpomíná žalmista na smrtelné nebezpečí, které jej přivedlo k pocitu odloučenosti od Boha. Tehdy volal o pomoc a Hospodin ho vyslyšel a vysvobodil. Žalmista neupřesňuje, čím byl jeho život ohrožen. Možná jej sužovala těžká nemoc, mohl také být pronásledován nepřáteli. V každém případě bylo nebezpečí velmi vážné.
Nyní vyzývá Hospodinovy „zbožné“, aby vzdávali díky Bohu, který je vzápětí zastoupen svým svatým jménem.
Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní,
a vzdávejte díky jeho svatému jménu!
Vždyť jeho hněv trvá chvíli,
ale jeho laskavost po celý život,
zvečera se uhostí pláč,
zjitra však jásot.
Těmito slovy může být naznačeno, že se děj odehrává v chrámě, přesněji na nádvoří chrámu. Žalmista chce Hospodina velebit podobně jako zachráněný Izrael v Druhé knize Mojžíšově: „Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou. On je můj Bůh, a já ho velebím, Bůh mého otce, a já ho vyvyšuji“ (Ex 15,2). Bůh nyní pomáhá, stejně jako kdysi převedl svůj lid mořem do nového života. Jeho nepřátelé se nemohou radovat z vítězství. Nepřátelé zde nejsou sice blíže popsáni, stejně jako v předcházejících žalmech žaltáře. Vždy se však připomíná jejich škodolibá radost z neodvratné žalmistovy zkázy. Počítali se zkázou naříkajícího, jako by jej Hospodin opustil. Takové chování nezpůsobuje však zkázu trpícímu člověku, ale škodí těm, kteří se stavějí proti Hospodinu. Ti svůj život bez Boha neuhájí.
Věřící člověk se naopak nemusí bát ani podsvětí. Křesťanům v Římě píše apoštol Pavel: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic z toho, co už je tady, ani nic z toho, co teprve přijde, ani mocnosti, ani nic vysokého, ani nic hlubokého, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky, projevené v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,31.38n.).
V další části žalmu připomíná autor znovu sobě i druhým uplynulé události.
Řekl jsem ve své smělosti:
Nic už mnou nepohne!
Hospodine, ve své přízni jsi mě obdařil mocí a ctí;
sotva jsi skryl svou tvář, padl jsem v zmatek.
Žalmista se vrací do doby, kdy žil v klamné jistotě, že na základně svého zbožného života má již doživotně zajištěno Boží požehnání a že jeho postavením nemůže nic otřást. Spoléhal na své síly a na svou zbožnost. Připomíná Joba, kterého na začátku Hospodin také chránil svou přízní (Jb 1-2). Rovněž v knize proroka Jeremiáše zbavuje Hospodin životních jistot lid, který je přirovnán k nevěrné ženě: „Ty, která ses usídlila na Libanonu, uhnízdila se na cedrech, jak budeš vzdychat, až na tebe přijdou bolesti, až se budeš svíjet jako rodička“ (Jr 22,23). Jeremiáš znázorňuje zdánlivé bezpečí lidí „hnízděním na cedrech“. Pocit bezpečí se však změní v nářek, přestože bylo dost času k nápravě, přestože Hospodin mluvíval a varoval. Nikdo ho ovšem nechtěl slyšet. Jeruzalém se cítil bezpečný jako pták hnízdící ve vrcholcích libanonských cedrů. Při obléhání a dobytí města zakusí proto jeho obyvatelé mnoho utrpení a bolesti.
I v našem žalmu se stalo něco nepochopitelného. Bůh skryl svou tvář. Na žalmistu začínají doléhat rány. V takových chvílích poznává, kdo jako jediný dokáže člověka nést a podržet. Uznává svou smělost. Sám si zavinil, že „padl ve zmatek“. Nemůže žít bez Hospodina. Proto k němu opět volá.
K tobě volám, Hospodine,
Pána prosím o smilování.
Jaký bude zisk z mé krve,
když padnu do hrobu?
Bude tě chválit prach,
bude hlásat tvou věrnost?
Žalmista má strach ze smrti. Prosí však nejen za svůj život, který je v ohrožení. Zároveň se ptá, kdo bude hlásat Hospodinovu věrnost. Uvažuje takto: Kdyby zemřel, Bůh by byl méně uctíván, protože člověk nemůže chválit Hospodina z hrobu. Můžeme sledovat, jak žalmista vidí svůj život. Chce především chválit Hospodina. Takto se celý vydává Bohu a jeho milosti.
Další volání k Hospodinu je velmi naléhavé.
Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou,
pomoz mi, Hospodine!
Řecký překlad má na tomto místě větu oznamovací: „Hospodin slyšel a smiloval se nade mnou“. Překladatel do řečtiny se nejspíš domníval, že Bůh už vyslyšel prosícího člověka. Dokázal, že je pomocníkem svého věrného.
Můj nářek jsi obrátil v tanec,
rozvázals mou žínici, přepásals mě radostí,
aby ti zpívala má duše bez ustání.
Hospodine, můj Bože, chci tě chválit na věky!
Nářek prosícího člověka, který mohl být spojen s vykonáváním smutečních obřadů, se proměnil v taneční rej. Žalmistu znovu provází Boží milosrdenství. Smutek ustoupil radosti. Jeho smuteční oděv vyměnil Bůh za sváteční šaty. Tanec patřil neodlučně k slavnostem. V knize proroka Jeremiáše se dočteme: „Tehdy se bude v tanci radovat panna i jinoši a starci. Jejich truchlení změním ve veselí, místo strasti jim dám útěchu a radost“ (Jr 31,13). K těmto slavnostem patřil nejen tanec, ale také bohatě prostřený stůl, jak se dozvídáme z 23. žalmu: „Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu potíráš olejem a kalich po okraj mi plníš“ (Ž 23,5). V těchto verších se autor textu cítí jako vzácný host, sedá si na přední místo u stolu. Na hlavu mu lijí vonný olej, jak bývalo zvykem při uvítání, a nalévají mu pohár vína. Jeho protivníci mohou jen zahanbeně přihlížet.
Žalmista, který poznal, jak je bezmocný v nemoci nebo v jiném ohrožení, chválí vděčně Hospodina, který ho vysvobodil. Slibuje, že chvála bude z jeho úst zaznívat navěky.
Jako křesťané vyznáváme Boží záchrannou moc, která se ukázala v Ježíši Kristu. Také my máme ovšem zůstat pokorní před Bohem, jak čteme v listu svatého Jakuba: „… máte mluvit takto: Dá-li Pán Bůh, budeme živi a podnikneme to nebo ono. Ale vy mluvíte chvástavě a vychloubačně. Všechny takové chlubné řeči jsou špatné“ (Jk 5,15n.). Autor listu požaduje, aby člověk vědomě podřídil své životní plány Boží vůli. Skutečnou hodnotu má život podle významu, který mu přisuzuje Bůh.
V těchto dnech se modlíme zvláště za ty, kteří nás na cestě k Bohu předešli. Třicátý žalm nás přitom může inspirovat radostným vyznáním o Božím vysvobození z ohrožení života. Mocný Bůh obrací náš nářek v radost z nového života ve společenství se vzkříšeným Kristem.